1K 1,21–23

Písně: 190, 667, 702, 559, 250, (VP: 118, 244, 367), 510, 192, 690

Křest, Večeře Páně
Introit: Jk 1,2–4.23–24
Čtení: 2Kr 5,1–14
Text: 1K 1,21–23
Poslání: Sk 4,11–12

Křestní kázání
Aničko, Davide a Bětko, bratři a sestry

ze zkoušek nikdo asi nemá nějakou obzvláštní radost. Studentům zrovna v této době to musí znít dost zvláštně, když slyší, že by se měli radovat z rozličných zkoušek. Ale zkouška není samoúčelná. Člověku řekne něco o něm samém. O tom, co umí a na čem by stálo zato ještě zapracovat. Dokonce i když člověk obstojí ve zkoušce, tak ho ta zkouška má nějak změnit. Tomuhle bude Anička rozumět lépe, než mnozí v tomto kostele, když připomenu, jak v trilogii Pán Prstenů elfka Galadriel právě takto prošla zkouškou. Odmítla Prsten, protože by jím získala moc, která by ji nakonec pohltila. Tím, že Prsten odmítla, obstála ve zkoušce – a teď to důležité – v této zkoušce poznala, co musí udělat dál. Nakonec odevzdává vládu nad Středozemí lidem a odchází na západ do Valinoru. Jako nejvyšší eldar odplouvá na poslední lodi a s jejím odchodem končí Třetí věk.

Já bych si moc přál, aby Anička ve všech svých zkouškách byla jako Galadriel. Aby (1) obstála a navíc se ještě (2) z té které zkoušky poučila. Aby nebyla jako onen muž z Jakubova příměru, který se podívá do zrcadla, ale záhy neví, co viděl. Když jsme se o tomto textu bavili, tak jsem si říkal – zrcadlo a muž, to mi nějak nejde dohromady. Spíš přeci ženská a zrcadlo, to paří k sobě. Ještě, že tam byla Anička a Bětka a díky tak říkajíc „ženskému pohledu na svět“ už chápu, že s ženou by ten obraz neodpovídal realitě. To by prostě ženská neudělala, že by se podívala do zrcadla, viděla by, jak vypadá – a pustila to z hlavy. Chlap úplně klidně.

Aničko, buď jako Galadriel. V Bibli pochopitelně to jméno není, ale mohli bychom ho přes Hebrejštinu přeložit jako „hromada Božího svědectví“. Mnohými zkouškami jsi už prošla, mnohé Tě ještě čekají. Až v té které zkoušce v Boží moci obstojíš, zachovej si v srdci poučení z toho, co jsi prožila, čím jsi prošla. Zachovej si to jako svědectví o tom, že Bůh je s Tebou a chrání tě před vším zlem, co ho jen v tomto světě je.

Jasně, bude toho dost a dost. Časem třeba celá hromada jednotlivých svědectví o Boží moci, která v té které chvíli vstoupila do Tvého života. Buď jako hromada Božích svědectví. Buď jako Galadriel.

Amen.

Anno,

věříš, že Tě Kristus vytrhl z moci hříchu a smrti a dává Ti podíl na své spáse? Jestliže ano, odpověz: „Věřím.“

Chceš být pokřtěna v naději, že Tě Kristus při svém příchodu přijme do své slávy? Jestliže ano, odpověz: „Chci.“

Budeš svůj křest dosvědčovat zápasem se silami starého věku? Jestliže je tomu tak, odpověz: „Ano, s pomocí Boží.“

Bětko, Davide,

Znáte Annu? Můžete dosvědčit, že její rozhodnutí pro křest je opravdové? Chcete jí stát nablízku, aby rostla ve víře, naději i lásce? Jestliže ano, odpovězte: „Ano, s pomocí Boží.“

Povstaňte a vyznejme nyní společně svoji víru slovy Apoštolského vyznání: Věřím v Boha, Otce všemohoucího…

Ztišme s k modlitbě: Pane Ježíši Kriste, přijmi tuto svou služebnici, ať se jí ve křtu dostane odpuštění hříchů a znovuzrození z Ducha svatého, tak, aby zemřela hříchu a žila spravedlnosti. Dej ať přijme plnost Tvé milosti a zůstane navždy ve svazku Tvého lidu. Amen.

