Gn 22,13

Písně: 138, 636, 367, 253, 671, 694

Dopis od praotce Abrahama
Introit: Ž 138,1
Čtení: Gn 22,1–14
Text: Gn 22,13
Poslání: Ř 4,1–5

Milé děti na bohoslužbách v Braníku, posílám vám aspoň na dálku pozdrav. Nemějte mi za zlé to oslovení, ale vy o mně často říkáte, že jsem váš praotec. Tím chcete vyjádřit, že ke mně patříte. A tak teď já zase dám najevo, že patřím k vám. Tak tedy, milé děti, vnoučata, pravnoučata na zemi v roce 2015, posílám vám pozdrav a budu vám dnes vyprávět. O nejtěžším příběhu svého života.

Vím, že ho znáte. Vím, že jste ho dnes četli. Kdysi jsem se hodně divil, že ho zařadili do Bible. Chytal jsem se za hlavu a říkal si: Proč! Vždyť to vzbudí akorát pohoršení. Myslím, že není člověka, který by nebyl znechucen z toho, že se zrovna tahle šílenost dostala i do Písma svatého.

Pak to dopadá jako v jedné škole, o níž jsem slyšel. V hodině literatury probírali Bibli a učitelka dětem jako ukázku, co Bible obsahuje, četla právě tento příběh. S dodatkem, že ona s tím tedy rozhodně nesouhlasí. To je vážně strašná pedagogická zhůvěřilost, předkládat dětem tento příběh jako první a tím vlastně jako typický biblický text. Vy, kdo čtete Písmo, přece víte, že je to příběh v Bibli naprosto ojedinělý, výjimečný. A mohli byste si spočítat, že Hospodin mě za celou dobu oslovil celkem desetkrát – a jen jednou zní Boží oslovení takto pohoršlivě. Vy, kdo čtete Písmo, ale také víte (a v tom má učitelka pravdu), že kdykoli mě Hospodin v Bibli osloví, je to vždy překvapivé, nečekané a velmi, velmi zarážející. Nakonec ale myslím, že vy, kdo máte zkušenost s Hospodinem, mi dáte zapravdu, že když Hospodin osloví člověka, bývá to překvapivé, nečekané a velmi, velmi zarážející.

Víte, když tenkrát na mě Hospodin zavolal „Abrahame!“ a já mu řekl „tady jsem“, netušil jsem, co se na mě chystá. To, co přišlo pak, bylo strašlivé. Hospodin doslova řekl (vidím to jako dnes a hebrejská Bible to má vyhrocenější než váš český překlad): „Vezmi svého syna, toho jediného, toho, kterého miluješ, Izáka, a obětuj ho tam zápalnou obětí na jedné hoře, o které ti řeknu.“ Vážně už víc nemohl zdůraznit, že mi chce vzít právě to nejcennější, co mi přislíbil a nakonec navzdory mým pochybnostem také dal. Toho jediného, toho, kterého miluji. Toho vysněného, vymodleného, zaslíbeného Izáka. Hospodine, tohle vážně chceš? Přel jsem se s ním, volal, nechápal, křičel na něj. Režisér toho příběhu to nakonec vystřihl, takže to v textu není. Ale já protestoval. Asi mě chápete.

Co to má být? Co to má znamenat? Pane Bože, proč? Hraješ si se mnou? Anebo mě zkoušíš? Já se v tobě nevyznám! Nejdřív jsi mě povolal z mého domova v Uru. Řekl jsi: „vyjdi“ a já jsem opravdu vyšel. Odřízl jsi mě od mé minulosti a já se poslušně vydal na nejistou cestu. Pak to najednou začínalo mít smysl: dal jsi mně zaslíbení a já ti věřil. Dostal jsem jméno Abraham, tedy Otec mnohých. Přivedl jsi mě do úrodné země, dařilo se mi. Pak jsi mně zaslíbil syna. Věř mi, Bože, nebylo tomu lehké uvěřit. Mně je skoro sto let, manželce osmdesát. To opravdu není věk, kdy si manželé pořizují první dítě. Ale i tady jsem se na tebe, Bože, spolehnul. A byl to velký div, když se Izák narodil. Zdravý, pěkný kluk. Silný, inteligentní. Poslušný. A mně bylo jasné, že on je naše budoucnost. Takovou radost jsem předtím v životě nepoznal. Sledoval jsem ho každý den, učil ho všemu, co umím, byl jsem na něj hrdý. Nepřestával jsem ti za něj děkovat. On je pro mě to největší požehnání od tebe.

