1J 3,1–3, Fp 3,20–21 a 1K 15,45–48

Písně: 639, 209, 360, 383, 489

Introit: Ž 147,1a.3.6.7a.10–11
Čtení: 1K 1,22–25 a 2K 11,23b–30
Text: 1J 3,1–3, Fp 3,20–21 a 1K 15,45–48
Poslání: Ř 12,1–2

Sestry a bratři,

chtěli bychom, aby nás Slovo Boží potěšilo. A tak pohleďme, jakou i nám lásku dal Otec, totiž, abychom sluli děti Boží. Ale pisatel epištoly pokračuje: Proto svět nezná nás, že jeho nezná. My se hned dotčeni urazíme, ano, ten svět neví, oč bez nás přichází, měl by přinejmenším uznat, co všechno kulturně cenného přineslo křesťanství Evropě. Ale důraz v janovském textu sám vidím na té smutné skutečnosti, že svět nezná ne nás, ale jeho, Otce v nebesích. A jistě ani my v církvi Boha Otce sami od sebe neznáme, vždy znovu k nám lidem ten věčný Otec sám přistupuje ve svém slovu, a to slovo se skrývá až za ubohým slovem i samotné církve, proto se pokoušíme i my, v národě skoro mizející evangelíci, každou neděli kázat.

Ale my tu nechceme být přece jen sami pro sebe. Je to ovšem skutečně těžké se do dnešního světa s evangeliem odvážit. Nenávist k církvím v našem občanstvu výrazně narostla v poslední době kvůli problematickým církevním restitucím. Ve strachu, aby se s námi ještě dnes vůbec někdo bavil, zbavujeme někdy zvěst evangelia už jakoby preventivně všeho těžkého a pohoršlivého, redukujeme evangelium na všeobecně uznávanou etiku, na moudré rady do života, na jakousi psychoterapii trochu nábožensky přibarvenou, na všechno, co společnost může a má konat dobře, ba mnohem lépe i bez nás. Budeme možná i v médiích pochváleni. Avšak moment konfliktu, který evangelium svými ryze náboženskými obsahy ve společnosti vždy vyvolávalo, jak jsme viděli už na plastickém vylíčení Pavlových nesnází, docela zmizí. A tím se vytratí i evangelium samo.

Představil jsem si, co bych si přál, aby faráři kázali právě pro mne. A o to se chci teď s vámi podělit. Mou vroucí touhou je, aby se faráři mé církve vyjadřovali co nejvíc jako tlumočníci toho nejméně líbivého a nejvíce obtížného v Novém i Starém zákoně, v duchu pokud možno nejpůvodnějších tradic, aby zvěstovali, co bude svědčit i proti mně coby modernímu nebo i postmodernímu člověku. Co kromě jiného nebude podléhat sugestivním představám dnes i v televizi velmi sledované astrofyziky a paleontologie a vrátí mě z oněch nepředstavitelných dálek kosmického nebo prehistorického časoprostoru na naši ve vesmíru nepatrnou zem, do našich utrpením a zlem zmítaných krátkých civilizačních dějin. Neuteču hlasu Božímu, který na mě volá: Zůstaň a slyš, místo na kterém teď stojíš, místo svaté jest, protože stojíš před mým tajemstvím, před mou nezpodobnitelnou tváří, před ohněm, však víš dobře, již Mojžíšova hořícího keře. Neuteču tedy Bohu do nějaké vědecky právě zkoumané galaxie, do sítě teorií o jejím vzniku, pohybu, i nesmírně vzdáleném konci, ale zůstanu tady, kde v potu tváře zápasím, slavím několik svátků a měřeno vesmírem, jen v jedné své jepičí vteřině umírám.

A teprve tady, za této své krátké, ale skutečné stráže, se poohlédnu na své odkud a kam. Kdo byli moji rodiče a prarodiče, kam asi spějí sousedovy děti, jakého řetězu je každý z nás i ve své osamělosti článkem. Poměrně rozšířené je dnes filosofické i přírodovědecké přesvědčení o vývoji živočichů i člověka k něčemu stále lepšímu, eticky i spirituálně pořád kvalitnějšímu. Existuje zas ale i naopak zdůvodňování a omlouvání všeho pochybného, co člověk dělá, všeho jak říkáme nelidského, odkazem na chování zvířat, že například máme být v mnoha případech stejně agresivní, ba třeba vražední, bez skrupulí a pokryteckých ohledů, neboť život prý je každým okamžikem tvrdý boj, skrytý úklad schopnějšího vůči hloupějšímu a podobně.