Anno, křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Toto praví Hospodin: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi moje. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43,1–3)

Bohoslužebné kázání
Milí bratři a sestry,

první, co je po mém soudu potřeba říct, že z principu není nic špatného ani na moudrosti, ani na zázračných znameních. Zrovna apoštol Pavel vystudoval u velmi kvalitního učitele Zákona, mluvil plynně nejen mezi židy běžnou aramejštinou, ale i ve světě běžnou řečtinou. Ve svém životě pak své znalosti Písma i cizích jazyků hojně využíval. Byla mu dána moc konat zázraky a on je konal. Apoštolova námitka nejde proti tomu vzdělávat se, ani proti tomu využívat výjimečné dary Ducha svatého – uzdravování, prorokování a tak – když už někdo takový dar má.

V určitých konkrétních situacích je dobré být vzdělaný a v určitých konkrétních situacích je dobré mít schopnost konat zázračná znamení. Díky jednomu i druhému člověk může nejen vykonat hodně dobrého v tomto světě, ale může se dostat dost daleko i na duchovní cestě. Studovat, číst, vzdělávat se – to je výborná věc. Mít podíl na Božím díle v tomto světě – to je věc přinejmenším stejně dobrá, ne-li že ještě lepší.

Ani jedno ani druhé ale není vrchol, kterého by bylo záhodno dosáhnout s pocitem dosažení cíle. Tohle není cíl, za kterým jdeme. Není to cíl, ke kterému chceme pozvat druhé. Nestačí je pozvat k poznání nejvyšší moudrosti, ani nestačí lidi zvát k tomu, že obdrží zázračnou moc. Poznání i zázračná moc jsou v nejlepším případě průvodní jevy, které doprovází to nejpodstatnější – totiž osobní vztah k Bohu. Jde o „Krista ukřižovaného“ – tedy jde o Krista „za nás ukřižovaného“. Neřešme, jak to vypadalo historicky, ani neřešme, jaký je zázrak prázdný hrob. Jde o to, co Kristus na kříži a prázdný hrob znamenají pro nás.

Jestliže nalezneme správný vztah k tomu „Kristu ukřižovanému“, o kterém mluví apoštol, pak je nejen možné, ale i velmi pravděpodobné, že Bůh využije našich znalostí i schopností. Možná ne hned. Nebyli bychom první, koho dosažené vzdělání či zvláštní duchovní obdarování vedly k pýše. K tomu, že si člověk správný vztah ke Kristu nevytvořil, protože byl pyšný. Ale po mém soudu spíš nějak toho, k čemu jsme dospěli, využije. Ne k vyzdvižení té které jednotlivosti – tedy racionalistického vzdělávání či schopnosti konat zázraky – ale k dosažení cíle. Tedy abychom si přinejmenším my, ale ještě lépe skrze nás i další, vyjasnili svůj vztah k jedné konkrétní historické postavě jistého Ježíše Nazaretského, k faktu jeho smrti a zázraku jeho vzkříšení.

O to tu jde. Ne pohrdnout vzděláním, ne pohrdnout zázrakem – ale využít jedno či druhé či obojí ke skutečně smysluplnému cíli – tj. najít vztah ke Kristu ukřižovanému. Není to vždycky jednoduché! Abychom tomu lépe porozuměli, využiji dnešní první čtení. Tedy – jsou řeky Abána a Parpar opravdu horší, než Jordán? Nu – po pravdě řečeno, jsou. Je to takový hebrejský trýček, hraní si se slovy a s jejich významy. Abána – to znamená „věrná“. Je to řeka, která do Damašku přinášela vodu z libanonských hor. Z míst stálého sněhu přinášela vodu věrně každý den. Dalo se na ni spolehnout. Když sídlíš na břehu Abány, nepotřebuješ myslet na Boha či bohy. Stačí logika tohoto světa. Jsou tu řády, které fungují samy od sebe. Stačí je prozkoumat, pochopit a pak využívat. Stačí si jen říct, že tak to je, že nahoře na libanonských horách je sníh a sníh není nic jiného, než zmrzlá voda. Ta voda rozmrzá a stéká do údolí. Takhle to prostě funguje. Modlení si nech na chvíle, kdy bude fakt potřeba, náboženství si nech, až ti bude zle. Jestli jde o to mít k dispozici pitnou vodu, tak stačí myslet v systému tohoto světa. Jen čirou logikou pochopíš, co dělat, kam se obrátit, abys měl co pít.

