2S 6,12-18 – David skákal radostí – rodinné bohoslužby

1. čtení Iz 12,2-6

Proč jste sem dnes přišli?

To není úplně snadná otázka, že?

Já to mám jednodušší. Jsem tu, protože hodně lidí čeká, že tu budu číst z Bible a mít kázání. Lubor je tu, protože má službu, a tak se stará o to, aby vše fungovalo, promítaly se písničky, i bohoslužby na internet. Pak je tu Miloš, Milka, Dáňa a s ním spoustu muzikantů, od kterých čekáme, že nám zahrajou, abychom si zazpívali písničky.

Ale proč jste přišli vy? Slyšet příběhy z Bible? Potkat se s kamarády? Zazpívat si písničky, které mám rád? Modlit se? Protože jsme křesťané? Věřící lidé?

Jaká je asi ta nejdůležitější odpověď?

Abychom se setkali s Bohem. Anebo taky naopak – aby se Pán Bůh setkal s námi.

Jenže, jak to víme, že tu je Pán Bůh s námi?

V tom příběhu, který jsme dnes četli to měli lidé přímo před očima. Jak? Měli na to truhlu. Byla to krásná truhla, ze vzácného dřeva. Byla pokrytá zlatem a na jejím vrcholu byly sochy dvou andělů, cherubů, taky ze zlata.

Ale co bylo na té truhle nejcennější? Nebylo to ani zlato ani drahé dřevo, ani umělecká práce řezbářů.

Cenné bylo to, co bylo uvnitř – kamenné desky Desatera. Desatera Božích přikázání, které Izraelci dostali od samotného Hospodina.

Ale ani to nebylo to hlavní. Ta přikázání připomínala Izraelcům, že Bůh je uprostřed nich. Že je vede. Že mu na nich záleží. Že jim ukazuje cestu – třeba i skrze svá přikázání. Učí je, co je dobré a správné.

A takhle truhla hrála hlavní roli při slavnosti, kterou Izraelci slavili. David se konečně stal králem. Vyprávěli jste si, jak dlouho to trvalo a jak to měl těžké. Ale teď se konečně králem stal. A určil nové hlavní město v Izraeli – Jeruzalém. A tak tu schránu (archu, truhlu) úmluvy nesli ze svatyně ve městě Šílo do Jeruzaléma.

Byl to slavný průvod, cestou se slavili bohoslužby. A co král David? Kdo z vás byl na malém táboře, tak už možná tuší. Tam jsme společně tenhle příběh četli při nedělních bohoslužbách.

Takže vám dám na vybranou:

Seděl na tribuně a důstojně, jak se sluší a patří, všem kynul svým královským žezlem?

Nebo jel v průvodu svých vojáků na koni v plné zbroji, aby ukázal, jak mocný a slavný je král?

Přečtu vám, jak je to v Bibli: David a všechen izraelský dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů z cypřišového dřeva, citar, harf, bubínků, chřestítek a cymbálů.

Když ti, kdo nesli Hospodinovu schránu, ušli šest kroků, obětoval býka a vykrmené dobytče. A David poskakoval před Hospodinem ze vší síly; byl přitom přepásán lněným efódem. David a všechen izraelský dům vystupovali s Hospodinovou schránou za ryčného troubení polnic.

Jako se to zpívá ve známé písničce:

David skákal radostí, tak jak hudba hrála.

Třebas k jeho vážnosti nevhodná se zdála.

Nic si z toho nedělal, i když lidem k smíchu

Zpíval Bohu chvalozpěv, nedbal na svou pýchu. 

David poskakoval ze vší síly. Radoval se.

A to je zvláštní. Copak se to hodí pro krále? Zkuste si představit, že by třeba na přehlídce na Vítkově, která byla ve středu začal pan prezident poskakovat do rytmu Ktož sú boží bojovníci. Nebo, že by začala poskakovat paní učitelka, kdyby přišla do třídy. Však mu to jeho žena Míkal pěkně vyčítala. Jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se dnes odhaloval jako nějaký blázen.

Ale Davidovi to bylo jedno. Řekl jenom: před Hospodinem jsem tak dováděl. Protože pro něj ta truhla znamenala tu nejdůležitější věc. Přesně tu, kterou tady máme napsanou. Že je Pán Bůh s ním. Je mu blízko. A tahle víra pro něj znamenala, že už se nekoukal na to, kdo si co o něm myslí. Věřil, že ho Bůh má rád a tak neřešil, co si o něm kdo povídá nebo dokonce jestli se mu směje. A jestli vypadá tak, jak si druzí představují krále.

My už dnes nemáme takovouhle truhlu. Ale co nám tedy připomíná, tak jako Izraelcům, že je tu Bůh s námi.

Je to kříž.

A stejně tak jako u té truhly je jedno, jestli je ze dřeva nebo namalovaný na zdi. A dokonce není důležité ani to, že je to původně nástroj k mučení a popravě. Pro nás je znamením toho, že se Boží syn za nás obětoval. Že nás má Pán Bůh rád. Že je tu s námi.

Ptal jsem se na začátku, proč sem chodíme. Není to, protože musíme. Protože je to povinnost. Ani víra není povinnost. Tohle se smí a tohle se musí. Ten poskakující David nás všechny učí, že víra začíná tam, kde si uvědomíme, že je tu Bůh s námi. A že to tak je dokonce i když jsme smutní nebo nás něco trápí nebo si s něčím nevíme rady.

A když víme, že nás má rád samotný Bůh, můžeme, stejně tak jako ten David, být svobodnější. Nemusíme se pořád koukat přes rameno a zjišťovat, jak nás kdo hodnotí, co o nás druzí říkají, jestli třeba nejsme trapní. V Bohu se stáváme sami sebou. A z toho se můžeme radovat z celého srdce. amen