Vykladač Bible to vidí v obou případech odlišně, totiž že lidstvo, které zažilo, třebas to nemůžeme historicky zachytit, svůj adamovský pád a realizuje ho už svým pouhým bytím neustále znovu, se ze svých v různých vztazích a propojeních složitě páchaných vin, které se mu staly neuniknutelným osudem, předávaným do dalších pokolení, samo od sebe nikdy nedostane: na straně jedné se přes všecky moralismy nikdy lidstvo opravdu samo nepolepší, i když udělá tu a tam též něco dobrého, všecko zase zhatí už někde vzadu číhající korupce, zůstane u snahy o vnější slušnost, ale na druhé straně půjde lidstvo ještě z bláta do louže, stane se skutečně ještě horším, pokud se mu zachce své zlé sklony nějak bagatelizovat s odkazem na podobné chování jiných živočichů, spáchané zločiny zpupně popírat, nebo dokonce přeznačovat zamýšlené hanebnosti v žádoucí ctnost jakéhosi prý vývojově pokročilejšího vyššího člověka. Pascal, matematik a myslitel 17. století ve svých slavných Myšlenkách někde napsal, že pokud dogma o prvotním hříchu nazveme něčím nesmyslným, o to záhadnější se nám stane skutečnost, že jsou lidé znovu a znovu po mnoha stránkách a v neobyčejném rozsahu tak překvapivě zlí.

Teprve ve stínu Adamova pádu je věrohodná zvěst o vykoupení v Kristu. Jen na tomto temném pozadí, s osobním prožitkem této tragedie, se smíme spolu s apoštolem Pavlem paradoxně pochlubit na areopagu i dnešních filosofů tou dosud jako nezahojená rána živou pašijní zvěstí, že sestoupil nám jinak neznámý Hospodin Bůh, daleký, vznešený, a proto mnohým lhostejný, jakoby ani neexistoval, že sestoupil, nyní již s nevyhnutelnou závažností pro každého, mezi nás ve svém jediném Synu, aby na jeho zmučeném těle trpěl na našem místě, a aby takto, svou obětí na Golgotě, snímal hříchy světa, a tedy i hříchy moje a hříchy tvé, navršenou a spletitou a již nerozmotatelnou naši vinu, osobní i kolektivní, a tím ji i odnesl, sprovodil z existence. To je věc velmi vážná, to pravé mysterium tremendum, mysterium paschale, historická, ale nyní již i nadčasová, věčně živá velikonoční událost a týká se nejen soukromé zbožnosti, ale opravdu celého lidského druhu, jeho dějin, jeho cesty, a proto s objektivní platností, Bohu díky, i tebe a mne.

Pohleďme proto s Janem, jakou lásku nám dal Otec, a to ještě dříve, než jsme uvěřili; dal nám ji, abychom uvěřit vůbec mohli a neuvízli ve svém zatracení, dal svou lásku tobě a mně i mnoha dalším, kteří to ještě nevědí, dal nám ji, abychom sluli děti Boží. Pojďme tedy k Otci, abychom nezahynuli ve svém odvratu od Něho, v kletbě a bídě svého starého adamovského lidství, ale měli život věčný. „A ten život v Synu jeho jest.“ To chceme nyní před světem vyznat jako jádro evangelia spolu se starou církví.