Parpar – to je řeka, která svým názvem ukazuje k pučení. K růstu. K tomu, že nemáš nic, jen jedno maličké zrníčko pšenice, kuličku hrachu, drobounké semínko fíkovníku. Nehýbe se to, nedýchá, nežije… Dáš to do hlíny, která nedýchá a nežije… A najednou to dýchá a žije a ty máš stovky zrníček obilí, desítky lusků plných hrachu, strom obsypaný fíky. Když se za komunistů objevilo slovo „zázrak“, tak to bývalo myslím jedině v učebnicích přírodopisu právě u popisu těchto dějů. Tohle jemné koketování s přírodním pohanstvím bylo u malých dětí tak nějak snesitelné.

Abána a Parpar – řeka moudrosti a řeka zázraku. Nejsou špatné! Postihují ale jen část pravdy o tomto světě.

A pak je tu třetí řeka – Jordán. Etymologie je pro mě samotného velmi osobně zajímavá, protože jde o sloveso „jarada“. Jarda znamená sestupovat. Je to řeka sestoupení. Řeka, která vede člověka k tomu, aby sestoupil. Aby se sklonil. Aby si (1) uvědomil, že nad řády, které v tomto světě platí, je někdo, kdo tyto řády stanovil. Že světská moudrost je pěkná, ale má své meze a že když si těchto mezí není vědoma, tak už to není moudrost, ale bláznovství. Řeka, která vede člověka k tomu, aby se sklonil. Aby si (2) uvědomil, že v tomto světě je spousta zázraků, protože už samotný svět je zázrak. Že život je zázrak. Že radost, pokoj, smíření, milosrdenství – to všechno je zázrak, protože v přírodě se s ničím takovým normálně nepotkáte. V přírodě to funguje podle řádů velmi nemilosrdných a nepokojných. Jít k Jordánu, jít k řece sestoupení, to znamená přestat toužit po dalších zázracích, znameních a nadpřirozených důkazech.

Není to lehké. Je potřeba sestoupit ještě o kousek hlouběji, než jen na břeh, kde se člověk courá sem a tam, nebo si třeba i sedne a cachtá si nohy. Jordán, řeka sestoupení, ti říká, abys udělal ještě pár kroků dál. Jordán není žádný veletok, ale ty tři – čtyři metry na hloubku mívá. O tohle sestoupení tu jde. Až na dno. Jasně, nezní to nijak hezky, „jsem na dně!“. Ale jen ten, kdo je na dně, tak se od toho dna může odrazit. Jde o sestoupení až na samé dno. To totiž znamená přijmout svoji slabost. Přijmout, že se nade mnou zavírá voda. Že to fakt není sranda! Přijmout svoji hříšnost. Přijmout svoji nehodnost stanout před Bohem.

Pozor, aby snad nebyla mýlka. Bůh Tě nesráží na dno. To není potřeba. Na tom dně prostě všichni jsme. To je čirá realita, že jsme obyčejní hříšní lidé. Spravedlivý sedmkrát za den padne. Což teprve my… Kde bychom mohli vzít tu drzost něčeho se na Pánu Bohu dožadovat! Tady na dně si člověk uvědomí to podstatné – je úplně jedno, jak a kam nás Pán Bůh povede. Hlavně, že nás povede on, protože on jediný zná cestu z toho dna zase ven. On jediný nás dostane zase nad hladinu. On jediný nám umožní neutopit se a zase se nadechnout.

K tomuto poznání ti pomáhá Jordán. Prostě tím, že je! Posaď se (byť pomyslně!) na chvilku na břeh a vzpomínej… Tady někde přešel Jozue. Šel po dně, protože jinak se do země zaslíbené vstoupit nedá. Tady někde se umýval Náman syrský. Ne, že by se z břehu naklonil a šplíchl si na obličej. Pěkně vlezl na dno řeky a dokonce sedmkrát se pořádně omyl. Tady někde stál Jan Křtitel. Nestačilo přijít za ním a z břehu poslouchat, co říká. Bylo potřeba za ním sestoupit tam dolů. Až na dno. I plemeno zmijí může utéci před Božím hněvem – jen musí vědět, kudy kam. Dojít na samé dno a pak, když jsi na dně, tak máš pevnou půdu pod nohama a můžeš se odrazit.

