1J 3,16–23

Písně: 111, 621, 378, 189, 158, 690

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 111,1–10
Čtení: Sk 14,8–20
Text: 1J 3,16–23
Poslání: 1Pt 5,7–11

Milí bratři a sestry,

asi si dokážeme představit, v jaké situaci apoštol tato slova pronesl. Svatých řečí plná ústa, ale skutek utek‘. Do této žel velmi časté situace apoštol Jan představuje svoji „trojfázovou teorii aktivní lásky“. Ne poprvé, ne naposled – tyto myšlenky se v Janových listech vlastně opakují a proplétají pořád. Fáze první: Bůh nás má rád a nějak se to projeví na tom, co on dělá pro nás. Fáze druhá: My máme rádi Boha a nějak se to projeví na tom, co my děláme ve vztahu k němu. Fáze třetí: Tato změna se projeví na našem vztahu k lidem kolem nás.

„Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život.“ To je první fáze – Bůh nás má rád. Nějak se to projevilo – totiž tím, že přišel na tento svět a obětoval se za nás. Druhou fázi Jan uvede o kus dál: „A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista …“ a ihned přihodí fázi třetí: „…a navzájem se milovat, jak nám přikázal.“

První fáze je daná. Bůh vyčistil cestu mezi jím samým a lidmi. Otevřel bránu do ráje. Tomu cherubínovi, co tam hlídal s plamenným mečem, řekl, že má dovolenou a ať jede někam k moři nebo do hor, že tohle místo se ruší a on ať si dojde po dovolené vyměnit meč za loutnu, citeru, harfu, cimbály dunivé, nebo na co se to v nebi hraje. Je jedno, jakým obrazem popíšeme to, čím Bible vyjadřuje, že nám Bůh odpustil naše hříchy, když za naše hříchy položil svůj život Boží Syn. Je to první fáze, je nejdůležitější, bez ní by nemohly následovat další – ale tuto fázi můžeme jen přijmout tak, jak je. V té první fázi se od nás žádný aktivní přístup neočekává.

Druhá fáze spočívá v soukromém a osobním přijetí té první fáze. Bůh vyčistil cestu mezi jím samým a mnou. Pro mě otevřel bránu do ráje. To kvůli mně byl ten cherubín přeřazen z ostrahy objektů do hudební sekce. To moje hříchy byly odpuštěny pro to, co Ježíš Kristus udělal. Druhá fáze už je z naší strany aktivní, protože to je odpověď na Boží povolání. V práci se nijak nepřetrhneme, jde o naši hlavu a naše srdce, ale pozor, opět tuto fázi neleze přeskakovat! Abychom se dostali dál, je potřeba se s tím nějak sám vypořádat, projít i svůj žebříček hodnot a srovnat si ho. Co je a co není v našem životě důležité? Nezamíchala s tím nějak víra? Rozhodně by s tím nějak zamíchat měla!

A pak následuje fáze třetí. V první fázi Bůh něco udělal pro nás, v druhé fázi jsme si ujasňovali my svůj vztah k němu. Celkem logicky by třetí fáze měla vypadat tak, že bychom Pánu Bohu nějak oplatili, co pro nás udělal – jenže záhy zjišťujeme, že není jak. Nemáme, co bychom Pánu Bohu nabídli. Nemáme nic, co by už dávno nebylo jeho. Jenže on naštěstí Pán Bůh od nás pro sebe ani nic nechce. Řeší tuto situaci variantou, kterou bych pracovně nazval „pošli to dál“. Asi jako když berete stopaře, protože jste dřív taky jezdili stopem. Jasně, že tím nijak nepomůžete těm dobrákům, co kdy kde svezli vás – ale to dobro, které jsem s nimi prožil, tak prostě pošlu dál. Ti kteří dávní řidiči se to asi nikdy nedozví, takže potud má takto metoda své nedostatky, ale je to metoda, kterou volí Pán Bůh. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Třetí fáze podle Božích měřítek… Lidem okolo to pomůže a Pán Bůh z toho má radost. To je skvělé!

Ale protože je Pán Bůh je pragmatik a svatý Jan to má po něm, tak moc nespoléhají na to, že nás bude ta naše vděčnost zas tak moc motivovat. Řeč je vzápětí opět o nás. O tom, že ty dobré skutky, které vykonáme, mají nějaký vliv i na nás samotné. Na naše životy, na naše srdce. Ty dobré skutky totiž nám samým přináší pokoj. Klademe si otázku, jestli vůbec jdeme za Bohem? Jestli celý náš život není jeden velký omyl? Nuže – jestliže hlásáme dobro a žijeme podle tohoto hlásání, jdeme dobře. Ty dobré skutky, které konáme, jsou pro nás samé svědectvím, že jsme na dobré cestě. Jednota našich slov a činů, lidi, kteří jsou kolem nás spokojenější – to je to, co upokojí naše srdce.

