Proč Ježíš umýval nohy učedníkům?

písně: 25, 675, 613, 384, 510, 549, 700
introit: Ž 25,3–⁠5
1. čtení: Mk 7,31–⁠37
2. čtení: J 13,1–⁠15
3. čtení: Fp 2,4–⁠8

Milí bratři a sestry,

se začátkem půstu se začínáme o to soustředěněji dívat směrem k Velikonocům. K tomu postní období slouží, abychom promýšleli velikonoční motivy a tím pádem pak lépe prožili samotné Velikonoce. Tak i to dnešní biblické čtení je vlastně centrálně velikonoční. Kdybychom si ho chtěli zařadit časově, tak jsme u poslední večeře Pána Ježíše s učedníky. Krátce před zatčením, ukřižováním… Jsme v době, kdy Pán Ježíš učedníky připravuje na své utrpení. Zároveň jsou to poslední okamžiky, kdy máme zaznamenány Ježíšovy rozhovory s učedníky.

Tím zásadnější jsou pro nás rozhovory z posledních okamžiků s učedníky a tento mi připadá obzvlášť důležitý. Příběh o umývání nohou je projevem toho, že Pán Ježíš miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Z lásky ke svým učedníkům Pán Ježíš umýval nohy – a zároveň je tím něco učil. Napořád je motivací láska a tak když se chceme od Pána Ježíše učit, jak máme milovat, dávejme pozor, co dělá a k čemu nás vede.

Na prvním místě zřetelně vidíme motiv služby. Okamžik, když se Pán Ježíš stává služebníkem. Nehledí na to, co je, ale snaží se být takový, aby prospěl druhým. On ví, že je Pán a Mistr! Ví, že by si mohl sám nárokovat ledacos – ale nedělá to. Tohle bychom si dnes měli zapamatovat, protože v tomto je Pán Ježíš rozhodně vzor hodný následování. Ježíšův příklad nás vede k tomu, abychom ho následovali tím, že si budeme vzájemně sloužit, aniž by si nárokoval nějakou pozici, byť oprávněně. Společenství církve je společenstvím pokorné vzájemné služby. Ten, kdo něco dokáže, tak tím slouží druhým a tak následuje Kristův vzor a plní jeho vůli.

Tohle je celkem jednoduché a to si asi zapamatujeme snadno. Pán Ježíš je vzor k následování. Z jeho chování si máme vzít příklad. Základním pravidlem takovéhoto následování jsou Ježíšova slova: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!“ (Mk 8,34) Následovat Ježíšův vzor namnoze znamená omezit sebe samého, aby z toho druzí měli prospěch. Nevyužívat nároků, které bychom si mohli i oprávněně dělat. Jako Ježíš nehledí na to, že je Pán a Mistr, a stává se služebníkem, tak i my se nemáme ohánět svými právy.

V prvním čtení o uzdravení hluchoněmého by se Pán Ježíš mohl ohánět tím, že je žid, který toto krajinou jen prochází a co je mu do starostí místních, kteří jsou dozajista pohané! Ti za ním přichází jako za zázračným léčitelem, což je opět pozice, do které Pán Ježíš nechce být dotlačen. Přichází, aby kázal evangelium o přicházejícím Božím království! A přece Ježíš vyhoví. Vyhoví způsobem, který bude hluchoněmému pohanovi srozumitelný. Komunikuje s ním pomocí gest a doteků. Navíc – protože jedná s pohanem, tak ta gesta dost připomínají tehdejší magii. Pomocí toho mu vrátí sluch i řeč. Vezme si ho pro tu chvilku stranou od lidí, kteří ho přivedli. Nechce být zařazen do škatulky „mág“, „kouzelník“, ale ani do škatulky „lidový léčitel“. Jde přece o něco jiného. Jde o zvěstování evangelia a tato pomoc se děje spíš tak nějak mimoděk a má odkazovat k hlavnímu smyslu Ježíšova působení, totiž zvěstování Božího království, které se blíží.

