1K 11,20–26

Písně: 111, 638, 353, 480, (320, 392, 673) 510, 679, 379

Introit: Ž 111,1–3
Čtení: J 13,1–17
Text: 1K 11,20–26
Poslání: 1Te 5,15

Milí bratři a sestry,

budu se dnes věnovat tématu večeře Páně. Dovedlo mne k tomu dnešní první čtení, jakkoliv se tam o chlebu a vínu neříká vůbec nic. K prvnímu čtení se ale dostaneme až časem. V tuto chvíli se v myšlenkách přesouváme do Korinta. Pavlovy výtky v 11. kapitole nám dávají nahlédnout do toho, jak vlastně večeře Páně probíhala ve staré církvi. Zjevně v té době vypadala jako regulérní hostina. Účastníci přináší jídlo do společného shromáždění – jenže každý jí sám to své. Co jsem si přinesl, to si sním. Však proto jsem to přinesl, abych se najedl!

V Pavlově popisu už jsme ale svědkové toho, jak se chápání celé akce pomalu ale jistě mění. Pavlova výtka zní, že už to tak nějak není večeře Páně. Zmizelo z toho zvěstování smrti Páně. Stala se z toho žranice. Navíc žranice dost podivná, protože je to žranice jen pro někoho. Ti bohatší si přinesli mohutné zásoby jídla a vína, chudí jen ten jeden krajíc. Vrhnou se do toho a výsledkem je boháč, který se opije a chudák, který má hlad.

Asi by nás napadlo řešení dát všechno jídlo na jednu hromadu a ať si potom každý postupně bere. Samotného mě překvapilo, že toto řešení Pavel nenabídl. Připadl mi, jako takový „tvrdý kapitalista“, který v tuto chvíli moc nedá na sociální cítění. Kdo má, ten má. Kdo nemá, ten má smůlu a ten jeden krajíc mu prostě musí stačit. Snad je to ale proto, že Pavel v tuto chvíli nechce řešit problematiku chudých a bohatých ve sboru, ale nepořádku při slavení večeře Páně. Pavlovo řešení, jak zajistit, aby večeře Páně probíhala důstojně, je najíst se doma a na večeři Páně už si vzít jen trošku. Symbolicky. Chléb a víno. Ani jednoho nemusí být mnoho – vždyť Pán Ježíš také lámal jeden chléb a v ruce držel jeden kalich. Nejde o to se najíst (to si vyřešte doma), ale svým jedením cosi vyjádřit. Nějakým způsobem by v tom mělo být obsaženo zvěstování Kristovy smrti, vzkříšení a očekávání jeho druhého příchodu.

To, že se lidé přijdou do společného shromáždění opravdu najíst, to se neosvědčilo. Ať už se tedy večeře Páně má slavit jakkoliv, tak takhle tedy opravdu ne. Tím, že si člověk do kostela přinese jídlo, nekouká vlevo vpravo a zblajzne ho – to už je něco, co pak v následujících verších apoštol označí za „nehodné jedení“ a takový člověk „jí a pije sobě odsouzení“.

Potud byl posun k symbolickému jedení a pití – jen kousek chleba a lok vína – dobrou změnou. Uchrání to od možnosti, že by s jeden nacpával a druhý hladově pokukoval.

Co je špatně, to vidíme. Teď spíše pojďme přemýšlet, co je dobře. Co bychom přitom měli prožívat? Na co myslet? V tomto přemýšlení už se musíme přesunout z Korinta do Jeruzaléma. Do místnosti, ve které Pán Ježíš slaví poslední večeři s učedníky. Tuhle scénu apoštol Pavel připomíná, když mluví o tom, že „předává to, co přijal“. To, co následuje, to si Pavel nevymyslel. Takhle se s tím setkával ve všech sborech, kam přišel. Je to připomínka toho, že Pán Ježíš v noci, ve kterou byl Jidášem prodán za 30 stříbrňáků, tak pronesl zvláštní slova o chlebu a vínu: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává … Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte… na mou památku.“

