1K 1,18–25

Písně: 167, 217, 433, 572, 118, 397, 165, 510
Introit: Ž 147,5–6.10–11
Čtení: J 6,48–69
Text: 1K 1,18–25
Když Pán Ježíš mluvil o sobě jako o chlebu života, když slíbil těm, kdo jedí jeho tělo a pijí jeho krev, věčný život a vzkříšení – tak jsme to slyšeli z Janova evangelia, vzbudil svými slovy hluboký nesouhlas, dokonce mezi svými učedníky. Mnozí z nich mu řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ A opustili ho.

Když apoštol Pavel káže o jediné záchraně, kterou Bůh dal člověku v Ježíši Kristu, budí to stejný odpor. To proto, že ta záchrana je spojena s křížem, kde on umírá za naše hříchy. Apoštol nevidí v kříži jakýsi amulet, který leckdo nosí na krku s pocitem, že ho ochrání před zlem. To konečně nikoho ani dnes moc nepopouzí. Ale slovo o kříži, ta základní zvěst evangelia, ta je dodnes nepřijatelná; že by před dvěma tisíci lety někdo umíral za mé hříchy? Že bez víry v oběť toho Ukřižovaného je můj život prázdný, či dokonce zmarněný? Že bych nedokázal vlastními silami udělat ze sebe dobrého člověka? Na tyto podrážděné otázky dává zvěst o Ježíšově kříži odpověď jednoznačně zápornou. Jen budeš-li jíst jeho tělo a pít jeho krev, jen spojíš-li se vírou s tím, který pro tebe umřel, smíš mít naději, která přesahuje do věčnosti a můžeš obstát před Bohem. Bez toho, který pro tebe zemřel, nikoli. To je to slovo o kříži, které dráždí tak, že je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě do záhuby, jak to napsal apoštol do Korintu.

Z hlediska sebevědomého lidského rozumu je zvěstování vykupitelské smrti Pána Ježíše Krista skutečně bláznovství a naprostý nesmysl. Ale Pánu Bohu se zalíbilo právě tímto způsobem – touto bláznovskou zvěstí, tímto neimponujícím způsobem „spasit ty, kdo věří.“ On jako Stvořitel dal všemu svůj moudrý řád, celé jeho dílo od hvězdné oblohy do nejmenšího kvítku či sněhové vločky ukazuje jeho moudrost. Ale my máme zatemnělý rozum a stále nám to nedochází s kým máme co dělat každou vteřinu svého života. „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.“

Člověku toto Boží rozhodnutí není po chuti, protože chce něco jiného. Chce nějaký viditelný důkaz – proto Židé žádají zázračné znamení či touží po intelektuálním zážitku jako Řekové, jimž šlo o moudrost. Poptávka je vždycky po něčem jiném, než co nabízí Pán Bůh, není zájem o bláznovskou zvěst, která propadne a popudí. To apoštol ví moc dobře, ale to jej neodradí: je to tak, „my kážeme Mesiáše ukřižovaného.“ Však Pán Bůh tady má své povolané, pro něž bláznovská zvěst je zvěst záchrany a ukřižovaný, odmítnutý a zavržený Mesiáš důkazem Boží moci a moudrosti.

Z pohledu nevěry je celé dílo spásy jedním velkým Božím bláznovstvím. A ten kříž, kde umírá odsouzený Mesiáš, je pro ty, kteří obdivují sílu a tvrdost, jen projevem slabosti. Ale my, kteří jsme uvěřili. víme s Pavlem, že „bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží silnější než lidé.“ Však slovo o kříži nezmlklo po dva tisíce let, proměňuje lidská srdce a každá Večeře Páně, kde se dovoláváme ve víře svého Pána, pro nás ukřižovaného a přece živého a přítomného, je toho důkazem. „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“

Amen.