1K 12,3a

Písně: 114, [Svítá 315], 632, 182, 449

Introit: Nu 24,5
Čtení: Nu 22,21–35
Text: 1K 12,3a
Poslání: 1Pt 5,8

Bileám a jeho oslice
Milí přátelé,

(Izraelci se na své cestě střetávají s odporem)
Izrael se blíží zaslíbené zemi, a všude kolem sebe šíří nepokoj a zmatek. Říkají sice, že chtějí jenom projít, dokonce říkají, že za volný průchod zaplatí, i za vodu, co vypijí jejich velbloudi – ale kdo by těm nomádům věřil? Šíří se kolem nich divné řeči – historky o čárách a kouzlech, co všechno provedli v Egyptě… žádný rozumný člověk si je nepustí k tělu! Edómci neváhali, a když Izraelci požádali o volný průchod, odpověděli jasně NE, a pro jistotu zmobilizovali na svých hranicích silné vojsko. Izraelcům nezbylo, než uhnout, a vydat se oklikou. Ale jiné národy tak silné nebyly. Kenaánci v Negebu (Numeri 21,1–3), nebo emorejský král Síchon (Nu 21,21–31), nebo bášanský král Óg (Nu 21,33–35) – ti všichni Izraelcům podlehli. A teď je na řadě Moáb.

(Moábský král hledá duchovní oporu proti Izraeli)
Moábský král, to je ovšem jiná třída. Nemá sice tak silné vojsko jako Edómci, zato je to světa znalý politik. Už dávno pochopil, že úspěch Izraelců se neměří jenom silou zbraní. V tom musí být nějaké čáry, vždyť ani egyptští kouzelníci neměli šanci proti tomu jejich Mojžíšovi a té jeho kouzelné holi! A tak, dříve než se s nimi pustí do boje, moábský král Balák si předem zajišťuje pomoc odjinud – tentokrát z dálného Východu. Až do Petóru, kdesi u řeky Eufrat, vysílá vznešené poselstvo, aby tam vyhledali slavného proroka Bileáma. Aby ho přemluvili, aby ho najali, aby mu zaplatili za to, že Izrael prokleje (Nu 22,5–6).

My, moderní lidé, ovšem na nějaké čáry nevěříme. To, oč se Balák snaží, nám připadá bezvýznamné. My všechno přepočítáváme na čísla, známe jen to, co se dá změřit. Základní složkou politické moci je síla armády, anebo řečeno slovy Stalinovými – „kolik má papež divizí?“. Jenže, kupodivu, bible se na to dívá jinak. Ostatní králové jsou vyřízeni na několika řádcích – stačí jen povědět, že Bůh je vydal Izraelcům do rukou, a hotovo. Ale Moáb, to je něco jiného. Celé tři kapitoly knihy Numeri jsou věnovány téhle epizodě, a to do nejmenších podrobností. Dozvíme se o tom, že poslové museli za Bileámem dvakrát; jak ho museli náramně přemlouvat; jak Hospodin několikrát mluvil s Bileámem; jak Balák dělal všechno možné, aby prorokovi usnadnil jeho úkol; jak postavil sedm oltářů a obětoval spoustu domácích zvířat; a když se věc nedařila, zkusil totéž ještě jednou, a pak ještě potřetí. Z toho všeho vidíme, že náš vypravěč považoval Balákův pokus za velmi důležitý, a velmi nebezpečný pro Izrael.

(Čarování, proklínání a žehnání v moderních podobách)
Jenže co si z toho máme vzít my, moderní lidé, když nevěříme na pověry? Nevěříme, že slovo něco zmůže? Když stačí jen spočítat vojáky a peníze na obou stranách, a výsledek je předem znám? – Když se ale podíváme do historie lépe, uvidíme, že to zdaleka tak jednoduché není. I pouhá slova mají nesmírnou moc. Stačí, když si místo žehnání a proklínání dosadíme sílu propagandy. Stačí si vzpomenout, jak obrovský dopad na život a myšlení normálních lidí měl třeba rozhlas, když byl v rukách hitlerovského režimu. Stačí připomenout ta známá cynická slova, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Můžeme si namlouvat, že tomu tak není. Můžeme sami sebe považovat za vzdělané, rozumné lidi, kteří jsou vůči každé propagandě imunní. Jenže – jak si potom vysvětlíme, že stovky a tisíce rozumných lidí, vzdělanců, a dokonce křesťanů, uvěřili takovému Hitlerovi, nebo Gottwaldovi?