Vidíme tu jasný odkaz k Ježíšově smrti na kříži. To je to tělo za nás vydané, to je krev pro nás vylitá. To, co se stalo na Velký Pátek když Pána Ježíše ukřižovali, to je nějak obsaženo už na Zelený čtvrtek při poslední večeři. Právě tak je to nějak obsaženo v každé večeři Páně. Kdykoli jíme tento chléb a pijeme tento kalich, zvěstujeme smrt Páně…

Ve večeři Páně jde o zvěstování Ježíšovy smrti. V těchto slovech nalezli velcí teologové základ pro rozpoznání, že při večeři Páně jde vlastně o totéž, jako v kázání. Když jako kazatel otevírám Bibli a kážu, jde mi o zvěstování Ježíše Krista, který za nás zemřel, vstal z mrtvých a jednou znovu přijde. Při večeři Páně jde o totéž. Je to jen jiný způsob, jak kázat. Někomu víc vyhovuje poslouchat kázání a přemýšlet nad mluveným slovem. Jinému víc vyhovuje sníst chléb a napít se z kalicha, třeba ani moc nepřemýšlet. Jen tak prožívat Kristovu přítomnost. Jeden jako druhý ale došli ke stejnému cíli – prožili Ježíšovu blízkost. Blízkost toho, který právě pro ně zemřel na kříži. Pro ně obětoval své tělo. Pro ně prolil svoji krev. Teď a tady to máme prožívat. Uvědomovat si, co to pro nás znamená.

Ježíš pro mě něco udělal Možná úplně nechápu co. Ono proniknout do jakéhosi „mechanismu působení“ Kristovy oběti, to není tak jednoduché. Pomohou spíš podobenství, obrazy. Třeba tento: mezi námi a Bohem je propast lidského naším hříchu. Nemůžeme k Bohu, i kdybychom chtěli. Kříž – to je most přes tuto propast. Kristus obětoval své tělo, zemřel na kříži, aby nám postavil most, po kterém můžeme jít do nebe. Jeho krev je znamením smlouvy že tento most tu už vždycky a pro každého bude.

Kdykoliv jíme chléb při večeři Páně, tak je to jako by nám Pán Ježíš říkal: ten chleba, který jíš, to je mé tělo, které doneslo kříž až na Golgatu. Necouvl jsem, i když mě to stálo život. To víno, které piješ, to je moje krev. Prolil jsem ji, abych dotvrdil smlouvu mezi Bohem a lidmi. Cesta přes propast hříchu je otevřená. Pojď, následuj mne a dojdeš až do Božího království.

Následovat Krista se učíme v kázní, ale večeře Páně nás chce dovést ke stejnému cíli! Abychom poznali, co pro nás Kristus udělal. V kázání to prožíváme rozumem, při večeři Páně svými smysly. Jedno i druhé sdělení nese stejný obsah: přijmi a prožij co pro Tebe Kristus udělal.

Možná tomu nebudeme úplně rozumět. To se stává docela často, že Vám někdo pomůže a Vy ani nevíte, jak to udělal! Znám to jako řidič nemající moc technických znalostí. Doškytám s autem do opravny, opravář otevře kapotu do něčeho bouchne, něco utáhne – a já nastartuji a v pohodě odjedu. Vůbec nechápu, co ten člověk s autem udělal, ale je to vyřešené a to je to hlavní. Zvlášť, když mi opravář slíbí, že už se to určitě neporouchá.

Zůstanu ještě u obrazu opraváře auta… Zeptám se, co jsem dlužný a on řekne, že nic. Nemám se, jak revanšovat. Zůstávám s pocitem dlužníka, kterému bylo poslouženo. Dotahuji to tímto směrem, protože tenhle obraz někoho, kdo mi posloužil a já nemám, jak mu to oplatit, ten nás totiž vrátí k prvnímu čtení. K příběhu o umývání nohou. I to je příběh o večeři Páně.

