1Pt 2,5

Písně: 137, 406, 248, 524, 355

Vyvolení, rozptýlení, cizinci
Introit: Ž 137,1.2.4
Čtení: 1Pt 1,1–5
Text: 1Pt 2,5
Poslání: 1Pt 1,13

(Nebylo jim do zpěvu – diaspora jako vyhnanství)
Milí přátelé,

nebylo jim do zpěvu, těm Židům zajatým v Babylóně, když za nimi přicházeli jejich věznitelé a posmívali se jim: zazpívejte nám písničku o Siónu! Jakpak by jim mohli zpívat! Tenhle starý žalm, neboli píseň, je zvláštní právě tím, že žalmista zpívat nechce. Je to píseň nepíseň, píseň nechtěná, vynucená, píseň plná bolesti a vzdoru. Radši ať mi přischne jazyk k dásním, než abych zpíval těm barbarům, radši ať mi uschne pravá ruka, než abych zapomněl na tebe, Jeruzaléme!

A je to taky píseň plná nenávisti. Jedna z těch, které se citují jako ukázkový příklad, jak bývá Starý zákon ukrutný a krvelačný. Kvůli tomu poslednímu verši, který tu ani nebudu číst, můžete si ho přečíst sami. Protože nenávist žalmistova se netýká jen nepřátel, ale i jejich dětí, sahá až do příštích generací. Není divu, že závěr žalmu nebývá v církvi moc připomínán, a i v našem zpěvníku byla nenávist k dětem nepřátel citlivě vyretušována. Ale marná sláva, i když jsme ten verš nezařadili do našeho čtení, přece jen do bible patří a nemůžeme ho zcela vymazat. Musíme o něm vědět – i když nesouhlasíme – abychom dokázali aspoň z malé části pochopit, jak hluboká byla nenávist zajatých Židů k jejich věznitelům. Jak zoufalá byla situace těch, kdo jeden domov ztratili a druhý ještě nenalezli, v Babylóně se nezabydleli a ani se zabydlet nechtěli. Zbývá jim jenom sedět a vzdychat u řek babylónských, vzpomínat na šťastná léta, kdy chodívali do Jeruzaléma na každoroční pouť a zpívali písničky docela jiné. Písničky plné radosti a chvály, třeba jako taková, kterou jsme zrovna zpívali jako protiklad onoho žalmu: „Chval Pána svého písní a jásej s radostí, že z trápení a tísní své stádce vyprostí.“ Zdalipak Židé ve vyhnanství znovu najdou sílu, aby i takto dovedli zpívat? Zdalipak se přestanou utápět ve smutku a nenávisti, a vzchopí se v důvěře v Hospodina?

Mohu vám prozradit dobrou zprávu, že Židé v Babylóně to dokázali. V lecčems se přizpůsobili, ale v tom podstatném si zachovali svou identitu. Zachovali si výhled do budoucnosti. Žili dále ve své víře, ve svých tradicích, a v podstatě velkou část bible zapsali a přenesli do budoucnosti, takže se dostala až k nám. Bez babylónských Židů by nebyla bible taková, jakou ji známe: bible plná svědectví o radosti a naději, ale současně pravdivě ukazující i beznaděj a zlo.

(Diaspora jako příležitost)
O vyhnanství Židů v Babylóně však dnes chci mluvit ještě v jiné souvislosti. Nejen jako o katastrofě, jejímž odrazem je 137. žalm. Přes všechno zlé bylo totiž i k něčemu dobré. Vyhnanství, doslova rozptýlení – řecky diaspora – nemusí být jen katastrofou, ale i příležitostí. Už antičtí zeměpisci si všimli, že v celém Středomoří neexistovalo město, ve kterém by nebydleli Židé. Obchod, výměna zkušeností, vzájemné kulturní obohacení – tolik stačí uvést, jen heslovitě, abychom si připomněli, jaké příležitosti se tu otevřely, a to jak pro Židy, tak pro jejich sousedy. Slovo diaspora se později užívá i o jiných národech. Slyšíme o diaspoře italské, polské, irské, nebo i české, o různých vystěhovaleckých vlnách, hlavně do Spojených států amerických. V jejich počátcích sice mohou stát různé katastrofy – války, bída, politický či náboženský útlak, – ale na druhé straně se tu mohly otevírat nové příležitosti.