Ale co dnes s takovým vyznáním pořídíme? Vždyť co znamená Ježíš pro většinu Evropanů už aspoň od devatenáctého století, pokud si odmyslíme jejich formální církevní příslušnost? Vypadá to, že světu politiky, zvláště v novějších dobách koloniální expanze, na Ježíšovi nejvíc vadí jeho odmítání násilí, jeho zásadní neozbrojenost, a proto z hlediska moderního aktivismu i jeho dějinné ztroskotání, řeknou vám, že šlo o apokalyptického blouznivce nebo idealistického supermoralistu, který prý sám sebe vehnal do katastrofy ukřižování v problematické judské provincii a musel proto už starověkým historikům zmizet do ztracena mezi tolika řeckořímskými heroji, vojevůdci, imperátory, po kterých zbyly kromě tisíců padlých nebo pobitých většinou i amfiteátry, akvadukty a lázně, rozšířené silniční sítě a nově založené metropole, a vedle toho i napsaná, později na univerzitách dlouhá staletí probíraná díla jejich filosofických učitelů, – nezapomeňte, že vychovatelem Alexandra Velikého byl Aristoteles – kdežto Ježíš, vážené publikum, nic nenapsal a nezanechal tu impozantního zhola nic…

A přesto, my ještě i na tomto místě kážeme tak troufale, že v tomto tak nevýznamném člověku, dokonce v něm jediném a v žádném jiném za celé trvání dějin – tak zvěstujeme i v duchu starého Petrova kázání – k nám přišlo spasení, v ukřižovaném muži z Nazareta. V něm samo Boží absolutno se ponížilo v nejhlubší potupu, bolest a smrt, abychom mohli být vykoupeni ze svých bludů, ze své osudné slepoty i hluchoty, ze svého, jak Luther říkával, zašroubování do sebe, z neustálé gravitace ke svému obludnému Egu. Bůh prolomil v kříži směrem k nám věkovité ledy naší nenávisti, a ve svých ranách, které přijal z naší ruky, se nám otevřel v lásce. Přimlouval se Ježíš na kříži za nás, aby nám bylo odpuštěno. Bůh přestává být od té chvíle nedostupnou šifrou za vším bytím, která nás může, ale nemusí zajímat, spekulativní záhadou pro intelektuální libovůli chytrých hlav, nýbrž vystupuje před tebe jako hlas zachraňující lásky: věř ve mne, za tebe umřevšího, bys živ byl věčně – výzva, na kterou buď zasaženi odpovíme, anebo před kterou se naopak obrníme do krunýřů své pýchy.

Existuje u lidí jako jednotlivců mnoho skrytého zármutku nad osobní duchovní nouzí. Ale navenek, jako světové kolektivum, se společnost jeví sebevědomou, plnou závodění, získaných cen, doprovodných bavičů a jednotných mediálních úsměvů. Když různé krize zesílí, hospodářské i válečné, násobí se poměrně častý pocit, že všechen ten zábavní průmysl pracuje nad propastí, že hraje nám taneční hudba v jakémsi všelidském Titaniku, který co nevidět nabourá a klesne s námi ke dnu. Pamatuji tento pocit už ze šedesátých let minulého století, kdy v době takzvané karibské krize, nebezpečného zbrojního konfliktu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, hrozilo lidstvu zcela reálně nukleární sebevyhlazení.

Mnozí lidé snad tuší, že mohlo být v našem životě všecko jinak, nebýt té strašné zrady hříchu, která tu je nějak už vždycky dřív než my sami, ale zakoušejí, že současnou situaci, i když nesnesitelnou a absurdní, nejsou sami s to odstranit. Podobají se tonoucímu v bahně, který i při sebevětším úsilí o záchranu klesá každým pohybem jen ještě hlouběji. A to do výsledné netečnosti vůči Bohu pravému a jedinému, do jakéhosi až narkotického ateismu. Neboť člověk je do hloubky zklamán svými ideály, bohy falešnými, modlami věčně jen mlčícími. Ale k Bohu pravému oči nezvedne.

A přece zas Hospodin lidi neopouští, domáhá se našeho srdce přemnoha způsoby. Někdy to trvá celý život, než procitneme do jeho milosti. Někdo je evangeliem osloven ještě i za pět minut dvanáct, jiný dokonce před samým prahem smrti. Bůh prostě s námi neztrácí trpělivost. V tom nám svítá naděje i v celkové beznaději. Pro nás i naše blízké. A také se ta spása děje skrytě, to uchvácení srdce Božím slitováním, v intimitě jednotlivých duší. Jen proto se zdá, že hřích ve světě na celé čáře vítězí, kdežto milost že je až příliš slaboučká.