Ne nadarmo se evangelistu Janovi říká „Jan teolog“. Hraje si jako zručný vykladač s myšlenkami a tématy. Příběh o umývání nohou je právě na tom místě, kde by čtenář znalý příběhu Ježíše Nazaretského čekal slova ustanovení večeře Páně. Ale Jan tato slova nikde neuvedl. Kdybychom měli jen Janovo evangelium, tak bychom se o poslední večeři vlastně nic nedozvěděli. Jenže autor věděl, že lidé znají ta „klasická“ evangelia – Matouš, Marek a Lukáš – a tak si mohl dovolit si s příběhem trochu pohrát.

Nabídl vyprávění, ve kterém vedle Pána Ježíše hraje hlavní roli apoštol Petr. Opět tradiční pruďas, který moc nepřemýšlí, ale rychle mluví. Zavzpomínejme, že Petr sám v tu chvíli nechápe, co že se to vůbec děje. Proč mu Pán Ježíš myje nohy?! A Pán Ježíš vidí, že smyl Petrovi uniká, ale říká, že to v tuto chvíli nevadí, že to nechápe. Ono mu to časem dojde lépe a lépe a nakonec to zcela pochopí. Ale i když to pochopí až časem, tak je to potřeba. Má to od Ježíše přijmout. Petr nad tím špekuluje, vymýšlí všelijaké zlepšováky (Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!), ale Pán Ježíš ho brzdí v rozletu. Chce Petrov jen umýt nohy. Tu nejobyčejnější a nejpodřadnější práci, jakou může služebník vykonat. Kdyby šlo o ruce či hlavu – to už by bylo svěřeno nějakému vybranému sluhovi. Ale rozvázat řemínek boty a umýt zaprášené špinavé nohy uchozené za celý ten den, to se nikomu obzvlášť vybranému nesvěřovalo.

Když Pán Ježíš učedníkům umyl nohy, vysvětlil jim, o co mu šlo. On je Pán a Mistr – a posloužil jim. Na nich je jen to přijmout. Nemají mu to jak oplatit, nemají si to jak zasloužit. Ale mohou to poslat dál. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. … Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. „Pošli to dál“ – to je poselství příběhu o umývání nohou. Přijmi pro sebe to, co pro Tebe Pán Ježíš udělal. A pošli to dál.

Pošli to dál. Když jíme chléb a pijeme víno, když jíme tělo Páně a pijeme jeho krev, tak v tu chvíli je s námi Pán Ježíš a říká: posloužil jsem Ti. Posílil jsem Tě na cestě tímto světem a otevřel jsem Ti cestu kupředu. Pošli to dál. Posluž těm, kteří Ti to nemají jak odplatit. Posilni ty, kteří nemají kde vzít sílu. Otevři dobrou budoucnost před těmi, kteří si ji zavřeli vlastní vinou, nebo kterým ji uzavřeli druzí.

Když se Ti do toho nebude chtít, vzpomeň si na Pána Ježíše, jak myje nohy Petrovi. Vezmi si kus chleba a napij se vína – a přitom si vzpomeň, že za Tebe Pán Ježíš obětoval své tělo a prolil svou krev. Otevřel Ti cestu do Božího království. Daroval Ti věčný život. Svojí smrtí udělal most přes propast lidského hříchu. Nemusíme tomu nijak hluboce rozumět. Můžeme to přijmout v naději, že jednou tomu porozumíme pořádně, ale to podstatné je, že to prostě platí. To je první a nejpodstatnější rozpoznání při slavení večeře Páně. Pán Ježíš mi dává darem věčný život.

Jen nemáme, jak to odplatit. Pán Ježíš nám umyl nohy. Dává nám své tělo a krev. Vydává se zcela, aby nám pomohl nám. A my nemáme, čím bychom za to zaplatili. V tu chvíli slyšíme Ježíšova slova: Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Pošli to dál. Posluž někomu, obětuj se pro někoho. Nečekej na to, až Ti zaplatí. Prostě to dobré, co jsi přijal, pošli dál.

Amen.