(Křesťanská diaspora v 1Pt – rozptýlení, cizinci)
Pojem diaspory je tedy dvojsečný. Primárně odkazuje na souvislosti negativní, ale nejsou vyloučeny ani ty pozitivní. A právě tak je to i s křesťany, žijícími v pěti římských provinciích v Asii – která se dnes nazývá Malá Asie. I o nich se v úvodu naší epištoly mluví jako o diaspoře, o lidech rozptýlených. Stejně jako Židé v Babylóně, i tito křesťané jsou rozptýleni v nepřátelském prostředí. To neznamená, že by se odněkud přistěhovali. Nebyli to ani Židé, ani židokřesťané; v epištole je řada míst, ze kterých je zjevné, že jejími adresáty byli křesťané z pohanů. Křesťanská diaspora, kterou oslovuje náš autor, nevznikla v důsledku nějakého stěhování národů, ale prostě tak, že se tu a tam, rozptýleně, obraceli pohané na křesťanskou víru. A tak se stali neoblíbenou menšinou, i když ze svého bydliště nevytáhli ani paty. Nevíme zcela přesně, v jaké době byla tato epištola, připisovaná apoštolu Petrovi, sepsána. Křesťané zpočátku ještě nebyli pronásledováni tak masivně a z iniciativy nejvyšších míst. Ale bylo tu dost drobného popichování a šikanování, dost urážek a pomluv. Mezi sousedy kvetlo donášení a udávání, často se zištnými úmysly; máme o takových případech přímo úřední svědectví v korespondenci místodržitele Plinia Mladšího s císařem Traianem. Křesťané se už ve svých domovech necítili jako doma. Dále v epištole (2,11.12.15) čteme: „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva… Žijte vzorně mezi pohany; tak, aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu, (…) abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.“

(1Pt není apologie pro pohany, ale povzbuzení pro křesťany)
Kdyby ovšem toto bylo všechno, bylo by poselství naší epištoly poněkud slabé. Spíše jen jakási taktická příručka, jak se chovat v nepřátelském prostředí: chovejte se mravně, otroci ať poslouchají své pány, manželky ať poslouchají své manžely, prostě dodržujte společenská pravidla, a doufejte, že až vás vaši sousedé poznají, pomluvy utichnou a osočování přestane samo od sebe. Jistě že tyto úvahy jsou v Petrově epištole přítomny, a stejně tak je najdeme v pozdější apologetické literatuře, tedy když se křesťané obracejí k pohanům, poukazují na mravný život církve a obhajují se proti různým pomluvám. Jistě že to vše je správné a důležité, a jistě je správné konstatovat, že důležitým tématem První Petrovy epištoly je obhajoba křesťanského života v pohanském prostředí. A přece to není všechno. Pravým účelem listu není uchlácholit znepokojené pohanské sousedy a vyvrátit zlovolné pomluvy že křesťané nejsou žádní cizoložníci, smilníci, zvrhlíci či kanibalové (konec konců, jak všichni víme, pomluvy se ve skutečnosti vůbec vykořenit nedají, neboť taková už je jejich povaha). Tady jde o víc. Pravými adresáty jsou sami křesťané, kteří v rozmanitých situacích potřebují povzbuzení. Však také jedním z nejčastějších slov této epištoly je slovo naděje.

Ono totiž nezáleží mnoho na tom, jak mohutné je pronásledování křesťanů. Jestli se jedná jen o sousedské pomluvy, nebo úřední šikanu (jak to vypadá v první části epištoly), anebo o státem posvěcené věznění, vyhánění, popravy a předhazování šelmám. Zdá se, že autor (zejména v druhé části epištoly) počítá se vším – nejen s drobným obtěžováním, ale i s mučednictvím, doslova s „výhní zkoušky“ (4,12), s nepřítelem dravým a lstivým, jenž „obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“ (5,8). Počítá také s možností, že pronásledování nabere, nebo již nabralo obrátky a rozšířilo se po celé římské říši – můžeme-li tak vykládat hned následující slova z páté kapitoly: „a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy“ (5,9).

Ať už má totiž pronásledování jakoukoli podobu, neobstojí a nakonec nic nezmůže proti naději, která je založená v Ježíši Kristu. Proti ní i ten řvoucí lev bude jako trpaslík, a veškeré utrpení křesťanů bude krátké (5,10; kraličtí překládají „když maličko potrpíte“).