Ano, není to nic jednoduchého. Dojít si na dno může někdy dost bolet. Mluví o tom i ten nejpodivnější článek apoštolského vyznání víry: „sestoupil do pekel“. Pro Pána Ježíše tohle sestoupení na dno znamenalo zemřít v bolestech, ponížení a opuštění. Rodina ho měla za blázna, jeden z nejbližších přátel ho zradil a v okamžiku nejtěžší nouze ho opustil i Bůh. Nedělejte si iluze, že když se rozhodnete Bohu odevzdat všechno, tak že to vlastně Bůh nemyslí tak vážně. Že by vlastně stačilo, aby Jozue zůstal na východním břehu Jordánu a lidem o Zaslíbené zemi vyprávěl. Že by vlastně stačilo, aby si Náman z břehu ošplíchl obličej. Že by vlastně stačilo, aby si lidé prohlédli Jana Křtitele a jednou dvakrát si dali k obědu ty jeho kobylky a med divokých včel. Že by vlastně stačilo, aby Pán Ježíš po deseti minutách sestoupil z kříže a užil si zbytku Velikonoc.

Že by vlastně stačilo, abychom Pánu Bohu řekli, že ho nepotřebujeme, protože máme řeku Abánu. Řeku moudrosti tohoto světa. Že si to na tomhle světě nějak zařídíme. Jen ať nám Pán Bůh do toho moc nekecá, my prozkoumáme svět a v moudrosti tohoto světa z něj uděláme ráj na zemi. Nebo že bychom Pánu Bohu řekli, že ho moc potřebujeme. Zabydleli jsme se u řeky Parpar a rádi bychom, aby Pán Bůh udělal všechno za nás. Aby nás zásobil dostatečným množstvím zázraků a zázračných znamení a my už díky nim změníme svět. Každý bude Pána Boha poslouchat, protože uvidí ty zázraky a ty ho přesvědčí!

Jenže Abána a Parpar nejsou lepší, než Jordán. Umýt se v Jordánu – to byl v Námanově případě akt poslušnosti. Akt podrobení se Elíšovi a Elíšovu Bohu. Akt pokoření se – a to pro generála Námana jistě nebylo nic jednoduchého. Musel si sáhnout na dno. Náman Syrský, aramejec Náman. Ještě trocha hebrejštiny – r’m znamená vyvyšovat. Aramejec, tedy někdo vyvýšený, vysoko postavený – ten musí k Jordánu. Ten musí sestoupit, ponížit se. Přiznat si, že je na dně, že neví kudy kam, že se musí spolehnout na radu neznámé izraelské holčiny, co posluhovala jeho manželce a která ho teď odkázala na jakéhosi Elíšu v její rodné zemi. A tady, ponížen až na dno lidské slabosti, když sám sobě přizná, že jsou jeho lidské síly slabé a nabídka tohoto světa nedostatečná, tak se setká s Boží mocí, která mu dá možnost začít žít jinak, nově a hlavně dobře.

To je cíl. O to tu jde. O to setkat se s Kristem, tím ukřižovaným. Najít si k němu osobní vztah. Někdy v souhlase s tím, co víme a s tím, co prožíváme, někdy zcela proti našim přáním a dosavadní zkušenosti. Jak to bude vypadat konkrétně, to se předem odhadnout nedá, protože to nejsme my, ale On, kdo tu rozhoduje, On je Pán. On ví, jak nám pomoci, i když jsme na dně. Může k tomu využít něčeho, co je v našem životě výrazné, ale právě tak nemusí. To je Jordán. Sklonění se před Bohem a před bláznovskou zvěstí, která se nám dost často nehodí do krámu, ale Bohu se zalíbilo touto zvěstí spasit svět. Jednou je příliš nerozumná a jindy zase příliš fantasmagorická a nereálná, vytržená z tohoto světa. Ale tak to je. „Svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí,“ o Ježíši Kristu.

Važme si tedy moudrosti, oceňujme zázraky. Ale spásu najdeme jen v Ježíši Kristu, tom ukřižovaném.

Amen.