1K 3,10–17

Introit: Ž 25,4–7
Čtení: Mk 12,1–12
Text: 1K 3,10–17
Když Pán Ježíš vypráví své podobenství o zlých vinařích, vypráví velmi názorně o nás. Pán vinice je sám Bůh, jemuž všechno patří a proto má právo žádat výnos ze svého majetku, ale člověk to odmítá. Jistě jde tady především o Izrael – však Ježíšovi nepřátelé „pochopili, že to podobenství řekl proti nim“, ale ta vzpoura proti Bohu je vlastní nám všem. A Bůh má trpělivost stále znovu připomínat zlému člověku své spravedlivé nároky, i když to k ničemu nevede. Ti vinaři mordují jeho služebníky a když jim pošle v neuvěřitelné shovívavosti svého syna, zabijí jej a vyhodí ven z vinice. A Ježíšovo podobenství nekončí kupodivu jen spravedlivým trestem pro vrahy, ale ujištěním, že kámen, který zavrhli stavitelé stal se kamenem úhelným.

A právě toto žalmové slovo, které Pán Ježíš vztahuje na sebe, spojuje čtení evangelia s naším textem. Také pro apoštola Pavla je ten základ, na němž je budována církev, Ježíš Kristus sám. Na něm, živém a přítomném Pánu, nikoli na nějaké teorii o něm, na tom Ukřižovaném a Zmrtvýchvstalém, všechno stojí. Proto apoštol, jemuž Bůh dal tu milost aby jako moudrý stavitel nepostavil korintský sbor na písku, ale na tomto spolehlivém základu, udělal to nejdůležitější. Teď může z Korintu odejít s vědomím: „položil jsem základ a druhý na něm staví.“ Ne já, ale někdo jiný bude stavět. Základ vidět nebude, stavba ano. A přece tu není žádná ukřivděnost či rivalita vůči těm, kdo budou pokračovat v budování sboru na základu, na němž všechno záleží: „Každý ať dává pozor, jak na něm staví.“

Se základem se hýbat naštěstí nedá. „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ Ale stavět se dá špatně a zbytečně, protože celá stavba musí vydržet velikou zátěž. Apoštol Pavel mluví o ohni. Záleží na tom, z čeho se staví. Je materiál, který vydrží všechno, zatímco jiný shoří jako papír. I sbor jako část církve může být budován špatně, třebaže v něm všechno klape, zvětšuje se a má nejrůznější úctyhodné aktivity. Apoštol Pavel se asi něčeho podobného obával právě v Korintu, kde byly různé skupiny, které utvářely duchovní podobu sboru.

A proto i jim píše: „dílo každého vyjde najevo… oheň vyzkouší jaké je dílo každého člověka.“

Nejde tedy jen o ty, kteří zvěstují slovo i když jde o ně především. Je totiž možné i na kazatelně hledat svůj přesah, potvrzovat si svou důležitost a panovat nad lidskými dušemi. Kraličtí vykladači ve svých poznámkách k tomuto dnešnímu oddílu zmiňují kazatele a jejich nectnosti. „Když na průbu i se svým učením vzati budou, musejí viděti s hanbou, že jejich při vysvětlování Písem křepčení i při jiných službách přílišných ozdob užívání jako neužitečné ohněm čisté pravdy shořelo“. Všechno falešná horlivost, všechna touha po imponování a prosazení sebe sama, to všechno nemůže obstát v Božím hodnocení. Z velkého díla možná zbude jen pár hrstí popela, jen ten mizerný stavitel se zachrání, byť s popáleninami – ne pro svou stavbu, ale pro ten základ, jímž je Ježíš Kristus.

A to se týká každého z nás. Vždyť „oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka.“ Všechno, na čem si zakládáme a v čem hledáme smysl svého života, Pán Bůh prověří. To, čemu jsme dávali tak velikou důležitost, bude třeba úplně bezcenné a jeden skutek lásky, jedna číše vody studené neztratí svou odměnu. V tom bude asi ta palčivost Božího soudu, že poznáme, jak jsme tolikrát byli vedle a jak jsme se v mnohém mýlili; to bolí jako když projdeme ohněm. Ale kdybychom tam všechno ztratili, zůstane nám základ, Ježíš Kristus, naše jediná naděje, která nezklame. K němu, v tuto neděli Reminiscere (Rozpomeň se) můžeme volat při všem svém správném i zbytečném stavění: „Rozpomeň se na své slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě svým milosrdenstvím, Pane.“

Amen.