1K 12,12–14.25–27

Písně: 92, 255, 443, 483, 572, 165, 399, 244, 510
Introit: Jr 29,11–13
Čtení: J 1–8.13–26
Text: 1K 12,12–14.25–27
Minulou neděli jsme slyšeli slova apoštola Pavla, která napsal svým přátelům v korintském sboru (2K 3,3). Toto společenství, všelijak nedokonalé, pokládá za „list Kristův.“ Není psán inkoustem, ale Duchem svatým v srdcích jednotlivých křesťanů. Pán ježíš Kristus dává o sobě vědět všem lidem už prostou existencí společenství, jež ho vyznává a ve víře se k němu upíná jako ke své jediné naději. Církev je tedy Kristův dopis světu, který ho nezná, nechápe či odmítá. Skrze ty, za něž Pán ve své velekněžské modlitbě prosil, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče ve mně a já v tobě – aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi ty mě poslal,“ (Jan 17,21) – tedy skrze nás, kteří jsme jeho listem, má ho svět poznat.

Jsou to veliká slova, ale to, co slyšíme o sobě dnes z Pavlovy první epištoly do Korintu, nám bere dech. Nejsme jen „korespondencí“ Kristovou, jsme ještě víc: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. „ Tak těsně patříme k němu, že jsme jeho údy. Je s námi nerozlučně spojen a přebývá v nás, ve všech, kteří jej vyznávají a tvoří jeho Církev. Skrze Církev on jedná a působí ve světě, skrze ni je přítomen a skrze ni zachraňuje. Tak jedinečná je sláva společenství, do něhož smíme z jeho milosti patřit. Ale Pavel nás nevede k pýše domýšlivého církevnictví, ale k zodpovědnosti za toto tělo a k lásce k jednotlivým jeho údům. „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny.“ Tím je vyřazeno jakékoliv konkurenční myšlení vůči jiným sborům či církvím. Musí nás trápit, když naši bratři a sestry v kterékoliv denominaci v kterékoliv části světa prožívají duchovní krize a propadají lhostejnosti. A zase je pro nás velkým povzbuzením, když slyšíme o těch, kteří statečně vedou svůj zápas víry a početně i vnitřně rostou. Jsme přece jedno tělo Kristovo: „dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.“

Těch údů je mnoho, právě tolik, kolik je všech těch, kdo vyznávají Ježíše Krista svým Pánem. A jsou velmi odlišní. Nikdy by se spolu nesetkali, natož aby se spolu radovali, či dokonce spolu trpěli, kdyby je nespojil Duch svatý. Apoštol Pavel žil v době, která vyhloubila nepřemostitelnou propast mezi svobodným občanem a otrokem. Stejně si byli cizí a odporní pohané a Židé. A přece apoštol může říci: „My všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.“ Jde tu o křest a jde o Večeři Páně, dvě znamení Boží lásky k člověku. Ale Pavel nemluví o vodě, ani o chlebu a vínu, jež k těmto svátostem patří. Pro něho je nejdůležitější skutečnost, že za tím je Duch svatý, ten tvoří tuto jednotu Kristova těla, navzdory vší lidské nezpůsobilosti, netoleranci a předsudkům. A děje se zázrak: otrok už není bezprávný ubožák, ale úd Kristova těla. Zde není místo na pohrdání jedním a nadřazování druhého, zde je místo jen pro lásku.

Kdysi dávno před apoštolem Pavlem tlumočil prorok Jeremiáš Boží slovo Hospodinovo Božímu lidu: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám; jsou to myšlenky o pokoji, nikoliv o zlu, chci vám dát naději do budoucnosti.“ Když stojíme vedle sebe u stolu Páně, všichni potřebni stejné milosti a odpuštění, nese nás tato darovaná naděje. Naděje, že ten, který se za nás modlil a za nás zemřel i vstal z mrtvých, se nás nikdy nevzdá, ať přijde cokoli. Ani to prostě nejde; kdybychom byli jen jeho list, mohl by nás hodit do koše a napsat jiný. Ale my jsme víc:

„Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“

Amen.