1K 7,25–35

Introit: Jr 29,11–13
Čtení: L 17,20–30
Text: 1K 7,25–35
Tato slova apoštola Pavla málokdy znějí z kazatelny. Možná, že je to i z ohledu na posluchače, kteří těmito slovy jsou nemile překvapeni. Jsou jako studená sprcha pro všechny, kteří zdůrazňují význam a důležitost rodiny – tady slyšíme spíše pravý opak. Z těch apoštolových slov máme nedobrý pocit, že manželství, které je přece Božím řádem, je tu stavěno až na druhé místo za stav svobodných; jakoby celibát byl něčím lepším a hodnotnějším: „Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě a je rozpolcen.“ Copak v takovém rozporu se nemůže ocitnout i svobodný člověk, který o to víc myslí na svou kariéru, než na Boží věci? A může ten, kdo podle Božího záměru tvoří se svou ženou jedno tělo a jednu duši, žít tak, jako by ji neměl? Kde potom zůstává láska, o níž apoštol tak krásně zpívá chvalozpěv právě v tomto listu, v oné známé třinácté kapitole? A není také až nelidsky tvrdé říci mladému člověku, který touží po krásném vztahu: „Jsi bez ženy? žádnou nehledej!“

K těm všem otázkám, které nás nad Pavlovými slovy napadnou, se však vynořuje ta nejzávažnější. To, co jsme teď četli, je přece v Bibli. A otázka zní: Je už proto tento oddíl výsostné Boží slovo, závazná a pro nás stále platná norma? Dobře, že sám pisatel těchto řádků odpovídá velmi srozumitelně: „…nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu, jako ten, kdo pro milosrdenství Boží je hoden důvěry.“ Rozkaz se poslouchá, ale nad radou je možné uvažovat, zda je vhodná; pro někoho bude užitečná, druhému nikoliv. Apoštol velmi moudře rozlišuje mezi tím, co určuje sám Pán a co je jeho osobním názorem, co je určeno jeho životní zkušeností. Nepřisvojuje si autoritu Boží, dává jen rady. Asi si byl vědom toho, že své čtenáře může – stejně jako nás – přivést svými názory do rozpaků a vnitřního zmatku, proto píše: „To vám říkám, abych vám pomohl a ne vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování.“ …

Jde o věrnost Pánu, který přijde. Z jeho vlastních úst jsme slyšeli ve slovech Lukášova evangelia, že to bude příchod nečekaný, že lidé se budou ženit, vdávat, jíst a pít, kupovat, prodávat a stavět jako tenkrát před potopou či před zkázou Sodomy. „Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka.“ Člověk je stále stejný: je pohlcen svými věcmi tak, že promarní čas, kdy se může zachránit. Apoštol Pavel byl přesvědčen, že toho času už zbývá velmi málo, protože příchod Páně je přede dveřmi. „Chci říci, bratří: lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, kdo pláčí, jakoby neplakali, kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nekupovali, a kdo užívají věci tohoto světa, jako by neužívali, neboť podoba tohoto světa pomíjí.“ Pavel očekával s příchodem Páně svět nový, kde budeme proměněni v slávu Božích dětí. Čekal jej v brzké budoucnosti, zatímco pro nás se protáhl a tím máme těžší zachovat si stejnou naději, kterou má apoštol. Leckteré otázky musíme řešit jinak, ale to upozornění, že ničím se nemáme připoutat k tomuto světu natolik, abychom svého Pána nepropásli, zůstává stále velice aktuelní.

Amen.