Někdo možná řekne, že to byly mimořádné, vypjaté doby, a že dnes se už nic takového neděje. Ale copak nejsme i dnes svědky nekonečného žehnání a proklínání? V médiích se přece každodenně omílá taková spousta reklam, a do našich myslí se nenápadně vrývají skryté i zjevné předsudky a projevy nenávisti k těm či oněm vybraným skupinám lidí. Jenom si všimněte, jak i ty reklamy, co nám třeba připadají směšné, pracují s podvědomou reakcí lidí, jak pilně a zchytrale se zabydlují v našich hlavách, jak navazují na prastaré a zažité vzorce vnímání. V zářivě jasných barvách, chytlavých melodiích, melodicky nabádavém hlasu a v patřičně starostlivé intonaci – kolik je tu svátostných a rituálních momentů, kolik skryté religiozity se na nás vyvalí každou chvíli z televize. Opravdu jsme tak imunní? Neměli bychom – stejně jako autor knihy Numeri – věnovat trochu více pozornosti tomu, jaká kouzla, jaká žehnání a kletby se všude kolem nás provozují, a co si vlastně pouštíme k tělu?

(Pokušení proroka Bileáma)
Prorok Bileám si taky myslel, že všechno s přehledem zvládne. Na první pohled vzdělaný a zásadový člověk. Však taky celou dobu – ve všech těch třech kapitolách – od začátku do konce stále tvrdí totéž, stále prohlašuje jednu a touž pravdu, kterou bychom bez rozpaků podepsali i my: „I kdyby mi Balák dal dům plný stříbra a zlata, nemohl bych přestoupit rozkaz Hospodina, svého Boha.“ (Nu 22,18; srv. 23,12.26; 24,12n). Tak ale k čemu potom ty tři dlouhé kapitoly? K čemu potom ta podivná historka o oslici? Inu, právě proto, aby se ukázalo, že Bileámova věrnost Hospodinu vůbec nebyla tak samozřejmá. Že uvnitř něj se dělo něco úplně jiného, než co navenek prohlašoval. Že tento prorok si procházel vnitřní krizí a že jeho Achillovou patou byla docela obyčejná – chtivost.

Všelidská, věčná, nezničitelná a nezdolná touha po penězích. Touha, kvůli které se všechny zásady ohýbají a pokřivují. On sice řekne poslům: „Hospodin mi to nedovolí“, ale jedním dechem pokračuje: „ale počkejte, zůstaňte přes noc,“ a naznačuje tím „možná že Bůh si to ještě rozmyslí“. Nechal si otevřená vrátka, a Balákovi poslové do nich šikovně vklouzli – a přišli znova, ve větším počtu, a s ještě větším balíkem peněz. „Tak co, Bileáme, nerozmyslil si to ten tvůj bůh? My, světa znalí lidé, přece dobře víme, že takoví jako ty nakonec vždycky půjdou s tím, kdo ho líp zaplatí! Naoko ses šikovně zdráhal, abys zvedl svou cenu, ale víc už nedostaneš! Tak už pojď, král čeká, a je netrpělivý, udělej mu pořádnou show, pořádnou reklamu a propagandu a pí-ár, proklej Izraelce, a všechno to zlato a stříbro bude tvoje!“

Taková je podstata Bileámova pokušení: nechat si zaplatit za svoji moudrost; za peníze ohnout a překroutit svůj věštecký dar. Pokušení, které odhalil už jiný pohan, Sókratés, když mluvil o sofistech: to jsou lidé, kteří vás za peníze naučí, jak „ze slabší věci udělat silnější“ – to znamená, jak šikovně a přesvědčivě hovořit, abyste vyhráli soudní spor, abyste prostě všechny ukecali, i když nejste v právu; i když sami dobře víte, že pravda je jinde.

(Slepý věštec a moudrá oslice)
Bileám, věštec, který má v popisu práce „vidět“ věci skryté, nevidí, co se děje v jeho vlastní duši. Nevidí, že se řítí do zkázy; že pokušení a nátlak ze strany krále Baláka se bude jenom zvětšovat; že za chvíli popře vlastní zásady, a bude za peníze věštit proti vůli Boží. A kdo ho z téhle cesty odvrátí? Tupý, němý tvor, od koho by to nikdo nečekal! A jak by ne, vždyť nikdo chytřejší v okolí není, žádný jiný učitel, ani mudrc, ani prorok není k dispozici. Může to udělat už jenom ta bezmocná, poslušná, hloupá, němá oslice. Jak říká apoštol Pavel: „bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé“ (1. Korintským 1,25).

