Zranění na cestě víry

Písně: 379, 614, 608, Svíták 349, 648, 673
Vstup: Žd 13,5
1. čtení: Ž 51,1-12
Text: 2Sam. 10,1-6
Poslání: Ef 4,24b-24a

Milí bratři a sestry, mé zamyšlení nad tímto textem bych nazvala – zranění na cestě víry.
David měl přítele, krále sousední země, který zemřel a následníkem se stal jeho syn. David mu chtěl prokázat něco dobrého, vzdát mu čest. Nejel tam sám, ale na pohřeb poslal soustrastné poselství, své vyslance, aby ho zastoupili a prokázali, že mu záleží na vzájemném přátelství a dobrých vztazích. Zatímco tam vyslanci sedí, rádci tohoto mladého krále mu šeptají do ucha: Ty si skutečně myslíš, že přišli prokázat úctu? Jsou to zvědové, sledují, kde máme slabá místa. Vrátí se s armádou a napadnou nás. Ne nadarmo se říká ďáblu našeptávač.

A z bible víme, že to není pravda, že jsou falešně podezíráni.

A král nařídí něco ponižujícího, něco co situaci neřeší, jen to odhaluje královu nezralost. Nechal jim holit polovinu vousu a uříznout jim jejich oděv, tuniku tak, aby byli zezadu nazí. Takovou banální zlovolnost.

Možná to není tak strašné, jako když byli uvrženi jiní Boží svědkové do ohnivé pece nebo jako Daniel ke lvům. Ale oni byli zraněni, ne fyzicky. Možná by pro ně bylo snesitelnější, kdyby je napadli a zbili. Byli úctyhodní vůdci, s jizvami z boje. Vous byl v této kultuře znamením mužnosti, důstojnosti, znak autority.

Byli zasaženi ve své identitě, v tom, co to o nich vypovídalo, na čem jim záleželo. Jsou poníženi jednáním bez respektu.

Je to urážkou i samotného krále Davida, potupou celého Izraele.

Pojmenujme si to, co se stalo. Protože to je to, co mne z tohoto příběhu oslovilo.

Oni jdou na králův příkaz. Dobře dělají to, co po nich král chtěl. A jsou jim podsunuty falešné motivy a jsou zneváženi.

Je něco jiného, když jste zraněni, protože uděláte něco hloupého nebo něco nesprávného.

Ale tohle je situace, kdy děláte to nejlepší, co můžete. To, co chce král.

Moc se mi líbí, co David udělal, když šli domů poníženi a ztrapněni. Když uslyšel o tom, co se stalo, nenechal, aby všichni viděli jejich potupu. Poslal své sluhy. Přikázal jim jděte do Jericha a čekejte, až váš vous doroste. Potřebovali být v bezpečí. Obnovit se, znovu nabýt ztracené důstojnosti. A určitě dostali nové šaty.

Stejně, jako se v podobenství otec postaral o marnotratného syna. Nechtěl, aby všichni viděli jeho bídu a dal mu krásný oděv a boty a prsten.

Davidovi muži jsou v Jerichu a vědí, že král na ně myslí a řekněme…. nějak přikryl jejich hanbu.

A král vzal odplatu do svých rukou. Poslal Joába s armádou na Amónovce i Aramejce, které si najali a porazili je.

Teď sem vnesu kus osobní zkušenosti.

S tímto typem zranění/napadení se setkávám i ve svém životě a vždycky mě to bolestně zasáhne. A vím, že ostatní lidé to zažívají také.

Jsou situace, kdy je na začátku nějaké autentické dobré hnutí, ryzí motivace a náhled. Někdy je za tím i moje vlastní námaha na sobě pracovat a posunout se k řešení, které je lepší a něco mně to stojí. Čas. Peníze. Určitou statečnost nasadit se pro něco. Věrnost být v tom s tím druhým. Větší velkorysost. Nebo nasazení jen dobře a poctivě splnit úkol.

Vím, že je pokušení být „pachatelem dobra“, a neptat druhého se, co potřebuje. Nebo úskalí, kdy si budu hřát vlastní polívčičku a podporuji sebe v roli hodného pomáhajícího.

Ale znovu, na začátku je něco skutečně dobrého a druhá strana reaguje posunutým, zlým způsobem, překrouceným motivem nebo nepravdivým hodnocením, lží. Uvedu příklad ze života.

Člověk, kterého si vážím, dal v skrytosti štědrý dar sboru (ne našemu, ne z přebytku), někdo to okomentoval, když se o tom později dozvěděl: Dělá se dobrej.

Někdo, s kým třeba i roky dobře spolupracujete, přijde s iracionálním obviněním. Někdo velmi blízký zpochybňuje vaši integritu, to, o co usilujete a dává tomu špatné motivy. Příkladem tu může být třeba Davidův bratr, který těsně před bojem s Goliášem zpochybňuje Davida samotného a mu říká mu: Znám tvé zlé srdce.

Nebo někdo potřebný vás podvodem připraví o spoustu peněz, protože umí dobře lhát.

Pro mne je přečtený příběh vyslanců tak trochu i paralelou toho, s čím se v životě setkáváme. To jsou ta zranění na cestě víry.

Když se rozhodneme žít před Boží tváří, tak to sebou přináší pro náš život mnoho dobrých věcí .

Zakotveni v Boží dobrotě můžeme každý den začínat se silou, která není z nás.

Daří se nám to různě. Někdy se nám to povede dobře. A někdy možná nejlépe, jak to jde.

To, že děláme něco správného, neznamená, že to tak ostatní budou také brát.

To slyšíme i jako upozornění z našeho starozákonního textu.