Čtenář Markova evangelia nemá zůstat na pochybách, že právě toto je podstatou Ježíšovy zvěsti. Pán Ježíš, který …dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč. (Mk 7,37) přichází v Boží moci. Dobře všecko učinil. Jako Pán Bůh, když stvořil nebe a zemi a všechno, co je v nich, když stvořil i člověka k obrazu svému, tak když se tak ohlédl za svým dílem, tak Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Tím, co Pán Ježíš dobře všecko učinil, se svět vrací do původní krásy. Ke svému původnímu určení. Svět je obnovován v té podobě, v jaké byl na počátku a v jaké měl zůstat. Kvůli nám, kvůli lidskému hříchu, takový není. Ale teď přichází Pán Ježíš, který hluchým dává sluch a němým řeč. Ti pohané tomu v okamžiku uzdravení rozumět nemohou, ale toto bude oblast první křesťanské misie, kde budou Ježíšovi učedníci svědčit o tom, že dát hluchému sluch a němému řeč – to je znamení právě toho přicházejícího Božího království. Tak to vidí již starozákonní prorocké výhledy! Hluší budou slyšet a němí promluví (Iz 35,5-6; 42,18) – a to nejen v tomto doslovném významu, ale i obrazně. Už tak to má prorok Izajáš, že tím hluchým je Boží lid, který má uši v pořádku, ale neposlouchá vlastního Boha. Tak to se s příchodem Pána Ježíše mění. Přichází lidé, kteří opravdu chtějí poznávat Boží vůli. Chtějí slyšet Boží hlas a řídit se podle něj. Jejich touha pak může být ukojena, protože v tomto světě zní svědectví Ježíšových učedníků, mezi které se dost možná časem zařadil i tento uzdravený hluchoněmý. I on může svědčit o Pánu Ježíši, který má lidi rád a od kterého se můžeme naučit, že je potřeba pomáhat druhým i za cenu nějaké osobní oběti, protože tak se následuje Pán Ježíš.

V Ježíšově umývání nohou to vidíme také. Ježíš prokazuje svoji lásku tím, že upozadí sám sebe. Vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází – jde dělat službu nejposlednějšího otroka. Umývání nohou byla velmi podřadná práce. Ježíš je tu pro všechny – přítomen je i Jidáš, i jemu Ježíš slouží. S Jidášem jí, Jidášovi podává chléb, který namočil do mísy s omáčkou. Jsme ale ve velmi zvláštní a jedinečné situaci poslední večeře s učedníky.

Ježíšova služba přicházejícího Božího království není jen v tom, že uzdravoval nemocné, či v tuto chvíli učedníkům umýval nohy. Jsme v okamžiku, kdy ostatní evangelisté mají slova ustanovení svaté večeře Páně. Tady, při posledním jídle s učedníky, Ježíš vzal chléb a díky činiv, lámal a pronesl slova, která budeme za chvíli opakovat: „Vezměte a jezte, to je mé tělo, které se za vás láme. To čiňte na mou památku.“ Podobně s kalichem po večeři, když řekl: Pijte z něho všichni. To je krev má nové smlouvy, která se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku. (cit. podle 1Kor 11,23-25) Jan tento okamžik poslední večeře nezapsal. Jídlo už probíhá. Ježíš má v ruce chléb. V okamžiku, kdy by ho čtenář už už čekal, tak místo něj dal právě umývání nohou. Kdyby šlo jen o to učedníkům umýt nohy, je to časově divné – tohle se nedělá v půlce jídla!

