1K 15,19–28

Introit: Ž 118,15.17.22–24
Čtení: Mk 16,1–15
Text: 1K 15,19–28
Markovo evangelium nám vypráví o strachu, ba hrůze žen, které se setkaly se skutečností vzkříšení. Nic si nepřály víc, než aby mohly svými mastičkami připravit Ježíšův důstojný pohřeb, aby všechno bylo tak, jak má být. Ale prázdný hrob je něco nečekaného, nenormálního a nepřijatelného.

Proto ženy nikomu nic neřekly, protože se bály. V tom jim nepomohlo ani to andělské: „Neděste se!“ Bály se mluvit o tom, co rozumní a střízliví lidé musí pokládat za nesmysl, ne-li výplod chorého mozku. Ostatně Marek nám zaznamenal, že učedníci tomu nevěřili, i když jim to zvěstovala Marie Magdalena či dva učedníci, kterým se zjevil na cestě.

Strach, hrůza, úžas a nevěra – to jsou lidské odpovědi na zvěst o vzkříšení ukřižovaného a pohřbeného Ježíše. Žádná radost, která by v tu velikonoční neděli opakovala slova žalmu: „Tento jest den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho“ (Ž 118:24) Nevěra se neumí radovat a tvrdé srdce, které káral Pán u svých učedníků, také ne. Nevěru zřejmě nemusíme spojovat jen se světem, který se na velikonoce vyřádí ve folklorních zvycích, ale nevěra ve vzkříšení se skrývá v církvi. Právě proto psal apoštol Pavel svůj dopis do Korintu, v němž celou kapitolu věnoval tomu, co je nejdůležitější, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých.

Korintští křesťané by se asi neodvážili naplno popřít tuto pravdu, na níž stojí a s kterou padá církev (těmito slovy to výstižně vyjádřila reformace).

Ale nevěra je vynalézavá: někteří členové korintského sboru byli přesvědčeni, tak jako mnozí lidé dnes, že smrt je naprostý konec. Apoštol jim zvěstoval, že Ježíš vstal z mrtvých, ale tvrdé lidské srdce si evangelium nepustí dovnitř: „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?“ Tu základní zvěst, že Kristus vstal z mrtvých, člověk dokáže odmítnout nejrůznějšími způsoby. Třeba tak, že stačí řídit se v životě podle jeho učení. Zní to krásně, ale on nechce jen všeobecnou humanitu, ale žádá, abychom nesli kříž a šli za ním.

Ale jestliže on skončil v hrobě, nemáme kam vyhlížet, než ke hřbitovu. A celé křesťanství bez živého Ježíše, který je přítomen dvěma či třem, shromážděným v jeho jménu, je potom svými nároky strašně tíživé. Proto apoštol píše: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“

Ale ta naděje je vztažena mnohem dál, protože Kristovo vzkříšení je začátek naplňování velikých Božích plánů. „Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ Je první, doslova prvotina veliké Boží úrody, ale ten začátek předznamenal pokračování. A to na celém lidstvu: „jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ K naší přirozenosti patří konec, ale v Kristu je počátek nového života, který přesahuje všechny naše zkušenosti. A je to život s Bohem, který bude všecko ve všem.

Nemáme naději v Kristu jen pro tento život, který tak či onak skončí, ale pro celou věčnost. Jinak by nám zbývala spíše beznaděje, protože moc peněz se zdá být trvale neporazitelná, nenávist má stále obrovskou sílu a snadno ovládne lidské nitro. To všechno apoštol znal jako my. Ale naděje vychází z prázdného hrobu. Když je Kristus živ, není nic ztraceno, naopak: jednou „zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci.“ Protože byl vzkříšen, i ten poslední nepřítel, totiž smrt, bude přemožena.

A to je evangelium, radostná zvěst: zvěst o tom, že hrob má odvalený kámen a Ježíš je živ. Učedníci tomu nevěřili (dokonce třikrát jejich nevěru zmiňuje Marek), ale právě jim řekl Vzkříšený „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ Živý Pán, který znal jejich nevěru a tvrdé srdce, jim dal nejvyšší pověření jít ke všem s radostnou zprávou. I my máme ve svém tvrdém srdci schopnost odmítat evangelium. To si uvědomujeme u stolu Páně, k němuž jsme zváni, abychom dostali sílu evangelium zvěstovat druhým.

Amen.