A teď? Teď mě chceš o něj jen tak připravit? O co ti jde? Chceš mě zbavit mé budoucnosti a uvrhnout mě do zoufalství? Zachtělo se ti najednou lidských obětí? Hraješ si s námi? Kdo jsi, Bože? Která tvář je tvá pravá? Jsi ten dobrý, který dává zaslíbení a vede člověka po cestách naděje, anebo je to všechno přetvářka a děláš to vše jen pro své pobavení? Jsme jen figurky ve tvé ďábelské hře? Má vůbec tenhle svět, mají tvé záměry s námi, s tímto světem, ještě nějakou logiku, nějaký cíl, nějaký smysl? Anebo nás zkoušíš, co vydržíme?

V tom případě ti říkám: tohle nevydržím, tohle neunesu. Tohle nedokážu. Raději si vezmi můj život, než abych tohle udělal. Ještě dojdeme nahoru, ale co bude potom, to netuším. Neručím za sebe. Je to na tvoji zodpovědnost, Bože. Tvůj nápad to byl. Co musíš být zač, Bože, když se ti hlavou honí takové myšlenky! Copak nemáš ani trochu soucitu? Copak neznáš lítost?

Já ti nerozumím! Už tolikrát jsi mně pomohl, tolikrát jsi mě zachránil! Mít syna takhle pozdě, to je přece zázrak! Je to můj jediný, prvorozený, moje naděje, moje všechno! Toho mně přece nemůžeš vzít! Jeho ne! Nedám ti ho! Mám se o něj přece starat, mám za něj zodpovědnost!

Vyber si někoho jiného. Proč zrovna on? Proč zrovna já? Proč tohle nemůže udělat někdo jiný, někdo odvážnější, zbožnější, silnější než já! Vyber si někoho jiného, vezmi si jiného syna!

Jak se mám rozhodnout mezi tebou a svojí rodinou? Jak se mám rozhodnout mezi vírou v tebe a svým synem! Co je to za víru, která staví otce proti synu?

Znáš vůbec lidi? Pozoruješ všechno shůry, tvůj trůn je mimo naši zemi. Můžeš vůbec vědět, co cítím? Tušíš alespoň náznak mého zoufalství? Dokážeš vůbec mít nějaké pocity? Dokážeš někoho milovat? Víš, co je to otcovská láska? Víš to? Víš vůbec, jaké to je, obětovat svého vlastního syna?!

Mockrát už ten můj příběh probírali kazatelé a vykladači. A rozpaky nad ním překotně řešili tím, že je to zkrátka příběh o mně a o mojí silné a pevné víře, která obstála ve zkoušce nejtěžší. Jenže to můžete stokrát mluvit o mé příkladné víře, ale pachuť z děsivého a nepochopitelného příběhu tím přece neodstraníte. Co je to za víru, zabít vlastní dítě? Může to snad někdo normální považovat za následováníhodný příklad?

Navíc, já vážně nevím, co bych dělal, kdyby nepřišel ten překvapivý konec. Tenhle příběh není o mojí víře, protože nezaznamenává všechno. Režisér si dal záležet, aby některé scény vystřihl. Tak jak to drama sledujete a znáte, to přece nejsem já, ten flegmaticky poslušný praotec, který kráčí se synkem po boku na jeho popraviště a ještě mu jen tak bez pohnutí sdělí, že Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti. Tohle přece nejsem já!

Ten kdo stojí za finální verzí tohoto biblického příběhu, ten zkušený režisér hororů si dává záležet na tom, aby to působilo. Aby to byl trhák. Abyste mu to sežrali. Já vím, že to možná bude znít provokativně. Ale já si myslím, že tento můj příběh je v Bibli právě proto, abyste viděli, jaký Bůh není.