Z toho příběhu zdůrazním 5 bodů.

Zranění přijde. Zůstaň před Boží tváří. Hledej u Boha bezpečí (Jericho). Nechej se obnovit (dorůstání vousu). „Odplata“ je proměna v Kristu.

A proto bych jako první bod zdůraznila:

1. Být napaden, zraněn, zklamán je zkušenost, které není možné se na cestě víry vyhnout. A proto je potřeba s tím počítat a nenechat se tím znejistit. Naučit se s tím správně jednat.

My dnes nejsme vystaveni pronásledování, nejde nám o život, ale jak obstojíme i vůči obyčejnému zlu okolo a v nás, záleží.

Žijeme v porušeném světě. Apoštol Pavel u 2. Korintským 4, 8 – 9 říká….na všech stranách jsme tísněni, nebo …jsme sráženi k zemi.

Když jsme ve vztahu s druhými lidmi, budeme mít konflikty, které nás někdy doslova srazí k zemi.

Můžeme počítat s tím, že dříve nebo později budeme zasaženi ve své rodině, od někoho koho milujeme.

Můžeme být zklamáni a zraněni v církvi, od faráře či kněze, od lidí ze sboru. A mi je moc líto, že sbory nebo církve opouštějí lidé i kvůli neporozumění nebo oprávněnému zklamání ze svých bratří a sester.

Můžeme být raněni při pomoci nebo péči o někoho, na kom nám záleží. Podvedeni od lidí, kterým důvěřujeme.

Tedy ještě před tím atakem je potřeba být připraven, že takové věci přicházejí: Vědět, že celý svět leží ve zlém (1.J. 5.19) a my všichni jsme jeho součástí.

Když jsme v procesu toho napadení, potřebujeme si uvědomit a porozumět:

2. Bůh je v tom s námi, stůjme v této důvěře, zůstaňme před jeho tváří.

On je pravda, on vidí do srdce a zná motivy našeho jednání. Ví o nás, záleží mu na nás a stará se. Posílá své posly. Chce hojit. Teď je čas důvěřovat, že (jak čteme dále ve 2. Korintským 4, 8 – 9 i když jsme sráženi k zemi, nejsme poraženi.

Když jsme v procesu toho napadení a rozkolísání potřebujeme útočiště.

3. Hledej u Boha bezpečí./Úkryt/Pausu/Jdi do „Jericha“ (Jeden význam jména Jericha je sladká vůně, tedy ne do hořkosti. Jericho je spojené s Božím vítězstvím bez boje, jen poslušností)

Potřebujeme se zastavit a nějak to vnitřně zpracovat, znovu a jinak složit před Boží tváří. Pán nás zve do důvěrné blízkosti. A jen v této blízkosti, jako vykoupené Boží děti můžeme správně obstát v času tísně, bezradnosti a srážení k zemi.

V našem nejvlastnějším já (bible to nazývá srdcem), je v nás duchovní prostor, kde je možnost setkávání mezi lidským a Božím. To je to místo, kam mám stát, možná jen tiše, možná skřípat zubama, bouřit se nebo plakat.

Byly chvíle, kdy jsem se k Pánu Bohu nemodlila zdvořile a slušně, ale vášnivě a s výčitkami, zoufale prosící, aby nějak zasáhl. Ale před jeho tváří, řešila jsem to s ním.

4. Obnova/ „dorůstání vousu“/

Je čas vzít vážně výzvu: proměňujte se obnovou mysli Řím. 12.19. Nechat se tím Božím, co není z nás, prostoupit. Nechat Boha restartovat naše srdce. Vlastní síla na restart mnohdy nestačí.

Není to snadné a bez překážek, je to proces.

Budu poctivá, s některými těžkými věcmi jsem se vypořádávala mnoho let. Jde o proces proměny, kdy na toho, kdo napadá a zraňuje, sbírám sílu vidět ho: ne jako nepřítele, ne s odsouzením, ne se zavržením, ne s hořkostí, ale v Boží síle s určitou vnitřní laskavostí a rovinou, kde navzdory tomu, co se stalo, mu budu chtít přát to dobré.

Jsme povoláni k pokoji, a můžeme být nástrojem pokoje. Můžeme mít pokoj i tehdy, když nějaký člověk není v postoji pokoje vůči nám.

5. „Odplata“ je proměna v Kristu.

Ježíš Kristus zaplatil na kříži za všechny hříchy, naše, i těch druhých. Podivuhodně působí, že všechny věci v posledku napomáhají k dobrému. (Řím. 8.28). Vedou k růstu.

Můžeme se spolehnout, že náš Pán bude schopen použít – řekněme – protivenství – v konečném důsledku pro naše dobro, abychom si s ním blíž.

V té propasti srabu to nevidíme a neumíme si to ani představit, ale je potřeba o tom s důvěrou vědět.

To je změna, o které mluví Josef v Egyptě: dělali jste to pro moje zlo, ale Bůh to změnil pro moje dobro.

Dokonce si to náš Pán může využít a přetavit… Řím.5, 3-5… víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.

Někdy dochází k tomu, že ty nejhorší věci, které se nám stanou, vynesou napovrch, to nejlepší, co v nás je.

A je potřeba říci, že jsou výšiny, kterých nedosáhneme, dokud neprojdeme testem být napaden a zraněn a projít tím s láskou.

Vrátím se k žalmu 51, který mluví o zranění, kdy selháváme i my sami.

Stvořené čisté srdce a obnova pevného ducha je Boží zázrak, který nás uprostřed napadení i vlastního selhání povede správným směrem. Haleluja.

Ámen.