1K 1,30

Písně: 549, 42, 446, 697, 550

Z Boží moci v Kristu
Introit: Iz 43,1,b
Čtení: Iz 55,8–9
Text: 1K 1,30
Poslání: J 14,27

„Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, můj jsi ty. A nikdy se tě nezřeknu.“

A právě proto! Právě pro tento Boží vzkaz izraelským v Babylonu. Lidu, který sice nemaje chrámu, ani Písma, a přesto díky Izajášovi nepřestal věřit, že je jejich Bůh nenechá na holičkách.

„Šemá jisraél; adoná elohejnů; adonáj echad,“ píše deuteronomista v Dt 6; to aby lid Izraele nezapomněl, kdo je jeho Bohem! Ale zároveň druhým dechem dodává: „Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“

A lid Izraele v Babyloně ten text zná nazpaměť, stejně jako my známe modlitbu Páně a vyznání víry, tak tento lid umí šemá Jisraél. Vždyť se to učil od svého mládí a žádný mládenec se bez tohoto textu u bar micvá neobejde. 3× denně si tento text připomínali, aby v té pohanské zemi, která je tohů – tedy pustá; vavóhú a prázdná – rozumějme bez Boha, nezůstali také pustí a prázdní. Chrám je zbořen, a aby neskončili v naprosté chóšech – tedy tmě, která byla před stvořením světa, vypráví si ty úžasné zážitky, které prožili jejich předkové na synajské poušti. Ti, kteří umí psát, vše pečlivě zapisují, abychom i my, po tisíci letech z toho měli užitek. Tak vznikají ony biblické příběhy o stvoření světa, o první neposlušnosti vrcholu Božího stvoření, které vyvrcholilo vyhnáním z ráje a pokračují vyprávěním o praotcích Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, o zázračném vyvedení z Egypta, o dobytí země Kenaán. Příběhy, které jsou sice plné nejrůznějších historických příběhů a postav, ale tou nejústřednější je Bůh jednající. A v tom je to starozákonní evangelion.

Evangelion, které nám otvírá prorok Ješajahů – Izajáš. Ten zprostředkovatel Božího Slova a jeho vůle v zemi Babylonské, pro svůj lid – haaréc jisraél. Stejně, jako kazatelé, kteří k nám občas i z kazatelen hřmí a nám se to vůbec, ale vůbec nelíbí. Je nám to nepříjemné, trapné a…

Ješajahú je tedy tím jediným zrcadlem, které v Babylonu odráží haór haólam – tedy to světlo – Boží světlo, které v té pusté a prázdné zemi prosvítí každou tmu. Nejen, když vyhlašuje nejen soudy Boží, ale i ono nám známé: (Iz 9,1;), aby v bezpostřeně také ohlásil ono evangelion o tom, že vzejde proutek z Jišajova pařezu. A lid nechápavě kroutí hlavou, pátrajic marně ve své paměti po někom jménem Jišaj; stejně jako my nad tím, že by ze suchého pařezu měl vykvést živý proutek. Jestli si ale, bratři a sestry, vzpomínáte, jedna dívka to dokázala. Ano, bylo to sice jen v pohádce Mrazík, ale podařilo se! Toto, co ovšem ohlásil Ješajahú lidu v Babylonu, nebyla pohádka, do které by autor v komunistickém Sovětském svazu brilantně umístil ono Boží starozákonní evangelion o tom, že z pařezu Jišaj vzejde proutek, nýbrž skutečnost, která se zakládá na Božím svrchovaném rozhodnutí, na jeho spravedlnosti a milosti.

„Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin.“

A Pavel o tom textu ví! Vždyť jej prožil na vlastní kůži, tam před Damaškem!

Proto může, ba dokonce musí korintským, ale i celému světu dosvědčit, že to, co jsme se naučili od svých rodičů, v nedělní škole, je jen částečné poznání. Vždyť i on, ač farizeus, musel doznat, že o Bohu, jeho myšlení a cestách neví nic, byť znal Tóru a všechna nařízení Mojžíšova Zákona zpaměti. Teprve až setkání s živým Kristem mu totiž otevřelo oči a teprve pak v celé plnosti poznal, že lidské cesty, jak se zalíbit Bohu nevedou nikam. Že jediná možná cesta do Božího království vede skrzevá Ježíše Krista a jeho učení. Že od Kristova vzkříšení platí Zákon Boží milosti. Proto onomu Božímu vzkazu můžeme pouze jen dodat ono nám tolik známé aramejské amen.

„Neboj se, já jsem Tě vykoupil, povolal jsem Tě Tvým jménem. Můj jsi Ty…“ A pisatel knihy Zj. jakoby druhým dechem dodává: „a nikdy se Tě nezřeknu.“

Proto jsme pevně v Boží moci a neexistuje žádná moc ani na nebi, ani na zemi a dokonce ani u vodách pod zemi, která by nás mohla vytrhnout z náruče Boží. Protože jsme uvěřili oné bláznivé zvěsti, která se pro tento svět, milí bratři a sestry, stala tou největší modrostí, jak nám svědčí Pavel. Že totiž: „Bůh tak miloval svět, že Syna svého dal, aby každý, do uvěří v něho nezahynul, ale měl život věčný.“

Tak nějak to stojí v onom, nám notoricky známém J 3,16.

To je také to, když u proroka Ješajahú v 9, čteme: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ Anebo: „A řekl Bůh, budiž světlo.“ Z Gn 1, Světlo tam, kde bychom jej již nikdy nečekali.

Amen.