1J 5,5–11

Písně: 92, 159, 376, 155, 572, 136, 165, 118, 399, 510
Introit: Ř 11,33–36
Čtení: Iz 6,1–8
Text: 1J 5,5–11
Každý z nás, kdo byl pokřtěn, byl pokřtěn ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého. Ta tři jména vyjadřují tajemství Božího bytí, nad nímž žasne apoštol, když zpívá chvalozpěv na nesmírnou hloubku Božího bohatství, moudrosti a vědění. (Řím. 11,33) Je to taková hlubina, že ji nemůžeme nikdy prozkoumat, natož vtěsnat do svých pojmů. To ostatně zakazuje už samo Desatero: Bůh nesmí být spodobněn jakýmkoliv způsobem.

Když dnes slavíme neděli svaté Trojice, není to proto, abychom měli o Bohu přesnější představu. Právě vyznání trojjediného Boha, na němž stojíme s celou Církví, všechny naše příliš lidské představy rozmetává. Je to přece zcela nelogické tvrdit, že jeden jsou tři a zároveň tři jsou jeden.

To je obsah trojičního učení, které přijímáme se všemi křesťany, ale přitom v této podobě o něm nenajdeme v Písmu ani zmínku. V našem oddílu z Janovy epištoly sice čteme „Tři jsou, kteří vydávají svědectví: Duch, voda a krev – a ti tři jsou zajedno,“ ale tady se nejedná o svatou Trojici, ale o to, že o Ježíši vydává svědectví jeho křest v Jordánu, smrt na kříži a Duch svatý. Ale právě ta trojina vedla neznámého opisovače k vsuvce, kterou na rozdíl od ekumenického překladu uvádí Bible kralická: „Tři jsou, kteří svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý a ti tři jedno jsou.“ Je to skoro definice svaté Trojice, ale závažné novozákonní rukopisy ji neznají.

Je zřejmé, že Církev už v nejstarší době toužila po biblickém zdůvodnění svaté Trojice. I ten chvalozpěv serafínů z vidění Izaiášova v chrámu: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů“ byl chápán jako potvrzení trojičního učení, bez něhož každý křest je zcela nesrozumitelný a prázdný. Biblická zvěst však o Boží trojici přímo nemluví. Mluví však – a to je náš text – o víře v Ježíše, Syna Božího, v níž je možné přemáhat svět. Mluví o Duchu svatém, který je pravda a vydává svědectví o jeho příchodu k nám: přišel tak, že vstoupil s hříšníky do vod Jordánu a za ně prolil svou krev.

Při jeho křtu – tak o tom vyprávějí evangelia, na něho sestoupil Duch svatý a byl slyšet hlas: To je můj milovaný Syn. Ale Jan, který psal svůj list v době, kdy sílily gnostické směry, jež popíraly Ježíšův kříž, důrazně připomíná: „Ježíš Kristus přišel ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže a Duch o tom vydává svědectví.“ A dodává: „Kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.“

Bůh i Duch svatý dávají o něm totéž svědectví. Patří neoddělitelně k sobě. Když jsi uvěřil Bohu, který svědčí o svém Synu, uvěřil jsi také Duchu svatému. Je to tajemství, které neprobádáme svým rozumem, hlubina, jež je nezměřitelná naším chápáním, bohatství o němž jen koktáme, máme-li je vysvětlit druhým. Ale jedno víme naprosto určitě: „Bůh nám dal věčný života a ten život je v jeho Synu.“ Bůh, v něhož s Církví věřím jako v Otce Syna a Ducha svatého, mně dál zůstává nepochopitelným ve svém bytí i ve svém jednání, ale vím, že Ježíš Kristus se mi dal ve křtu a dává se mi ve své Večeři. A proto, třebaže nic nechápu, s ním žiji. „Kdo má Syna, má i život.“

Amen.