1J 2,28–3,3

Introit: Iz 40,1–5
Čtení: Mt 21,10–17
Text: 1J 2,28–3,3
Když jsme četli na začátku slova proroctví Izaiášova, slyšeli jsme tam výzvu Božímu lidu, aby připravil cestu svému Pánu, který přichází. Příprava na tuto událost je také smyslem adventu, který v biblickém pochopení je něco zcela jiného než čtyřtýdenní předvánoční nákupní maratón. Je to spíše ztišení a vnitřní příprava, k níž nás tento čas zve Izaiášovým voláním: „Připravte cestu Hospodinu.“ Advent znamená příchod; tento latinský výraz se užíval pro slavnostní vstup římského císaře do hlavního města. Teď však přichází Bůh sám. Jde tedy o to otevřít mu své vlastní já, celé své roztěkané myšlení a neklidné srdce, aby do něho mohl vejít.

Bůh v Ježíši Kristu vstoupil do lidských dějin jako dítě v jeslích. Přišel a naplnil očekávání proroků, kteří jej vyhlíželi jako Mesiáše, Božího krále. Tak vjíždí do Jeruzaléma na oslátku a v autoritě Božího syna čistí chrám od všeho, co tam nepatří. Tam, kde má být oslavován Bůh modlitbou, se kupčí a všechno je zneuctěno. Boží dům však není hypermarket či zoologická zahrada s voliérami; proto ten, který přišel, musí udělat pořádek, všechno to vyhnat a vyhodit, aby chrám byl chrámem a ne doupětem lupičů. I tady je zřejmé, jaké překážky člověk staví do cesty tomu, v němž přichází Bůh sám.

Ale není to jen dávná minulost, protože ty největší Boží věci se dají znehodnotit i dnes a nejrůznějším způsobem, jako ten chrám či konzumní advent. K tomu je vždycky blízko, když není Ježíš Kristus v našem životě ten první a poslední. Proto Jan ve své epištole píše:“ Děti, zůstávejte v něm, abychom se nemuseli bát, až se ukáže a nebyli zahanbeni při jeho příchodu.“ Jeho příchod není „odbyt“ vánocemi, protože on přijde znovu v slávě. A zůstávat v něm, držet se ho vírou, dovolávat se jeho milosti v modlitbě, pokorně přijímat jeho slovo a být s ním sjednocen při jeho stolu, to všechno je nám darováno, abychom se nemuseli být až přijde.

Jistě v Písmu najdeme nemálo zmínek o soudu, který On bude konat, ale Jan nám ukazuje k Boží lásce, kterou jsme dostali:“ byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi.“ To označení není jen zbožná etiketa, to je skutečnost. Ti, kdo zůstávají ve víře spojeni s Pánem Ježíšem, jsou Boží děti, i kdyby to nebylo nikde vidět; i kdyby naše slabost a klesání nám to chtěly popřít, těmi dětmi Božími jsme a nikdo to nemůže změnit. „Milovaní, nyní jsme děti Boží, a ještě nevyšlo najevo, co budeme!“ To největší je před námi a je to spojeno právě s jeho příchodem, kdy už se s ním nebudeme setkávat ve zvěsti; už to nebude jen věc víry, ale skutečnost našeho setkání tváří v tvář. A tehdy zjistíme, že máme jeho rysy, jeho podobu, že k němu patříme naprosto zřetelně a plně:“ Víme, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“

Advent znamená očekávání a naději, že on přijde a my mu budeme podobni. Tato naděje – a je to naděje v něho samého– dává sílu, abychom usilovali mít čisté srdce. Ne proto, že se bojíme, ale že máme naději!

Amen.