1Pt 2,1–10

Písně: 138, 642, 632, 483, 675, 685

Introit: Iz 43,1–2
Čtení: Dt 7,13–18.6–12
Text: 1Pt 2,1–10
Poslání: Ř 6,12–13

Milí bratři a sestry, tento text vznikl někdy kolem roku 64 po Kristu a četl se zejména ve sborech v Malé Asii, tedy v oblasti dnešního Turecka. Se zvláštním zaujetím mu naslouchali především ti, kteří se dali právě pokřtít. Uslyšeli o Kristu, rozhodli se spojit s ním svůj život, nést dál jeho jméno, a to i za cenu, že budou pronásledováni – a třeba i vydáni na pospas lvům. Věděli, že křest za to stojí. Poznali, že Ježíš je dobrý Pán, slyšeli evangelium o odpuštění hříchů a chtěli začít nový život. Proto jsou také v epištole oslovováni jako novorozené děti. Pro mnohé z nich ovšem křtem neskončil pouze starý život, ale brzy po tom i ten nový, protože právě v roce 64 po Kristu dochází k velkému pronásledování křesťanů císařem Neronem.

My dnes nemáme v cestě takovéto překážky a možná i proto je křest někdy spíš otázkou tradice nebo jakéhosi „jištění“, kdyby na tom přece jenom něco bylo. Rozhodně si málokdo z nás pamatuje datum, kdy byl pokřtěn, jako začátek nového života. Snad v případě křtu dospělých je to běžnější. A přesto je to snad ten nejdůležitější okamžik našeho života. Vždyť víme, že kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen. Křest je prostředek ke spasení. Proto ho také byli zřejmě maloasijští křesťané ochotni přijmout i navzdory obrovskému riziku, které tím podstupovali. Vždyť se přiznávali k tomu, který může nejen tělo, ale i duši zatratit.

Ve křtu byl každý z nás osloven a přijat osobně. Právě ty jsi můj, říká Pán Ježíš. Právě tobě patří moje odpuštění, moje smilování i moje vzkříšení. Pro tebe jsem zemřel – tak jako ty teď symbolicky umíráš ve vodě křtu. Toto spojení, sjednocení s Kristem, které nezruší nikdo a nic, je obrovským bohatstvím víry, které nám nikdo nemůže vzít. Křest jako pečeť Kristovy lásky na nás zůstává od kolébky – jestliže jsme byli pokřtěni jako děti – až do rakve. A vlastně ještě dál. Křest je pečeť, kterou ani smrt nesmaže. To je první aspekt, první stránka křtu. Každý jednotlivě je volán a každý sám za sebe má říci: „Ano, já jsem tu a chci ti, Kriste, patřit.“

A tak je člověk osobně přijat. Ale nezůstává ve vzduchoprázdnu Křtem vstupuje do církve. Stává se členem společenství, součástí domu, který je budován k Boží slávě. Být křesťanem znamená mít své pevné místo i v pozemské církvi. Křesťan je bytostí s nohama na zemi – nikoli jen s hlavou v oblacích. A zvláště tuto druhou stránku, tento druhý důsledek kitu apoštol novopečeným křesťanům vysvětluje. Co pro mě církev znamená? Jaký k ní mám vztah? Co od ní očekávám a co jí dávám?

Když se někoho zeptáte, co čeká od církve, většinou se hned začne hájit, že nemá čas chodit do kostela. Lidé podvědomě tuší, že účast na společných bohoslužbách je něčím správným. Možná jim ani tak nejde o to, že jsou společné, ale cítí, že je to povinnost člena církve. A víte, jak lidé chápou otázku „co církvi dávám?“ Myslí samozřejmě jen na peníze Ale manželství taky není v pořádku tam, kde muž dává ženě jen peníze a nežije s ní. Důležité je být spolu! Dávat si vzájemně důvěru, mluvit spolu, povzbuzovat se, snášet spolu starosti a sdílet se o radosti. Tak nějak má vypadat i „dávání‘ v církvi.

Dnešní text říká nám, pokřtěným – mějte jako děti touhu po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli. Nemluvňátka si dovedou svou porci vykřičet. Mají touhu, mají dravost, chtějí růst. Můžeme to my říci o své víře? Můžeme říci, že jsme po duchovní stránce od své konfirmace vyrostli? Ti, kdo se nesytí, zůstávají zakrnělými nemluvňaty. Návod k tomu, jak růst, podává apoštol hned v další větě: „Přicházejte k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný.„

Nově pokřtěným, stejně jako starým otrkaným křtěncům, je třeba stále připomínat: „Přicházejte!“ Kdybychom byli v bombardované zemi odkázáni jen na balíčky s potravinami, které jsou přiváženy v pravidelných časech, nezmeškali bychom. Věděli bychom, že teď jde o to, abychom se nasytili, a všechno ostatní by muselo jít stranou. Když se někdo vymlouvá, že nemá čas přijít do shromáždění, je to nesmysl. Je to, jakoby hladový člověk říkal: nemám čas se najíst. A ani ten, kdo občas přijde, nají se a pak zase týdny hladoví, mnoho neporoste. Kdo chce ve víře růst, potřebuje pravidelné dávky Božího slova.