A co když neupokojí…? Někdy ano. Řekl bych, že většinou ano. Ale někdy jsou naše pochybnosti ještě větší. Stává se to – člověk najednou neví, jestli je to, co koná, dobré či špatné. Kolik dobře míněných skutků se nakonec obrátilo proti nám? Kolik dobře míněných rad se nakonec ukázalo jako špatné, jen jsme tomu tehdy nerozuměli? Jak často jsme na vlastní kůži museli zakusit, že za každý dobrý skutek musí být člověk po zásluze potrestán, jak praví cosi, co se tváří jako lidová moudrost. Nuže do těchto pochybností o samém dobru a zlu, natož pak o cestě dobré či zlé, do pochybností o samých základech naší víry, do toho všeho, co zmítá naším srdcem a tomuto našemu srdci nedopřává klid, tak Jan říká, že „…Bůh je větší i než naše srdce a zná všecko.“ Bůh rozumí našim pochybnostem, protože ví, co nás k nim dovedlo. Jaké zkušenosti máme, co jsme prožili, viděli či slyšeli. Bůh ví lépe než my, co se od nás dá očekávat – s našimi schopnostmi, dovednostmi, znalostmi, genetickou výbavou a povahovými rysy z části zděděnými a z části vytvořenými výchovou – to všechno Bůh velice dobře ví a zná. A proto jsou jeho soudy spravedlivé. Ne tedy že tys udělal tolik a tolik a to je dost a pojď do nebe, a tys udělal jen tolik a tolik, a proto marš do pekla. Jen Bůh skutečně ví, kolik jsme toho udělat mohli a kolik ne a tak to posouzení nechme na něm, především pak co do posouzení, kolik jsme toho vykonali my ve srovnání s druhými. To jsou myšlenky nejen zbytečné, ale většinou i škodlivé a zavádějící na scestí. Všechny ty dobré skutky, které hlásáme, že se mají dělat a také se je snažíme dělat sami – ty neslouží k tomu, abychom s nimi nějak na Boha zapůsobili a nebo se mohli poměřovat s druhými. Ty jsou jen pro nás samé. Abychom jimi uklidnili své vlastní srdce.

Tohle hrozně moc potřebujeme – uklidnit vlastní srdce. V tomhle světě se spousta věcí skutečně vyvíjí jinak, než jsme si naplánovali. A nemyslím teď na válku v Iráku nebo růst HDP, ale na ty nejobyčejnější věci v rodinách a mezi přáteli, co jsme si je promysleli, připravili, do detailu naplánovali a najednou se to všechno nějak divně zamotalo a všechno je jinak a je to špatně. A člověk si říká: „Proč?“ „Jak to!?“ Ale prostě je to tak, tenhle svět nám čas od času chystá velmi protivná a nepříjemná překvapení.

Jen si vzpomeňte na první čtení. Pavel a Barnabáš se toulají po území dnešního Turecka, chodí od města k městu, navštěvují synagogy, ale svědčí i na veřejnosti. A tak přišli do Lystry. Misijní práce v tomto městě byla úspěšná, z Lystry pocházel i pozdější Pavlův velký pomocník a do značné míry nejspíše také nástupce – Timoteus. Začátky misie v Lystře ale byly dost divoké – a ty právě popisuje ten příběh z prvního čtení. Tak, jak jsme to četli, tak je to právě ta situace, o které byla řeč. Apoštolové si také něco naplánovali, celou dobu to vypadalo, jak jim to všechno pěkně vychází – a najedou přišel totální zvrat. Evangelium se zvěstuje, nemocný je uzdraven – a stejně Pavlovi a Barnabášovi posluchači vůbec nepochopili, o co apoštolům jde. Jejich práce, která se zezačátku tak slibně vyvíjela, se jim rozpadla pod rukama.

Jen si to zkusme představit: Pavel stojí někde na tržišti a káže. Vypráví lidem o Pánu Ježíši. O tom, že Ježíš je Boží Syn. O Boží moci, která vzkřísila Ježíše z mrtvých. O věčné radosti v Božím království, kde Pán Ježíš vládne. O Boží lásce k nám, o tom, že Pán Bůh je i naším Otcem a chce, abychom všichni vstali z mrtvých a všichni žili v této radosti Božího království. O tom, že Bůh má moc změnit naše životy, abychom žili jinak, nově a tak do tohoto Božího království došli…

A teď je tam člověk, ochrnutý, který poslouchá Pavlovo kázání a uvěří tomu, že Bůh dokáže člověka proměnit. Že Bůh skutečně působí i v tomto světě. Jeden si řekne: „No paráda! To je přesně ono!“ A jo – ono to pokračuje jak podle scénáře Billy Grahama, Ulfa Ekmana, Reinharda Bonkeho, Davida Wilkersona či Steve Rydera – na tomto člověku se Boží moc skutečně projeví, protože mu Bůh dá skrze Pavla uzdravení. Kdybychom nevěděli, jak ten příběh pokračuje, kdybychom ho měli sami dokončit, tak by dozajista následovalo, jak další a další padají na záda uzdravení ze svých neduhů. Jak lidé uvěřili Pavlově zvěsti. Jak se nechávali pokřtít, jak v Lystře vznikl křesťanský sbor, jak se tam scházelo živé společenství nadšených křesťanů, věřících lidí, kteří uvěřili v jediného Boha a v to, že tento Bůh přišel mezi nás ve svém Synu.

