Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

Ko 1,15–20

Kniha: Čtení: Gn 1,26–27 a 3,1–7 | Text: Ko 1,15–20

Datum: 7. 9. 2008

Autor: bratr farář Luděk Rejchrt

Introit: Iz 46,3–4
Čtení: Gn 1,26–27 a 3,1–7
Text: Ko 1,15–20
Tato slova, jež k nám teď zazněla z listu do Kolos, si apoštol Pavel vypůjčil z chvalozpěvu, kterým křesťané oslavovali svého Pána. Nevíme, kde vznikl, ale apoštol slovy tohoto hymnu, který zapracoval do své epištoly, všem svým čtenářům přibližuje dva veliké biblické pojmy: stvoření a smíření. A obě tyto skutečnosti dává do nejužší souvislosti s Ježíšem Kristem.

Jestliže dávné kultury znaly mýty, pohádková vyprávění o vzniku světa, biblická zvěst od prvních stránek mluví o Bohu Stvořiteli. On učinil všechno svým slovem. Stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Ale také mluví o hříchu, který z Božího obrazu, jímž máme být, učinil spíše karikaturu a z ráje uzavřenou zónu, která je člověku nedostupná. Náš svět není ráj, ale často místo bolesti a hrůzy.

Ale apoštol zpívá s ostatními chvalozpěv – a tam není místo pro skuhrání, ale pro radost. Obraz Boží tu je, je spolehlivý a věrný: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření.“ V jeho skutcích, v jeho učení, v jeho slitování a lásce k člověku poznáváme tvář Boží. Bůh zůstává neviditelný, ale jeho nezkresleným obrazem je Kristus, jak jej známe ze zvěsti evangelia. On sám řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (J 14,8)

Vědci přinášejí stále nové teorie o tom, jak vznikl svět. I dnes se lidé dovedou do krve přít o to, zda všechno vzniklo v jediném okamžiku či postupným vývojem. Ale málokdo – snad s výjimkou dětí – si položí otázku, proč to je? Ta všechna bohatost krásy, kterou marnotratně hýří každý květ či vločka sněhu, tajemství přírody – je to tu všechno jen pro člověka, aby tajemství života objevoval? Je vesmír nad námi snad jen jakousi výzvou pro kosmický výzkum lidí, kteří jak lvové bijí o mříže a jsou tu zemí spjati? Jistě mnoho dobrého je stvořeno pro člověka, aby mohl na světě žít (i to je zvěst prvních stránek Bible o Boží péči), ale jen o Kristu může zpívat víra tu nejpohoršlivější píseň: „všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“

On je vlastním smyslem všeho stvoření, každé krůpěje vody i každého lidského života. A v tom je nesmírné potěšení: nejsem do světa vržen náhodou, abych tu byl zbytečně: i já mám život skrze svého Pána, kterému jsem uvěřil a jsem tu pro něho. A nejen já: celé lidstvo, které si neví rady s nejrůznějšími problémy, kterých přibývá, je tu z úradku jeho lásky a jen on má na ně nárok jako na svůj majetek. „Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ Nic nemá smysl samo v sobě, všechen smysl stvoření je právě v něm, který – a to jsou další slova „přechází všechno, všechno v něm spočívá.“ Všechno má v něm své trvání a svou existenci. Svět, vesmír i církev, která je jeho tělem a on její hlavou. Právě církev může vědomě zpívat tento obrovský chvalozpěv naděje, který nám Pavel předává Když nás skličuje pocit, že všechno je na nic, všechno je nesmysl a chaos, zanotujme si tento hymnus naděje.

Ani hřích se svou ničivou silou, jež z ráje může udělat peklo, není větší než oběť smíření, kterou přinesl na kříži ten, kvůli němuž a pro něho je všechno. „Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest.“ Slovo smířit (v řečtině APOKATALASSEIN) může znamenat kromě jiného také „navrátit věci do původního stavu“, prostě obnovit to, co bylo ztraceno a zapomenuto. Kristus dal sám sebe v oběť, aby obecenství s Bohem, které měli lidé v ráji, nebylo matnou vzpomínkou. Abychom se nemuseli Boha bát, ale důvěřivě spoléhat na jeho slib: „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“

Amen.