L 6,36–49

Písně: 116, 214, 508, 417, 419
Introit: 1J 4,9–12
Čtení: Gn 50,15–21
Text: L 6,36–49
Tato slova teď znějí z Ježíšových úst jeho učedníkům. Brzy je pošle, aby zvěstovali radostnou zprávu o Božím království a vedli je k novému životu Božích dětí. Ale zvládnou tento nesnadný úkol? Nestanou se ve svých očích příliš důležití, jako byli farizeové a zákoníci, kteří se pokládali za vůdce a přitom zabloudili do své pýchy a povýšenosti? Však Pán Ježíš učedníkům klade otázku, jež je má upozornit na toto nebezpečí: „Může vést slepý slepého? Nespadnou oba do jámy?“ Proto jim otevírá oči svým slovem, proto je vyučuje a zdůrazňuje jim, na čem záleží a na co si mají dát pozor. Možná, že měli pocit, že už všechno podstatné znají a že si sami docela dobře poradí. Ale tu slyší jeho upozornění: „Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.“

K tomuto vyučování jsme dnes pozváni i my. Zdánlivě je to jednoduchá látka, kterou tento Učitel probírá se svými žáky, ale jak těžké je tuto teorii uvést do života! A přece na tom záleží všechno, protože skutečné křesťanství je poslušnost Ježíšových slov v našem všedním dnu. Nejsme-li praktikující křesťané, nejsme jimi vůbec a Ježíš se nás až udiveně ptá? „Proč mne oslovujete Pane, Pane a nečiníte, co říkám?“ Jistě si najdeme výmluvu, že to dnes nejde, protože je jiná doba, že jeho nároky jsou příliš vysoké, aby jim lidé vůbec dostáli. Rádi bychom jeho učební program měli podle svého, ale On je ten, který ví, co je důležité; a žák není nad svého učitele. A proto nám říká: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“

Své učedníky vede Ježíš k tomu, aby se neřídili podle toho, jak jednají druzí, ale jak jedná nebeský Otec. Bez milosrdenství k hříšným lidem, k nimž jsou posláni, by jim nepředávali zachraňující zvěst, ale jakousi doktrínu, soubor zákazů a příkazů, jako to dělali farizeové. Bůh však má soucit a je plný slitování – to je asi obsah slova milosrdenství; On sám ve své nevystihlé lásce je vzorem pro jednání Ježíšova učedníka tehdy i dnes. Žijeme v nemilosrdném a tvrdém světě a přece se nemusím stát jeho součástí, protože víme o milosrdném Otci, který je naším Otcem a jeho milosrdenství a velkorysost poznáváme ve svém životě každý den. Tím také padají všechny naše výmluvy vůči tomu, co od nás žádá Pán: žijeme z Boží lásky, a proto můžeme tuto lásku prokazovat svým bližním: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ Jan, jeden z učedníků, kteří slyšeli tato slova, to později vyjádřil ve svém listu zcela srozumitelně: „Jestliže nás tak Bůh miloval, i my se máme navzájem milovat.“ (1J 4,11)

Proto Ježíšův učedník nemůže být s druhým příliš rychle hotov. Ježíš zde užívá slovo „soudit“. Neznamená to, že si nesmíme dělat o lidech úsudky; však i nám Pán dává možnost vidět lidský život jako strom, který nese dobré nebo špatné plody. „Každý strom se pozná po svém ovoci.“ Ale všechny naše úsudky mají jen předběžnou platnost, protože ten, který má právo soudit je jen Bůh sám. My jsme někdy velmi uspěchaní ve svých odsudcích, v nichž jako bychom lámali nad druhým hůl; a tu nás Ježíšovo slovo brzdí. „Nesuďte a nebudete souzeni.“ Už jsme slyšeli, že máme jednat podle Božího způsobu. Zde však je naznačeno, že Bůh ve svém vztahu k nám jedná podle toho, jak my jednáme s druhými; Bůh si bere naši míru, kterou poměřujeme a odměřujeme svým bližním a uplatní ji na nás. „Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“Proto si máme do srdce vštípit učení svého Pána. „Nezavrhujte a nebudete zavrženi.“ Jakoby Pán Bůh kopíroval náš vztah k lidem. jestliže dokážeme odpustit svým bližním – a někdy se ani nejedná o takovou křivdu, kterou odpustil Josef svým provinilým bratřím – pak smíme přijmout odpuštění Boží pro sebe: „Odpouštějte a bude vám odpuštěno.“

To všechno nám Pán Ježíš říká, abychom na jeho slovu stavěli svůj život, abychom s ním srostli jako dobře postavený dům se základem, který sahá – a tak končí dnešní oddíl – až na skálu. Když to všechno pěkně vyslechneme a nic se toho neobjeví v našich rozhodováních, postojích a vztazích, podobáme se až příliš tomu muži z Ježíšova podobenství, který stavěl a stavěl, ale nebylo to k ničemu, protože stavěl na písku. Formální a povrchní křesťanství odnese proud času. Ale ten živý vztah ke Kristu, který se projevuje nejen slyšením, ale také upřímnou snahou s pomocí Ducha svatého jeho slovo plnit, ten zůstane pevný a odolá jako dům na skále: „Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven.“

Amen.