Čas od času se v dějinách lidstva velmi stmívá. Vstoupí do světa do té míry ještě nepoznaná moc temnosti. Jak tomu bylo například při rouhání zpupné Šelmy s tváří hitlerismu všemu dosavadnímu evropskému humanismu, v jejím ničení všech slabých a zejména v hubení jak zvěř štvaného židovského lidu, což bylo i vysmívání skrytému Beránkovi, onomu izajášovskému Muži bolesti, který však vítězil vždy jen ranami svého kříže, a jistě ne na válčišti s tanky a kulomety, tam se ostatně již rýsovaly další a jiné tyranie, ale nad černým nebo ledovým srdcem i vůdčích zločinců. I z toho zhruba tuctu norimberských poválečných odsouzenců na smrt, zakrátko nato popravených, se jich několik podle svědectví jejich luterského zpovědníka kálo před Bohem ze svých masových vražd. Bůh i při takových monstrech stál tedy u dveří srdce – a doklepal se.

Bůh jak vidíme sbírá na cestách své milosti a svým duchem proměňuje aspoň některé z těžkých zločinců, a k tomu samozřejmě i daleko větší množství nás obyčejných drobných hříšníků, ale to se do žádných statistik nedostane. Ano, navenek se zdá, že celé lidstvo – i při své nesmírné inteligenci a zvídavosti – pokud jde o poznání Boha, tvrdě spí, je svým způsobem pro Boha přímo mrtvé.

A přitom se lidský duch přímo opíjí sebeobdivem. Svou nevyčerpatelnou myšlenkovou i technickou invencí, bezmeznými možnostmi poznání, vesmírným dobýváním, pozorujeme de facto stavění nové babylonské věže. Globalizace. Stvořitelsky ambiční tvůrčí ruch zdánlivě čím dál jednotnějšího lidstva. A tak rysem našeho starého lidství, našeho adamovství jsou a želbohu v dějinách i budou neustálé návraty k beznadějným pokusům o slávu našeho jména, které nevedly nikdy než k novému zmatení jazyků, k nepřátelství a rozkladu, k válkám a smrti.

Ale až se ukáže ten Druhý Adam, konečně skutečný člověk podle vůle a touhy Hospodinovy, podobni jemu budeme. I my teprve našemu Pánu podobni budeme, kteří již vděčně vyznáváme, že jsme děti Boží. Vždyť je to spíš při nás skryto, viděno zvenčí našimi kritiky, se jevíme víc než ubohou karikaturou. Podobni Kristu budeme především tím, že přijmeme v nové síle a účinnosti jeho obživující spravedlnost.

Omilostnění hříšníka totiž není v Bibli jen soudně právní metaforou, výrazem toliko Boží amnestie, ale týká se i odstranění všech osudných defektů života, tedy i překonání nemoci, marnosti a z moci Kristovy i smrti samé. Smíme se pak spolehnout, že Kristus má moc proměnit tělo naše ponížené, jak zní Pavlův termín, k podobě těla svého zmrtvýchvstalého, oslaveného. Možná, že jsme se v církvi ve svém zvěstování upnuli příliš pouze na etiku, na zvládání tohoto života, ba třeba i na chvalitebné horlení kolem lidských práv. Ale že Pán také přichází a jednou v nepředstavitelné síle přijde jako přemožitel smrti a temných mocností záhrobí, všech možných žalářů pekla, ale i všech vládnoucích moderních výkladů Vesmíru, do kterých jsme uvězněni, poněkud našim kazatelům unikalo.

Mnoha dobře míněných rad, jak máme žít a konat něco užitečného, abychom pocítili, že náš úděl má smysl, se nám snad každému i z nějaké kazatelny dostalo. Ale často nás už předem i v nejlepším snažení ochromoval náš konec, pohled té známé figury s dutými očnicemi, vědomí poslední bezmoci a porážky. Avšak jednou i doprostřed této tmy, též nad námi, nad tebou, sestro, nad tebou, bratře, ba věřím ze srdce, že i nade mnou, zazní přímo slovo našeho Spasitele: „Tobě pravím, vstaň!“ Kéž se touto nadějí těšíme a posilujeme ještě i my dnes, jak tomu bývalo v prvotních sborech církve.

Amen.