Od začátku přece víte, jak ten můj příběh dopadne (na rozdíl ode mne tenkrát). Víte, že k tomu strašlivému konci nakonec nedojde. Ale taky moc dobře víte, že život přináší různé těžké situace, kdy Vaše pocity bývají podobné těm mým, když jsem tehdy řval cestou na horu Mórija s Izákem po boku. Věřím, že takhle těžké zkoušce, takto vyhrocené Sofiině volbě vystaveni nebudete. Ale lidské bytí je častokrát rámováno nesnadným rozhodováním. Kolikrát i vy musíte nebo budete muset volit mezi dvěma zly. Bude to na vás a budete na to sami, tak strašně sami, jako tenkrát já, když jsem s roztřeseným srdcem sbíral dřevo na oheň. A před očima se Vám budou promítat úplně stejná vyčítavá slova jako tehdy mně. Tohle nevydržím, tohle neunesu. Tohle nedokážu. Kde Pane jsi, kde je tvá sláva, dnes v duši mé noc jen je tmavá…

Můj příběh, milé děti a vnoučata, je v Bibli proto, aby promluvil ke všem, kdo tu mou, abrahamovskou situaci prožijí, ať už v jakékoli době a z jakýchkoli příčin. Je to polemika se všemi, kdo vidí Boha jako nevyzpytatelného tyrana, který se o člověka nezajímá vůbec, nebo ho má přinejlepším pro kruté žerty. Mnohokrát v dějinách se takový názor objevil a můžete se s ním setkat dodnes, jako korozivní síla pochybností a skepse. To všechno přichází. Ale vy tomu nepodlehněte.

Mně to došlo tam nahoře, když jsem užuž bral do ruky obětní nůž. Pak se o mně píše, že jsem se rozhlédl a uviděl beránka. Ale v hebrejské Bibli stojí, že jsem pozvedl oči, jakoby pohlédl vzhůru. Ano, to je přesnější, když o tom tak přemýšlím. Spatřil jsem tenkrát berana k obětování namísto Izáka. Ale uviděl jsem mnohem víc, protože jsem pochopil, že ta temná představa Boha byla klamná. Pozvedl jsem oči, najednou jsem viděl věci z jiné roviny, jakoby jinou optikou. Uviděl jsem, že Bůh nechce Izákovu krev. Že nechce žádnou lidskou krev – tehdy, ani teď, ani nikdy v budoucnosti. Horor o lidských obětech a krutě škodolibých Božích zkouškách není pravda. Pravda je živý Izák, který se se mnou vrátil domů.

Milé děti, milá vnoučata, tenhle příběh opravdu není až tolik o mně, i když v něm vystupuji jako hlavní hrdina. Vlastně se ani necítím jako hrdina. Ani po vás se nechce hrdinství za každou cenu. Ten příběh je i pro vás a čtěte ho. Ne jako ta učitelka, jako typický příběh krutého Boha Izraele, exemplární ukázku z Bible. Čtěte ho uprostřed ostatních příběhů proto, abyste pokaždé znovu poznávali, jaký Hospodin není, navzdory našim mnohým představám o něm. Navzdory pochybnostem, které přichází na každého. Navzdory mnoha abrahamovským situacím, do nichž se jste se dostali nebo možná ještě dostanete.

Já jsem to trochu odnesl tou děsivou situací, o níž jsem vám dnes vyprávěl, ale nakonec to dobře dopadlo. Holt musím taky víc vydržet, když už jsem ten praotec, nositel požehnání. Ale ještě víc to odnesl jeden, který přišel po mně. Myslím, že ho znáte. I on na kříži volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!“ I tam to přece vypadalo jako prohra pravdy, konec nadějí a triumf skepse. Ale taky to celé trvalo jen tři dny.

Milé děti, milá vnoučata, až na vás přijde samota, bolest, skepse, tíha života, nezapomeňte občas pozvednout oči. Věřím, že vám bude dáno spatřit věci nově, jako mně tenkrát. Pán Bůh buď s vámi.

Váš praotec Abraham