L 5,1–11

Písně: 164, 191, 473, 451, 172
Introit: Ef 3,10–12
Čtení: Jr 16,14–21
Text: L 5,1–11
Nezní to právě hezky, co slyší rybář Petr: „Od této chvíle budeš lovit lidi.“ Lovit ryby je sport, který leckomu přináší radost a uklidnění nervů, ale lovit lidi zavání zločinem. Tak lovili otroky v Africe a dodnes z toho jde hrůza. A stále lov na lidi pokračuje: politické strany za nesplnitelné sliby získávají voliče, obchody nabubřelou reklamou zákazníky a nejrůznější hnutí nové vyznavače, když je zbavili kritického myšlení. Lovit lidi znamená vzít jim svobodu a mít je v hrsti, zotročené strachem či bludnými ideály.

Lov nakonec vždy je spojen se silou, šikovností a nástrahou, lstí či pastí. Právě proto jsme – a právem – nad zmínkou o lovení lidí v rozpacích. Ale nezůstaňme jen u svých zkušeností, jak snadno se lidé dají chytit do nejrůznějších pastí a pastiček. Ten, který mluví k Petrovi, nepřišel na svět, aby nás zmanipuloval, ale aby se za nás obětoval. Však řecký výraz v původním textu je spojením dvou slov, z nichž jedno je ZOÉ, tedy život. Až dosud rybář Petr pracoval, aby ulovil ryby. A ty se zabíjejí. Teď bude mít jiné povolání; lidem, jež získá nikoliv vypracovanou metodou, psychologií strachu či šejdířskými sliby, ale bezbranným slovem evangelia bude přinášet život ve svobodě, radosti a pokoji Božích dětí. Jakoby mu Pán Ježíš chtěl říci: Už se nebudeš věnovat rybám, s nimiž je svázán tvůj život, ale lidem; právě teď tě angažuji do své služby. A přesně to Petr pochopil a s ním i jeho přátelé: „Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“

Když nám Marek či Matouš vypráví o povolání učedníků, kteří všechno opustili, zní tam jen prosté Ježíšovo slovo: „Pojď za mnou!“ Lukáš však ve svém podání tuto výzvu vynechává. Místo ní slyšíme o tomto zvláštním, zázračném lovu. A jakoby celý jeho průběh nám měl ukázat podrobněji, co ostatní evangelisté zestručnili: tomu, čemu lze říct rozhodnutí pro Ježíše, musí něco předcházet, aby se vůbec uskutečnilo.

Celý děj začíná tím, že Ježíš káže Boží slovo. Tlačí se na něj zástupy, je tam nával zvědavých posluchačů, proto požádal Šimona, aby jej odvezl kousek od břehu jezera. Na jeho lodičce je jeho kazatelna. Petr už nevypírá sítě, ale poslouchá s ostatními. Je to pro něj nové a zajímavé. Ale ten zástup se po Ježíšově kázání rozešel a vůbec nevíme, zda z Božího slova jim vůbec něco zůstalo. Šimon by se patrně také vrátil ke svým sítím, a všechno by zůstalo tak jak bylo. Ale on uslyšel Ježíšův hlas, který mluví ne obecně, ke všem, ale právě k němu. A slyší slovo, na něž musí reagovat: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“

Jak se může syn tesařův plést do řemesla rybáří? Z jeho pohledu je to hotový nesmysl. Loví se v noci, ne ve dne. Ježíš káže Boží slovo, ale Šimon ví o rybaření neskonale víc. Už má za sebou neúspěch, když v noci neulovili nic, má teď být všem pro smích, když přistoupí na nesmysl lovit za jasného dne? Všechny jeho zkušenosti mu dávají právo říci v nadřazenosti odborníka: Ne, tomu ty nerozumíš, tomu rozumím já! A přece tu zní ne hlas pýchy, ale hlas víry: „Na tvé slovo spustím sítě!“ Všechno co vím a znám mluví proti, ale já udělám to, co žádáš! Šimon nevěděl, co se stane, tak jako Abraham nevěděl, kam dojde, když poslechl Boží hlas. A právě to je víra, že se spolehne na slovo, jež žádá poslušnost.

Celé svědectví Písma svatého nás ujišťuje, že kdo věří, nebude zahanben, spíše překvapen až k úžasu nad Boží věrností a štědrostí. A to je případ Šimona Petra. Všemu navzdory spolehl na Ježíšovo slovo a teď vidí, kolik mu bylo dáno. „Naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly.“ A právě teď, když poznává, kdo je ten, jehož slovu uvěřil poznává zároveň sám sebe až do té nejhlubší podstaty: „Jsem člověk hříšný.“ Nikdo mu nevtloukal do hlavy pocit hříšnosti, on to prostě ví, že tady stojí před tím, v němž je přítomen Bůh sám ve své nezměrné moci. Všichni, kdo prožili tento pocit, ať to byl Izaiáš nebo Mojžíš, měli hrůzu z Boží spalující svatosti. Proto teď Šimon, který už Ježíše neoslovuje jako Mistra, ale jako Pána, prosí, aby od něj odešel. Jakoby nemohl snést jeho blízkost, protože poznal svou ubohost a totální vzdálenost od té lásky, která jej obkličuje. „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ A ten, jehož takto prosí, mu to nevymlouvá, nekonejší jej, že to s ním není tak zlé, ale přivolává mu:„Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“

Když jsme četli oddíl z proroka Jeremiáše, slyšeli jsme o Božích soudech nad nevěrným Božím lidem: „Hle, já posílám k mnohým rybářům, a ti je vyloví jako ryby, pak také pošlu k mnohým lovcům a ti je budou lovit na každé hoře.“(Jer. 16,16) Ale teď je to zcela jiné: rybář Ježíšův neloví lidi k záhubě, ale k záchraně. Není to soud, ale milost, když Ježíš posílá Šimona, aby získával lidi pro Boží království. Na rozdíl od všech pyšných lovců, kteří loví lidské duše pro své zájmy, s Šimonem půjde právě toto vědomí, že je hříšný člověk. Jen v této pokoře je možné plnit poslání zvěstovatele evangelia, z něhož roste církev. Apoštol Pavel ji dává do souvislosti s Božím plánem, aby „nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvárnou moudrost.“ (Ef. 3,10). Tak veliký je úkol těch, kteří byli „uloveni“ službou Ježíšových rybářů. Nejsou zotročeni a nemají vymytý mozek, ale smějí „ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou.“ (Ef. 3,12).

Prvopočátky církve jsou u Šimona, hříšného člověka, který uvěří Ježíšovu slovu. A Ježíš od hříšného člověka neodejde, ale hříšní mohou jít za ním a být s ním, tak jako my.

Amen.