Prázdný hrob (neděle Quasimodogeniti)

Introit: Ž 116,1
Čtení: Mt 27,55–28,10
Text: 1Pt 2,2
Poslání: J 12,36
Písně: 116/1–4, 375, 422, 350, 409
Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici.

Milí přátelé,
dětem jsem to neříkal, aby nechtěly druhou pomlázku, ale vám to prozradím: dnes teprve končí velikonoční svátky. Obvykle si lidé myslí, že svátky končí v pondělí, ale v církevní tradici máme ještě takzvaný oktáv: osm dní od neděle Vzkříšení až do naší neděle, které se říká Bílá. Bílá proto, že lidé, kteří byli o velikonocích pokřtěni, nosívali v těchto osmi dnech bílé roucho na znamení svého čerstvého křtu. Nedávno pokřtění – nedávno znovuzrození k novému životu – jim platilo čtení z První Petrovy epištoly, kde jsou čtenáři osloveni jako právě znovuzrození, latinsky quasimodogeniti, kteří v těchto dnech mají být vyučováni v základních věcech víry, mají po nich toužit jako po mateřském mléku, ze kterého se dovídají to první a podstatné o životě: že je dobrý. Ale i my, co si myslíme, že jsme dospělí, a v životě býváme leckdy unavení, si máme stejně jako ty malé děti neustále připomínat – nejen v tuto neděli, která se jmenuje Quasimodogeniti, ale neustále, tato apoštolská slova, která nás mají provázet od prvních krůčků na cestě spásy: „Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném mléku Slova, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste okusili, že Pán je dobrý.“

A proto se dnes ještě jednou vracíme k základní novozákonní zvěsti – o vzkříšení Ježíše Krista.

(od jednotlivce k církvi)
Minule jsme četli z Janova evangelia o jedné jediné ženě, Marii Magdaléně, která se s Ježíšem setkala u hrobu, a byla tak smutná, že ho ani nepoznala, když na ni promluvil. Oči se jí otevřely, teprve když ji oslovil jejím jménem (J 20,11–16). Tímto příběhem nám Písmo naznačuje, že setkání s Ježíšem je vysoce osobní, individuální záležitost, zasahuje člověka jmenovitě. A dnes zase čteme o Marii, ale ne o jedné. Bylo tu více žen, které byly u kříže (Mt 27,55), a potom se dívaly, jak Josef Arimatejský Ježíše pohřbíval (27,61), a ráno pak dvě z nich přišly ke hrobu (28,1). A evangelista, tentokrát Matouš, nám podrobně vysvětluje, které ženy to vlastně byly – Marie Magdaléna, Marie, matka Jakubova a Josefova, a taky matka bratří Zebedeových. A v Markově zprávě ke hrobu přišly dokonce tři (ještě Salómé, Mk 16,1). Jakoby starší evangelisté chtěli mít u hrobu více očitých svědků, anebo spíše, jakoby nám chtěli naznačit, jak je důležité být pospolu. Být spolu v církvi. Jeden snadno podlehne úzkosti a strachu, ale stačí dva nebo tři, aby si navzájem dodali odvahy i v nejčernější chvíli.

(od zármutku k radosti)
Bylo to dlouhé první čtení, ale jak se říká, „opakování je matka moudrosti“. Proto jsme se vrátili ještě i k těm smutným chvílím, kdy Ježíš zemřel, sňali ho s kříže a pohřbili. Potom jsme četli – či spíše nečetli to, o čem evangelista mlčí, co musí zůstat zahaleno rouškou tajemství – o tajemství vzkříšení. A potom chvíle radostné: ženy u hrobu spatří anděla, nastane zemětřesení, kámen je pryč a anděl ženám zvěstuje radostnou zprávu: hrob je prázdný, Ježíš je živý, povězte to dál. A vzápětí se Ježíš sám ženám ukáže a pozdraví se s nimi. A říká jim totéž, co anděl: nebojte se, a řekněte učedníkům, ať jdou napřed, do Galileje, tam se znovu setkáme. Bylo to dlouhé čtení od zármutku k radosti, a smrt v něm měla jenom tajuplnou přestávku, ve které nevíme co se dělo, ale smrt nakonec neměla poslední slovo.

(od zemětřesení k zemětřesení)
A díky tomu, že naše čtení bylo delší, mohli jsme si také všimnout, že bylo zarámované dvěma zvláštními úkazy – dvěma zemětřeseními. Zdá se, že Matouš měl zemětřesení ve zvláštní oblibě, zatímco ostatní evangelisté o nich nevědí; však to nejsou fyzikální jevy, které bychom zachytili na seismografu, ale vypravěčské postupy, které zachytíme na citlivé struně slov. Na slovním napětí mezi protiklady, v tomto případě mezi životem a smrtí. Při prvním zemětřesení, které nastalo ve chvíli Ježíšovy smrti, se v Jeruzalémě otevřely hroby a z nich vystoupili mrtví, kteří ožili a chodili jako živí (Mt 27,51b–53). A naopak, při druhém zemětřesení, při kterém anděl odvalil kámen z Ježíšova hrobu, živí strážci u hrobu padli jako mrtví (Mt 28,4). Smrt a život si na chvíli vyměnily role a dosavadní jistoty se otřásly. I římský setník byl natolik otřesený, že prohlásil, že ten ukřižovaný byl Boží syn (Mt 27,54). To on, tenhle pohan, a nikoli smrt měla poslední slovo.