Je za tím trochu náročná janovská práce se symboly a mnohovrstevnatost jeho podání. Večeře Páně i umývání nohou ukazují až k Ježíšově oběti na kříži. Jen chléb a víno vyzdvihne motiv těla a krve a umývání nohu vyzdvihne motiv pokoření a služby. Napořád je to Pán a Mistr, ten který si je vědom toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází a přece je do poslední chvíle služebníkem všech. Na Velký Pátek na kříži obětuje své tělo a krev, aby nás umyl od našich hříchů. My ale ještě zůstaňme u poslední večeře a neudělejme stejnou chybu, jakou udělal Petr, který myslel až moc dopředu.

Umývání nohou byla práce pro nejposlednější otroky. Dokážeme pochopit Petra, že je mu to trapné. Jeho věta: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ je naprosto logickou reakcí, jakou bychom reagovali my, kdyby k nám přišel nějaký vzácný host a místo toho, aby seděl v křesle a my ho obsluhovali, tak by nám šel čistit boty, chtěl by jít vynést odpadky do popelnice, nebo vybírat exkrementy z kočičího záchodu.

Ježíš ovšem odpovídá: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl!“ Petr zbystří. „Mít podíl s Ježíšem“ je očividně dobrý cíl! Petrovi je jasné, že tady jde o to, jestli vůbec zůstane s Ježíšem, jestli mu bude patřit. To umývání nohou má nějaký hlubší význam, než jen to, že se sice před slavnostní večeří jako řádní židé vykoupali, ale než došli na místo hostiny, tak mají nohy v sandálech špinavé. Jestliže jde ale o symbolické „patření Ježíšovi“ tak mu chce Petr patřit celý! „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ruce, hlavu… berme to zástupně za celé tělo. „Pane, celý Ti chci patřit, tak mě umyj celého!“ To zní velice zbožně a naprosto rozumím Petrově horlivosti.

Jenže právě tuto horlivost Pán Ježíš zchladí. „Petře, kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý… Ty už jsi čistý, Petře. Roky jsi mým učedníkem. Uvěřil jsi mi a dobře jsi svoji víru vyznal. Teď je potřeba, aby ses podle této čistoty naučil žít a vydržel až dokonce! Abys pochopil, jak se to dělá, tak nehledej v tomhle umývání nohou nic víc, než to, co teď říkám: Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“

Trošku to k Velkému pátku ukazuje. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Ježíšova služba tomuto světu bude pokračovat dál a kříž jako znamení našeho vykoupení bude pro mnohé nestravitelný, jako pro Petra ono umývání nohou. Vidět spasení v poníženosti a Boha v podobě služebníka není mnohým příjemné. V církvi by ale měli mít lidé trénink. Pán Ježíš to svoje učedníky učil: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ (Mk 10,42n). Učil je to nejen slovy, ale i příkladem. Napořád to byl Pán a Mistr, který si je vědom toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, a přece ze sebe udělal služebníka všech.

Nepřestřelme ale jako Petr, který v tom umývání nohou viděl nějaký iniciační rituál. Okamžik dokonalého očištění. K němu to umývání nohou sice také ukazuje, ale děje se to skrze slova. Skrze vyznání víry v Ježíše a Ježíšovo slovo (J 15,3), kterým každému, kdo se k němu přiznává, zaslibuje, že se k němu přizná před svým nebeským Otcem (Mt 10,32).

Samotné umývání nohou byl fakt jen příklad, aby se apoštolové neoddávali hlubokomyslným úvahám o spáse a přitom zapomínali na svoje bližní. Vychází mi z toho dnešního příběhu velmi užitečné poučení, že až do poslední chvíle Pán Ježíš svoje žáky učil, aby v tom následování nehledali moc velkou vědu. I když on měl před sebou dokonání spásy světa a my v tom umývání nohou tušíme motivy večeře Páně a tím pádem motivy Ježíšovy oběti na kříži a dozajista je tam Jan zcela vědomě má – tak v tom normálním běžném praktickém životě je to mnohem prostší. Když něco umíme a vidíme, že tuto naši schopnost druzí využijí, pak ji k jejich prospěchu máme použít. V rodině, ve sboru, ve svém okolí.

Amen.