Ale houby s voctem! Otočilo se to úplně někam jinam. Bůh a Boží Syn?! No – tohle Pavlovi a Barnabášovi vyšlo – ale úplně jinak, než si to představovali a než by chtěli. Z pohledu místních přišli Zeus a Hermes. Zeus, jako nejvyšší bůh řeckého panteonu – hned tu je kněz z jeho pohanského chrámu a přivádí ověnčené býky, aby je na jeho počest obětovali. Pavel mluvil – tak si řekli, že to je Hermes, božský syn, kterého měl Zeus jakousi Maiou. Hermes byl bystrý, výmluvný, však z něj jeho božský tatíček udělal posla všech bohů. Hermes, který mluví to, co bohové vzkazují – takové vpravdě vtělené boží slovo. No a teď dokonce hleďte – božský tatínek s božským synáčkem přišli mezi nás. Je tedy potřeba je přiměřeně přivítat, což v praxi znamená obětovat nějaké to zvířátko. Však víme, co se sluší a patří. Raději tedy víc než míň, aby se bohové nezlobili.

Jak je tohle možné?! Jak to, že se to takhle otočilo? Cožpak se nesetkali s mocí jediného a skutečného Boha? Cožpak Pavel nekázal o Božím Synu Ježíši a ne o Hermovi, synu boha Dia? Jak to, že v hlavách lidí došlo k tak naprostému převrácení informací?! Četli jsme, že jen s námahou se podařilo Pavlovi a Barnabášovi zabránit, aby k obětování býků nedošlo – a aby toho nebylo málo, tak zástupy zklamané z toho, že to teda není Zeus a není to Hermes, tak se nechají poňouknout od Pavlových a Barnabášových protivníků, kteří se tam jako na potvoru objevili – a začnou oba kazatele kamenovat. Když to není Zeus a Hermes, tak jsou to podvodníci. Rouhači jsou to! To by tak hrálo, vydávat se nám tady za bohy! A prásk, prásk – už letí kamení a tak, tak, že to Pavel přežil.

Jo – nevyjde to dycinky tak, jak jsme si naplánovali… Někdy to má člověk moc dobře naplánované, přepečlivě vymyšlené a dokonale připravené a z minuty na minutu či ze vteřiny na vteřinu se to nějak úplně divně zmotá a všechno je v háji. A my se divíme, jak je to možné?! Vždyť přeci všechny tři fáze klaply, jak měly! (1) Nic se nezměnilo na tom, co udělal Pán Ježíš na Golgatě, stále pro každého z nás platí jeho vykupitelské dílo. (2) Nepřišli jsme o víru, stále ještě hledáme Boží vůli a tam, kde ji poznáváme, se podle ní snažíme žít. Víme, že se to velice záhy musí projevit na našich vztazích k lidem, že i tady se nějak přeházel náš žebříček hodnot. Ono se to také projevilo, my jsme (3) jednali podle toho nového žebříčku hodnot. A stejně, když se tak ohlédneme za těmi právě uplynulými dny či týdny, tak vidíme, že to vždycky neklaplo, jak jsme si představovali, jak bychom chtěli, jak by to klapnout mělo. Dojde k nějakému myšlenkovému zvratu a všechno je jinak.

Do těchto zmatků našich srdcí Jan připomene ještě jednou první fázi. Z úsečky udělá kruh. Zacyklí tu svoji trojfázovou teorii tím, že naše myšlenky vrátí opět k Bohu. „Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!“ Bůh rozumí tomu, co se stalo a proč se to stalo. Na rozdíl od Pavla a Branabáše chápe, k jakému myšlenkovému zkratu došlo v Lystře, narozdíl od nás chápe, k jakému myšlenkovému zvratu došlo v našich srdcích či v srdcích lidí kolem nás. Proto je tu ten kruh abychom se měli kam vrátit. Aby tu byla vždycky možnost nového začátku. Aby tu bylo něco jistého – a to nemůže být ani naše víra ani naše skutky, tedy druhá a třetí fáze. Když je naše víra nahlodaná pochybnostmi a když naše skutky dopadnou jak tenkrát v Lystře, Bůh zůstává pevným základem, ke kterému se můžeme vrátit.

Timoteovi, co se v Lystře narodil, tak Pavel napsal (2Tm 2,19): „Pevný Boží základ trvá a nese nápis ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘.“ Ne, že my známe Boha! Ne, že my jsme si zamilovali Boha! Bůh zná nás a nás si zamiloval a nic v celém tvorstvu nás od jeho lásky neodloučí.

Amen.