1K 3,1–15

Introit: 2K 5,10
Čtení: Mt 25,31–46
Text: 1K 3,1–15
Z Matoušova evangelia jsme slyšeli o podobenství o posledním soudu. Před Ježíšem Kristem, který přijde ve své slávě na tento svět, budou shromážděny všechny národy. Každý člověk bude hodnocen podle toho, jak jej přijímal v lidech, kteří potřebovali pomoc, soucit a lásku. Právě to je zvláštní, že ti, jimž je otevřeno Boží království, si nejsou vědomi žádné zásluhy, stejně jako ti kandidáti pekla nemají žádný pocit viny. Jedni i druzí jsou šokováni, protože žádné takové osudové setkání, podle něhož soudící král je hodnotí, si vůbec nepamatují. Není to všechno jedno velké nedorozumění? Proto se překvapeně ptají: „Pane, kdy jsme tě viděli?“ Kdy jsme tě viděli ve tvé nouzi, bídě, neštěstí a nemoci a buď jsme pomohli, či ne? A odpověď zní: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, učinili jste mně, co jste jim neučinili, neučinili jste mně.“ Tím je určena odměna i trest.

Tímto podobenstvím, které každého z nás varuje před tvrdostí a lhostejností vůči lidské bídě, je jistotně dosvědčen Kristův soud nad všemi národy, nad celým světem. Příběh lidstva tedy neskončí ve ztracenu, ale před jeho trůnem. Dějiny nejdou odnikud nikam, ale směřují k cíli, který je obsažen už v úvodních slovech podobenství: „Syn člověk přijde ve své slávě a všichni andělé s ním a posadí se na trůnu své slávy.“ Ale zároveň je tu ještě jiná rovina. On sám, který bude soudit, ujišťuje: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo ho poslal, na soud nepřijde, ale přešel již ze smrti do života“ (J 5,24) Věřící v něho nepřijde na soud prostě proto, že On sám byl pro něho odsouzen. To je základní jistota celé novozákonní zvěsti, z níž čerpáme naději: Boží soud dopadl na něj, abychom my byli ospravedlněni. Dobře to vyjádřil teolog Karl Barth: „Bůh připravil pro člověka vyvolení blaženost a život, ale sobě samému určil zavržení, zatracení a smrt.“ Ten Ukřižovaný vzal si dobrovolně to, co patřilo nám. Proto se nemusíme bát žádného odsouzení.

A přece i když máme tuto jistotu, budeme nějak ohodnoceni za svou práci pro Boží království. Apoštol Pavel je přesvědčen, že „všichni se musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré, nebo zlé.“ Soud, který se týká světa, se sice netýká nás, kdo v Krista věříme, ale tomuto hodnocení svého života neunikneme. Právě v našem textu z 1. listu do Korintu čteme o tom, že „dílo každého vyjde najevo.“

Apoštol v tomto oddílu svého dopisu píše o stavbě, která spočívá na základu, jímž je sám Ježíš Kristus. Jen na tomto základu se může budovat církev. Ale apoštol Pavel viděl, kolik problémů je s tím spojeno. Když s korintským sborem mluví, pak si postěžuje, že jim může předávat Boží pravdy jen velmi střídmě, jako se mléko dává kojenci, protože něco silnějšího by nesnesli. A připojuje: „ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu.“ Je to tam jako v tom světě: jedněm se líbí ten, druhým onen, jedni jsou stoupenci Pavla, druzí tak říkajíc přísahají na Apolla, a přitom je nenapadne, že o tohle vůbec nejde. Že vůbec nejde o popularitu jednoho proti druhému, protože oni oba jsou „služebníci, kteří je přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán.“ Každý z těch služebníků má jiný dar, ale pracují na stejném vinici Páně: „Já jsem zasadil, Apollo zaléval, ale Bůh dal vzrůst.“

Jsou to základní pravdy, které Pavel opakuje Korintským, že přece církev není místo, kde by se jeden předváděl a ukazoval svou převahu nad druhým, církev není fanklub Pavla či Apolla, místo pro sebeuplatnění, ale veliká stavba, Boží dílo, velmi náročné pracoviště, kde „každý podle své práce obdrží odměnu.“ Staví se jenom na Kristu, jinak to ani nejde, ale ta stavba nemusí vydržet. „Zda někdo staví na tomto základu ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší jaké je dílo každého člověka.“

Někdy se to pozná už dřív, ale s jistotou až v den Kristova příchodu, který bude jakousi zkouškou toho, co jsme budovali a vytvářeli. Zkouška ohněm, kde vydrží jen to, co je v Božím pohledu kvalitní, co nebylo budováno pro obdiv, zisk, popularitu, ale pro slávu Ježíše Krista. V Matoušově podobenství jsou dva typy lidí: jedni jdou do slávy, druzí do místa muk. Zde jsou také dva lidé: ten, jehož dílo vydrží a dostane odměnu (Pavel se kupodivu neostýchá použít toto slovo), a druhý, který bude svědkem svého životního debaklu, protože všechno shoří. Životní dílo, které bylo na nic: už to je veliká prohra, třebaže sám se zachrání, ale s popáleninami, protože „projde ohněm“. Tato smutná slova nejsou ovšem potvrzením očistce, o němž nikde v Písmu nemáme zmínky, ale jen upozorněním, že o všechno lze přijít. Základ je položen, ale „každý ať dává pozor, jak na něm staví.“ Moc na tom záleží.

Podobenství o posledním soudu končí tím, že kdo nepoznali svého Krále v lidech nejmenších, jdou do místa muk. Pro toho, kdo věří v Krista, ač mu všechno shoří, však se končí záchranou. To proto, že i za naše hloupé stavby a stavbičky, které jsou opravdu na nic, Kristus zaplatil svou krví. Naštěstí nejsme spaseni tím, co jsme udělali dobře, jako nejsme odsouzeni tím, co jsme dělali špatně a co patří ohni. Jsme spaseni jen tím, co učinil On pro nás. Tento základ našeho života zůstane, i když všechno pomine.

Amen.