(Pokání a požehnání)
Bileám nakonec pochopil. „Zhřešil jsem,“ činí pokání (Nu 22,34), a od té chvíle, paradoxně, teprve ve chvíli rozeznání vlastní slabosti, se stává skutečně silným. Nyní již bude skutečně imunní vůči slibům, nátlaku i hrozbám. Pokračuje v cestě k Balákovi, ale nyní už s docela jiným cílem. A pak už jen čteme, jak Bileám postupně tento cíl splnil; jak dlouho a jak křečovitě se Balák snažil, převrátit požehnání v kletbu; a čím více se snažil, tím krásnější a mohutnější byla Bileámova požehnání Izraeli. „Proti Jákobovi není zaklínadla, proti Izraeli není věštby… Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se jako úvaly, jako zahrady nad řekou, jako vonné stromoví vysázené Hospodinem, jako cedry při vodách.“

(Požehnání od cizince)
Jak krásná ironie biblického příběhu! Slova, jež se dodnes objevují v každodenní modlitbě Izraele, slova, jež se vysílají v izraelském rozhlasu – to jsou slova pohanského proroka, slova, na nichž sám Izrael neměl žádný podíl. Trochu nám tu Bileám připomíná tajemného kněze Malkísedeka, který ještě v dávnějších dobách žehnal Abrahamovi (Gn 14,18–20).

Bileám, pohanský věštec, v našem příběhu žádného Izraelce ani nepotkal, jen o nich slyšel od Hospodina – a přitom z jeho slov zaznívá úcta, láska, ba téměř touha po dokonalém ztotožnění s Izraelem v životě i ve smrti: „Kdo sečte prach Jákobův, kdo spočítá byť jen čtvrtinu Izraele? Kéž umřu smrtí lidí přímých, kéž je můj konec jako jeho!“ (Nu 23,10) Hle, slova odvážlivce, který si už nic nedělá z Balákových hrozeb, a nebojí se ani smrti. Slova pohanského proroka, který kdysi měl trochu moc rád peníze; slova pobloudilce, který se musel nechat poučit – od vlastní oslice.

(Bůh nás odvrací od špatné cesty)
Milí bratři a sestry, nehledejme v tom žádné další zázraky. Tento příběh není „důkazem“, že zvířata jsou schopna promluvit lidským hlasem, ani není „důkazem“, že existují andělské bytosti a dokážou mávat mečem, ani není „důkazem“ nějakých zvláštních telepatických schopností zvířat nebo lidí. Říká se tu jenom – ve formě trochu rozvláčného a trochu ironického příběhu – totéž, co říká bible mnoha jinými slovy na mnoha jiných místech: Boží cesty nejsou jako cesty lidí.

Říká se tu, že lidé jsou slabí a omylní a podléhají pokušením, a to i lidé zdánlivě silní, rozumní a vzdělaní. Říká se tu, že Bůh nás ve své nekonečné laskavosti odvrací od pokušení, i když se do něj tvrdohlavě cpeme. Říká se tu, že Boží vůle je neměnná, a že Boží syn Izrael, stejně jako syn Ježíš Kristus, nikdy nemůže být skutečně proklet – přestože se o to vladaři stále znovu snaží, a přestože jejich nenávistná propaganda nese hrozné plody, zejména nedávno v podobě šóa – Boží požehnání je trvalejší a mocnější.

Říká se tu, že Boží syn Izrael, stejně jako Boží syn Ježíš Kristus, jsou pro nás věčným a neměnným znamením jeho věrnosti a lásky. Že přes všechny úklady vladařů, přes všechny kličky sofistů a prodejných advokátů, přes všechny nástrahy, do kterých nás zaplétá naše vlastní lakota či strach, ba dokonce i v situaci, že si necháme otupit vlastní svědomí a pustíme se špatnou cestou – i tehdy se Boží vůle nakonec vždycky prosadí. Jen tomu trochu více věřme, jen se trochu více modleme, a zanedlouho se o tom přesvědčíme – ne díky naší moudrosti či síle, ale díky laskavému kopanci Ducha svatého.

Amen.