Přicházejte k němu – kameni živému. Jdeme k Ježíši a ejhle, nejsme tu sami. Možná je to pro někoho nemilé překvapení, ale privátní, soukromá křesťanská existence je nesmysl. Bůh nechce zbožné jednotlivce, on chce církev, společenství. Chce mít svůj svatý lid. Tak jako si kdysi vyvolil Izrael, vyvoluje skrze Krista nový svatý lid. Víra v Ježíše je osobním vztahem, ale k tomuto vztahu dochází v církvi, nikoli mimo ni nebo bez ní. A tím, že nás Kristus spojuje se sebou samým, spojuje nás zároveň s dalšími, kteří mu patří.

Přicházejte k němu – kameni živému. Přijít do kostela neznamená jít si popovídat se známými. Mnoha lidem to tak připadá. Ten, kdo do vztahu s Kristem nevstoupil, těžko chápe, že církev nespojuje přátelství ani sympatie ani společný koníček. Církev buduje sám Kristus: „Jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo,“ říká apoštol na jiném místě. Tady mluví o církvi jako o duchovní stavbě, o domě, kde základní, nejdůležitější kámen je už položen – je to Kristus sám. Tím, že přicházíme k tomuto živému kameni, přestáváme být mrtvými kameny, které bez užitku leží anebo překážejí, a stáváme se užitečnou součástí stavby. Jen ve vazbě s ostatními kameny má každý stavební kámen svůj smysl. Jeden kámen, byť dokonale opracovaný, neznamená nic. Ve spojení s ostatními však dostává třeba omezenou, ale nezastupitelnou funkci a tím i hodnotu.

Každý kámen uvnitř stavby nese a je nesen, drží a je držen. Moje křesťanství potřebuje druhé lidi. Kde bych byl se svou vírou, kdyby mi ji druzí lidé nezprostředkovali, nevysvětlovali, nechránili ji, nenesli mě v pokušeních, nemodlili se za mě? Ale i já jsem takový kámen, který pomáhá nést ostatní. Druzí mne potřebují, nesmím jim zůstat dlužný. Nesmím svým spolubratřím a spolusestrám zůstat dlužný návštěvu shromáždění. Už jen má přítomnost povzbudí jejich víru. Tam, kde tuto vzájemnou odpovědnost za druhé necítíme, není s církví něco v pořádku. Znovu opakuji: Bůh nechce sbírku zbožných jednotlivců, ale společenství svatých. Vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti!

My evangelíci nemáme svaté, my jsme církví svatých. Možná se vám to zdá nadsazené, ale to jen proto, že nebereme dost vážné své vyvolení. Izraelci se vůbec nebránili označení, že jsou svatý lid. Bez zásluhy, z Boží milosti, ale přesto vyvolení, určení ke zvláštnímu úkolu. Z toho nepřehledného množství lidí vyvolení a postavení do zvláštního vztahu k Bohu. To specificky kněžské je, že máme výsadu přibližovat se k Bohu. Smíme za celý svět konat bohoslužbu. Každý se neumí modlit. Jestliže my to umíme, máme to dělat i pro druhé a za druhé! Účast na bohoslužbách, to znamená mít u Boha audienci, objevit se před ním Jistě sami kvůli sobě, ale také zástupně za druhé a pro druhé. A ty duchovní oběti jsou oběti chval, vyznávání Božího jména, činění dobra a štědrost.

V církvi je něco, co jinde není: Bůh sám se zde nabízí ve svátostech a ve společenství bratří a sester. Proto je také církev předmětem víry. V Apoštolském vyznání říkáme: „Věřím v Ducha svatého a svatou církev obecnou.“ Milí bratři a sestry, jestliže se scházíme jako pokřtění lidé, jako křesťané, znamená to mnohá privilegia, ale také velkou odpovědnost. Musíme znovu a znovu přicházet ke kameni živému, ke Kristu, k základu našeho života, abychom byli schopni plnit úkol, který nám byl uložen: být svatým kněžstvem. Nejsme tu jen pro vlastní spásu. Jsme tu i pro druhé lidi a k oslavě Boží. Musíme se živit Božím slovem, abychom rostli a abychom se místo živých kamenů, z nichž se staví duchovní dům, nestali mrtvými kameny, které se jen nesmyslně povalují a překážejí.

Amen.