(ženy a muži)
Naše čtení začínalo u žen, které se dívaly, jak Ježíš umírá, a nakonec to byly zase ženy, které uviděly Ježíše živého. Byly to ženy, které se o Ježíše staraly a sloužily mu od samého začátku, zatímco muži-učedníci na chvíli z příběhu zmizeli. Až na pár podivných výjimek, co potvrzují pravidlo – byl tu jakýsi Šimon Kyrénský, který kousek nesl kříž místo Ježíše, ale to bylo z donucení, i když evangelista Marek ho asi počítal mezi učedníky, nebo minimálně mezi lidi, o kterých jeho čtenáři už vědí, když o něm říká, že to byl „otec Alexandra a Rufa“ (Mk 15,21). A ještě další výjimku představuje kající lupič, který byl ukřižován spolu s Ježíšem, a prosil ho o pomoc; ovšem o tomhle zvláštním učedníkovi nám vypráví jen jeden evangelista, Lukáš (L 23,39–43). A pak je tu ještě ten římský setník, o kterém hovoří všichni evangelisté, a kterého církevní tradice taky přijímá mezi Ježíšovy učedníky a dává mu jméno Longinus. A samozřejmě Josef Arimatejský, o kterém jsme četli přímo v našem oddílu. Čtyři zvláštní muži, ze kterých tři se s Ježíšem potkali až na poslední chvíli, ve chvíli smrti, a vedle nich ženy, které naopak byly s Ježíšem od počátku a ani v nejhorším, na Golgotě, ho neopustily. Na rozdíl od slavné Dvanáctky učedníků (když teď necháme stranou zvláštní Janovu zprávu o „milovaném učedníku“ J 19,25–27) – ti se asi někde klepali strachem. Ovšem nakonec ani jejich ustrašenost neměla poslední slovo.

(od Galileje do Galileje)
A ještě jedna zvláštnost našeho delšího oddílu: rozprostírá se od Galileje do Galileje. Četli jsme nejprve o ženách, „které provázely Ježíše z Galileje“ (Mt 27,55), a v závěru zase o učednících, kteří od těchto žen dostali pokyn, aby šli do Galileje: že se tam s Ježíšem zase potkají (Mt 28,7.10). Ježíšova pozemská cesta měla skončit tam, kde začala, a tak, jak začala: opakovaným povoláním učedníků. A v tomhle tajemném procesu znamená hrob jenom přestávku. Ježíšova církev se skládá z mužů, kteří vyslyšeli Ježíšovo volání, a stejně tak i z žen, které těm mužům vyřizují Ježíšovo druhé pozvání, ano, i potom, co se rozutekli a Ježíše opustili. Církev se skládá z mužů i žen, kteří byli Ježíšem povoláni a kteří si navzájem to povolání tlumočí, i podruhé, a potřetí, a po všechny generace až dodnes. Bez ohledu na to, kolik mužů i žen selhalo a rozuteklo se, to pozvání stále platí, a stále jsou tu další, muži i ženy, kteří to pozvání vyřizují dál. Patří k nim i ten Petr, který Ježíše zradil (Mt 26,69–75), anebo matka Zebedeovců, která ho kdysi chtěla umluvit, zamluvit si pro své syny přednější postavení v nebi (Mt 20,20–23; v markovské paralele vystupují jen Zebedeovci, nikoli jejich matka). Všichni jsou pozváni do Galileje.

Do Galileje, bratři a sestry, tam se s ním setkáte! Tam, kde vzniká církev, kde lidé slyší a poslouchají Boží slovo, kde svobodně vane Boží duch, jako vítr nad jezerem, a ne v nějaké zatuchlé skalní díře, kde se zapalují svíčky a turistům se ukazuje místo, kde prý leželo pohřbené Boží tělo. Nic proti Josefovi, nic proti ženám, co přicházely s vonnými mastmi – však oni to mysleli dobře, a chtěli na Ježíšovi vykonat dobrý skutek, tak jako Tobijáš, který tajně pohřbíval židovské mučedníky, nebo i ta pohanská žena, Antigona z řeckého dramatu. A přece ti všichni nevěděli – nemohli vědět – že život je jinde.

A v dojemné shodě s nimi jsou i Ježíšovi nepřátelé. Mocní muži, kteří si společně lámou hlavu, jak to co nejlépe udělat a zařídit, aby ten Ježíš, ten nepohodlný živel, byl řádně uklizen a zapomenut. Pilát, velekněží, farizeové, strážci – ti všichni mají plné ruce práce. Provádějí bezpečnostní opatření k zajištění klidu a veřejného pořádku. Dokonce i přes ten balvan natahují směšnou úřední pečeť na provázku, protože nevědí, že život je jinde.

(neviditelné zmrtvýchvstání)
Měli jsme to čtení trochu delší i proto, abychom si lépe všimli toho, co evangelisté neříkají. Neslyšíme žádné podrobnosti o tom, jak Ježíš vstal z mrtvých. Nikdo to neviděl. Ženy vidí prázdný hrob. Ježíšovo zmrtvýchvstání není resuscitace srovnatelná s nejlepšími technickými výdobytky lékařské vědy, ze kterých se nám dneska tají dech. A všechno to humorné pobíhání a domlouvání strážců a velekněží a Piláta na straně jedné – i těch žen či Petra a Jana, nebo nevěřícího Tomáše na straně druhé – má v našich příbězích dvojjediný smysl: veškerá svědectví o zmrtvýchvstání, nebo proti němu, jsou s odpuštěním na starou bačkoru. Církev se ani nesnažila o dokonalou harmonizaci všech čtyř příběhů, protože dobře věděla, že vposledu právě o toto nejde. Vědeckou jistotu o zmrtvýchvstání nemáme a nemůžeme mít, Turínské plátno patří do říše pohádek, stejně jako Královédvorský či Zelenohorský rukopis. V Ježíšovo zmrtvýchvstání můžeme jenom věřit – avšak je to nakonec právě takováto víra, která hory přenáší, a z hloučku vystrašených a otřesených dělá Boží svobodnou církev.

Amen.