Mk 2,1–12

Písně: 92, 434, 494, 258, 192
Introit: Iz 35,3–7
Čtení: Da 7,1–14
Text: Mk 2,1–12
Ti lidé, kteří se v takovém počtu sešli před domem v Kafarnaum, přišli za Ježíšem. Je jich tam tolik, že evangelista Marek zmiňuje, že „už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.“ V původním textu však čteme víc: „mluvil k nim slovo.“Je to slovo o Božím království, zvěst, kterou má slyšet v té tlačenici každý jednotlivý člověk. Očekávání proroků, že přichází Bůh se svou spásou, ta veliká naděje, jež má posílit ochablé ruce a upevnit klesající nohy Božího lidu, se v Ježíšově slovu stává jistotou. Už to není vyhlížení, ale naplnění: Boží království se přiblížilo, ano, již je tady, mezi vámi. Ježíšovo slovo zní všem, kteří mu přišli naslouchat.

Jeden člověk však přijít nemůže. Je ochrnutý, snad docela bezvládný. Nevíme, zda nějak projevil přání se k Ježíši dostat, či zda za nešťastníka rozhodli ti čtyři, kteří jej na nosítkách nesou k Ježíši. A Marek nezmiňuje, jestli mu pouze chtěli dopřát to, aby mohl Ježíši naslouchat jako ostatní, kteří slyšeli jeho slovo o Božím království, nebo zda počítali s Ježíšovým uzdravením. Kdyby celý ten obtížný transport ochrnutého přítele podnikli kvůli Ježíšovu slovu, kdyby jim stálo za to kvůli slyšení jeho zvěsti, jež je tak důležitá pro zdravé i nemocné probourat se střechou domu, byla by to snad ještě větší víra, než ta, která očekává od Ježíše zázrak. Ale ať je to jakkoliv, tito lidé nesou bezmocného k Ježíši a vědí, že ho tam musí dostat za každou cenu. Stojí jim za to riskovat: však střecha může povolit či aspoň kus omítky může spadnout dolů na lidi, kteří nemají kam ustoupit. Je to ztřeštěný nápad, řekne každý rozumný člověk. Ale Ježíš se nepřidává k našemu hodnocení. „Když Ježíš viděli jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.““

Víra těch čtyř způsobila, že Ježíš, který mluvil slovo k množství lidí, teď mluví k jednomu. Ujišťuje jej, že všechno, co ho oddělovalo od Boha, je odstraněno. Propast, která hříšného člověka odděluje od svatého Boha je přemostěna odpuštěním. Odpuštěním, které může dát jen Bůh sám. Tak to napadá ty, kteří to slyší – je vůbec možné, aby člověk řekl slova, jež teď zazněla z Ježíšových úst? Kdyby opatrně naznačil, že možná jednou Bůh odpustí, kdyby to spojil, jak bylo v židovství obvyklé, s plněním náboženských povinností, oběťmi a prosbami, ale Ježíš to říká teď a tady jako hotovou věc! Není tu ani stín nejistoty, zní to jistě a určitě: je ti odpuštěno! Jak to může vědět? „Co to ten člověk říká? Rouhá se. Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“

Nemocný muž dostává odpuštění hříchů, aniž by o to žádal. A ti, kteří to pozorují, v Ježíši vidí toho, který sáhl do Božích kompetencí a přivlastnil si právo, které nemá. A jestli ti čtyři, jejichž víru Ježíš vidí, čekali uzdravení svého přítele, pak museli být zklamáni: jsou mu odpuštěny hříchy, ale to není nic viditelného, zatímco uzdravení ano. „Kulhavý poskočí jako jelen“ – tak to přece má vypadat podle očekávání proroka!

Zřejmě teď není nikdo spokojen. Zákoníci proto, že Ježíš dává příliš mnoho. A ten ochrnutý se svými čtyřmi věřícími přáteli by bral víc, totiž navrácené zdraví. Když jsme skutečně nemocni, pokládáme zdraví za největší hodnotu, po níž toužíme. Ale Ježíš vidí jinak, jak je patrné z otázky, kterou dává zákoníkům: „Je snadnější říci ochrnutému: Odpouštějí se ti hříchy, nebo říci: Vstaň, vezmi své lože a choď?“ A Ježíš začíná právě tím, co dává do pořádku náš vztah k Bohu, totiž odpuštěním hříchů. Tuto moc má jako Syn člověka, jak se v Markově evangeliu poprvé nazývá. A není to žádné skromné označení, jak se může zdát: je to veliká postava nebeského vládce, jehož moc je věčná a jeho království nebude zničeno, jak slyšíme z Danielova proroctví (7,14).

Tam, kde mluví Ježíš, Syn člověka a Syn Boží, tam zní slovo jistoty, že naše hříchy jsou odpuštěny. To je ten největší div, který uzdravuje náš nemocný vztah k Pánu Bohu. Můžeme žít – dokonce i ve svých nejrůznějších trápeních – z odpuštění, které nám Pán Ježíš daroval. Ten ochrnutý směl nadto odejít tělesně zdráv. I to může přidat ten Odpouštějící našemu životu. Ale také nás může jako apoštola Pavla nechat, abychom měli dost na jeho milosti. Abychom jej chválili, i když nás povede jinak, než bychom si přáli.

Chválou Bohu končí tento oddíl vyprávějící o zástupné víře, která nese nemocného k Ježíši. Taková víra – kéž bychom ji měli pro druhé – umožňuje záchranu těch, kteří by jinak k Ježíši vůbec nedošli. A přece i oni mají slyšet jeho slovo, jež zní v původním textu ještě něžněji než v našem překladu: „Dítě, odpouštějí se ti hříchy.“

Amen.