Naděje židovských vyhnanců v Babylóně se upínaly zpátky k Jeruzalému, k městu, z něhož byli vyhnáni. A když se zdálo, že je vše ztraceno, propadali zoufalství a beznaději, zaplétali se do bludné spirály nenávisti a pomstychtivosti. Maloasijští křesťané se po staletích ocitají v podobné situaci, v nepřátelsky naladěném okolí. Avšak jejich přístup je zásadně jiný. Jejich naděje se neorientuje zpátky do historie, ani k žádnému pozemskému městu. Směřuje do budoucnosti, směřuje do nebes: „Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích“ (1,4). Naděje křesťanů se neobrací zpět k rozvracenému chrámu, ale k živému kameni, kterým je Ježíš Kristus (2,4), a po jeho vzoru i křesťané sami se stávají živými kameny, z nichž se staví nový, duchovní chrám (2,5).

(Církev nevyřčená)
Duchovní chrám, který bychom možná nazvali církví – jenže právě v naší epištole se toto slovo vůbec neobjeví. Není to zvláštní, že právě apoštol Petr, skála církve, by o církvi ani jednou nepromluvil? Na rozdíl od listů apoštola Pavla, kde slovo církev naleznete skoro na každé stránce? Přesto však nelze říci, že by Petr měl na mysli jen vyvolené jednotlivce. Jsme sice rozptýlení, ale přece nejsme až tak sami, a rozhodně si nemáme každý hrát na svém písečku. I Petr mluví o církvi, třeba jinými slovy, když napomíná: „mějte vytrvalou lásku jedni k druhým… buďte jedni k druhým pohostinní… každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal“ (4,8–10). V epištole nalezneme i tradiční obraz Petra jako pastýře, až na to, že jeho autorita je vyjádřena podstatně skromnějšími tituly a slovy, než s jakými se setkáme později, třeba ve středověké církvi. Petr se nad nikoho nepovyšuje, a samozřejmě neoznačuje sám sebe za skálu. Nemluví jako pyšný zakladatel, naopak. V poslední kapitole říká: „Starší mezi vámi napomínám, sám také starší (doslova spolu-presbyter)… starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás… ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem… všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ (5,1–5).

(Kristus jako vzor)
O církvi se tedy v Petrově epištole přímo nehovoří, i když se mlčky předpokládá. Zato se nahlas a mnohokrát hovoří o Ježíši Kristu. Bez něj by církev neměla smysl, jeho příklad je pro život křesťana rozhodující. Když křesťané trpí, nejsou překvapeni, protože trpí stejně, jako trpěl Kristus, kámen úhelný, od lidí zavržený. Když křesťané trpí, nezlořečí svým nepřátelům, nepropadají zoufalství jako žalmista, nevěší kytary na vrby, protože jejich vzorem je Ježíš – který „když Jemu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě“ (2,23). A stejně tak po vzoru Ježíšově, jenž byl vzkříšen z mrtvých, i křesťané očekávají vzkříšení k novému životu (1,3).

(Vyvolení v dějinách)
Křesťané mají domov v nebesích. Taková je naše naděje, založená v Ježíši Kristu a v Hospodinových zaslíbeních. Ano, můžeme být ve světě jako cizinci bez domovského práva, můžeme být rozptýlení. A podle toho, jaký režim zrovna zavládne, (bude-li zhruba řečeno západnější či východnější), můžeme být podrobováni různému stupni utrpení. Avšak to nic nemění na skutečnosti, že jsme vyvolený lid – podle Božího úradku, v němž se počítá jak s Božím povoláním, tak i se svobodnou lidskou odpovědí.

Jsme „vyvolení“ – to je úplně první titul adresátů naší epištoly, o níž věříme, že je adresována křesťanům všech dob, i nám. Je to označení v samotném úvodu epištoly – právě tam, kde by apoštol Pavel mluvil o „církvi“. To nejdůležitější označení, předznamenání, bez něhož z celé symfonie ani jediný tón nezahrajete správně. Bez Božího vyvolení bychom zůstali „cizinci“ navěky, a navěky bychom byli „rozptýleni“ v beznadějném světě bez Boha. Zůstali bychom diasporou zapšklou, vymírající, bez perspektivy.

Vy jste „vyvolení“, říká autor svým adresátům, a říká jim to raději trojmo, aby to opravdu pochopili, to jest trojičním způsobem: „předem vyhlédnuti od Boha Otce, a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu“. Čas tedy hraje pro nás, protože na naší straně je mocné předznamenání, trojí předznamenání, vždyť Trojice vládne minulosti, přítomnosti, i budoucnosti. Na nás jen zbývá, abychom (slovy kralických) „maličko potrpěli“, než se císař vyřádí, avšak Boží časová osa je nepoměrně delší. Na této ose bylo již dávno předurčeno, že již nyní máme vyhráno, neboť „Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase“ (1,5).

Amen.