Mk 2,18–22

Písně: 99, 515, 373, 426, 425
Introit: 2K 5,17–20
Čtení: Iz 58,1–12
Text: Mk 2,18–22
Dnešní perikopa z Markova evangelia je v ekumenickém překladu nadepsána slovy: Spor o půst. Napadne nás, že není nic nového pod sluncem: o jaké malichernosti se stále vedou spory! A vedou se proto, že jedni se dívají s nelibostí na ty druhé, kteří myslí jinak a kladou opačné důrazy. Leckdy spor vzniká z neschopnosti přijmout bližního v jeho odlišnosti. A také ze strachu, že bude zneváženo to, co je podstatné a důležité. Přitom však z jiného pohledu jde o věc druhořadou a možná pustou formalitu.
Marek začíná tím, že učedníci Janovi a farizeové se postili. My dnes o půstu v tomto smyslu moc nevíme, nejvýš známe dietu, jež se týká našeho zdraví. Ale půst pro zbožné Židy se týkal vztahu k Bohu. I když v celém Starém Zákoně je nařízen jen pro Den smíření, kdy lid vyznával hříchy Hospodinu, postupem doby se stával jakýmsi poznávacím znamením zbožnosti. Ujalo se přesvědčení, že tímto projevem odříkání, kajícnosti a zármutku může člověk usmířit svou či cizí vinu a Pána Boha naklonit k vyslyšení modliteb. Na postu lpěli zvláště farizeové, kteří se dokonce postili dvakrát v týdnu.
Ale už prorok Izaijáš dávno předtím zvěstoval Boží námitky proti těm, kteří si mysleli, že půst je jen odřeknutí se pokrmu. „Dá s toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?“ Skutečný půst je myslet na druhého v jeho nouzi, nesvobodě a bídě: „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít!“ (Izaiáš 58,6). Na tuto podstatu však se zřejmě pozapomnělo a zůstala jen náboženská povinnost, kterou ti, kdo ji plnili, žádali i od druhých. A právě tak začíná tento spor, že se farizeové Ježíše ptají: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Jak je něco takového vůbec možné? A Pán Ježíš neřekne, že jim to hned zatrhne, že se to už nebude nikdy opakovat. Nepochválí ty, kteří si činí újmu postu jako příkladné lidi. On sám se také postil, ale tak, že ho nikdo neviděl a ne proto, aby od nebeského Otce něco vymámil a vynutil, ale proto, aby zvítězil nad ďáblem v pokušení na poušti. V Kázání na Hoře také zmínil možnost půstu, ale tak, že to je záležitost jen mezi Bohem a člověkem, který si smí pomazat hlavu olejem jako slavnosti. (Matouš 6,17) Svým učedníkům však nedodržování půstu schvaluje, protože je s nimi a oni mohou mít radost, nikoliv se trápit. Židovští učenci stanovili, že člověk se nesmí postít v sobotu a v době slavností. A tu Ježíš říká: ta slavnost je teď, teď je svatební hostina. „Mohou se hosté na svatbě postít, když je ženich s nimi?“ Teď není důvod k smutku, ten přijde, až ženich bude vzat. Tímto zvláštním slovem předpovídá Pán Ježíš čas svého utrpení, kdy učedníci budou až do velikonočního jitra sami. Ale když je s nimi, je čas radosti.
Když je Ježíš s námi – a on přichází tam, kde jsou shromážděni dva či tři v jeho jménu – smíme žít v radosti, nikoliv v plnění náboženských povinností. A také smíme žít na svobodě, kterou nám přinesl a kterou hájil pro své učedníky tenkrát a kterou svým Duchem svatým brání i v našem společenství před každým zákonictvím a formalismem. Bez Kristovy radosti a jeho svobody bychom začali po sobě pokukovat a srovnávat se jako ti farizeové. Co my děláme a ti druzí nikoliv. Když je Ježíš s námi, můžeme všechny malicherné spory, z nichž však téměř vždycky vyrostou nepřátelské fronty, řešit způsobem apoštola Pavla: „Kdo jsi ty, abys tupil cizího služebníka? Však Pánu svému stoji, aneb padá. A on obstojí, mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej.“ (Římanům 14,4).
To všechno, co přináší Pán Ježíš do světa je stále nové a překvapující. Nejen jeho radost, v níž dává žít svým učedníkům, jak o tom čteme v našem oddíle, ale také jeho láska k hříšným, s nimiž si sedne ke stolu. Marek o tom vypráví v předchozím úryvku. A nová je i jeho svrchovaná svoboda ve vztahu k posvátné židovské sobotě: hned v následujících slovech slyšíme, že je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu. On směřuje od toho, co je zvykové a povrchní, k té skutečné hlubině, jíž je láska Boží k člověku.
To všechno je tak nové, že se to nedá spojit s tím, co uznávají farizeové, ba ani s tím, čím žil Jan Křtitel. Nedá se to sflikovat dohromady s tím, co je staré, nedá se nalít nové víno do starých měchů, protože by je síla mladého vína roztrhla. Je to obraz, ale velmi srozumitelný. Zvěst o lásce, svobodě a radosti, zvěst evangelia Kristova není vylepšením či doplňkem zbožnosti i těch nejlepších lidé minulosti či dneška, není zajatcem zákoníků Izraele či církevních struktur nebo zvykového náboženství. Ze zteřelých měchů mladé víno vyteče. Zákonický půst a radost z ženicha k sobě prostě nejdou.
A přece se děje ten div, že apoštol Pavel uvěří a přijme zvěst evangelia, i když všechno mluvilo proti. Ani ta jeho zafixovaná „zestárlost“ nemohla překazit jeho proměnu. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření, co je staré, pominulo, hle je tu nové!“
Amen.