1K 2,11–16

Introit: J 14,26
Čtení: Sk 2,22–23.32–42
Text: 1K 2,11–16
O prvních letnicích apoštolové v Jeruzalémě byli naplněni Duchem svatým, který se projevil viditelně jako oheň nad jejich hlavami a slyšitelně v Petrově kázání; tehdy se dalo pokřtít na tři tisíce lidí. O svatodušních svátcích se splnilo to, co Pán Ježíš slíbil: „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ Mocí Ducha svatého ze svědectví prostého rybáře o Ježíši, který byl ukřižován a přece vstal z mrtvých a teď je Kristem a Pánem, vzniká společenství prvního křesťanského sboru. O svatodušních svátcích se narodila církev.

Ti, kterým apoštol Pavel píše své řádky, k té církvi patří. Neprožili tu vzrušenou událost v Jeruzalémě, neslyšeli ten hukot prudkého větru, který provází vylití Ducha svatého, ani jim neplály ohnivé jazyky nad hlavou. Ani Pavel sám takovou zkušenost neměl. Nezdá se, že by mu to vadilo. Naopak je si jist, že spolu s korintskými křesťany dostal totéž, co apoštolové o letnicích.„My jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval.“

O Duchu svatém, o jeho působení a darech apoštol píše snad ve všech svých listech. Ale zde chce ukázat jeho skryté působení v těch, kteří mají mysl Kristovu,(smýšlení Kristovo)– což vlastně znamená být křesťanem: Duch svatý dává poznat, co nám Bůh daroval. To, že v Kristu, ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, máme Pána, který se za nás přimlouvá na pravici Boží (tak to napsal v listu do Říma), že nám je dán v něm věčný život, to a mnoho dalšího nám dává poznat Duch svatý. Duch světa vede člověka k sebevědomému holedbání, co všechno sám dokáže, Duch svatý vede naopak k vděčnosti a chvále Boží milosti. „My jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval.“

A apoštol Pavel pokračuje: „O tom i mluvíme.“ Poznání Boží lásky nevede k mlčení, ale k zvěstování. Kdyby Petr s ostatními apoštoly byli zticha a mlčeli, nebyli bychom tu dnes shromážděni jako církev. O velikých Boží skutcích je třeba mluvit stále znovu, každé nové generaci, protože jen zde svítí do tmy světa světlo naděje. Ale toto zvěstování se nemůže podbízet a vycházet vstříc lidským požadavkům a představám. Není postaveno na tom, co uznává člověk, ale co určuje Duch svatý: „Mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.“

Není snadné rozumět tomu, co tím apoštol Pavel myslí. Předpokládá snad duchovní stav, kdy Boží tajemství jsou vykládána ve vytržení mysli? Nebo máme se vyjadřovat jakousi odbornou terminologií, která co nejpřesněji vyjádří duchovní pravdy? Či to znamená mluvit hodně nadneseně, zbožně, ne-li „pomazaně“? Ten, jehož nám Bůh daroval jako Pána a Spasitele, ten mluvil jednoduše, bez náboženského patosu, velice prostě a přece s velikou láskou k lidem; v jeho slovech působil Duch svatý. Mít mysl Kristovu znamená jej následovat i ve zvěstování v této prostotě, pravdivosti a lásce.

Když jsme uvěřili v Ježíše Krista, přijali jsme Ducha svatého, který nám umožňuje pochopit to, co se normálnímu úsudku musí zdát pustým nesmyslem či bláznovstvím „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat.“ Že by Stvořitel Mléčné dráhy, věčný Bůh se pro mě stal člověkem, opovrhovaným Židem v Palestině, trpící lidskou troskou na kříži? Že by mě už před dvěma tisíci lety vysvobodil z moci hříchu, pekla a smrti, jak jeho spásu vyjadřují slova starých katechismů? Pro normálního člověka je to jeden nesmysl za druhým. A my mu to ani při nejlepší vůli nedokážeme vysvětlit, aby to pochopil, protože ty věci „se dají posoudit jen Duchem“. Rozum na pochopení Božích tajemství nestačí, ale Duch svatý nám tato tajemství umožňuje dokonce svázat s naším vlastním životem. Proto smíme věřit, že Vzkříšený Pán je s námi a dává nám v chlebu a vínu ujištění své lásky. Vždyť jsme „přijali Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval.“

Amen.