L 18,1–8

Písně: 116, 196, 236, 246, 451
Introit: 2Pt 3,8–9
Čtení: 2K 12,2–10
Text: L 18,1–8
Podobenství, které Pán Ježíš vypráví, jsou prostá, ale někdy ani učedníci hned nepochopili jejich jádro a smysl. Když o poli, na němž hospodáři nasel jeho nepřítel do pšenice plevel,. přišli za svým Mistrem s prosbou: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli!“ Teprve Ježíšovým výkladem se jim stává srozumitelným (Mt 13,36). Tady je však i nám hned jasné, oč jde. Však Lukáš sám uvádí, proč Ježíš vůbec toto pdobenství o soudci a vdově vypravuje „aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat.“ To je jeho smysl a Ježíš je vypráví těm, kteří si často říkají, že Boží mlýny sice melou jistě, ale příliš pomalu, že Pán Bůh mlčí, když by měl už zasáhnout, že jeho království pořád nepřichází, i když o jeho příchod prosíme v modlitbě Páně. Takže to podobenství je pro nás, abychom to nevzdali, ale navzdory tomu, že se zdánlivě nic neděje, modlili se dál a naochabovali.

To není snadné, protože právě v této vytrvalosti se projevuje skutečná víra. Bůh prodlévá a zkouší její opravdovost. Ale vydrží v této zkoušce? Však Pán Ježíš končí své podobenství otázkou, která by nás měla zarazit. „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ On přijde ve své slávě na tento svět, ale najde tu ještě víru? Ta otázka je otevřená, bez odpovědi a zase nás vede k tomu jádru celého podobenství je třeba se stále modlit a neochabovat.

Vdova, o níž tu slyšíme, svěřila svůj případ do rukou soudce, který nemá žádné zábrany. Boha se nebojí, člověka nestydí. Ta nejhorší myslitelná kombinace pro toho, kdo má dopomáhat k spravedlnosti. Vdova nemá kontakty, ani peníze na úplatky, takže všechny její cesty byly zbytečné. Chodila za ním, žádala ho o projednání své pře, ale jak čteme „on se k tomu dlouho neměl.“ Až jednou se rozhodl jí dopomoci k právu. A to ne proto, že se v něm hnulo svědomí, ale že už chtěl mít od neúnavné žadatelky pokoj. „Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.“ Neodbytnost této ženy jej zlomila.

A právě tento příběh ze života slouží víře k tomu, aby vydržela. když takhle jedná zlý a nespravedlivý člověk, že nakonec dá průchod právu, „což teprve Bůh? Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzy zastane.“

Pán Bůh se nám opravdu může někdy jevit jako ten soudce, který moc nespěchá dát průchod právu. Prosíme o mír a přece je válka, toužíme po tom, aby se naplnil. Boží slib, že lidé zkují meče v motyky a nebudou se učit boji, skutečnost však je jiná. Proč Bůh něco neudělá a proč prodlévá? A co znamená Ježíšovo „brzy“, když to trvá už tak dlouho a on stále nepřichází? Víra nemá jinou odpověď, než že Boží čas je jiný než náš a že všechno má svůj hluboký smysl. „Jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, ale má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale aby všichni dospěli k pokání.“ Bůh vším sleduje svůj plán spásy a chce, aby Pán Ježíš nalezl víru na zemi.

Dnešní podobenství nám chce dodat odvahu k vytrvalé modlitbě, i navzdory tomu, že Pán Bůh prodlévá. A navzdory tomu, že ne vždycky on vyslýchá naše prosby tak, jak bychom chtěli. Apoštol Pavel prosil o to, aby byl zbaven svého trápení, svého ostnu v těle, ale Bůh mu jej nechal. Za to mu dal ujištění: „Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla.“

Amen.