1Pt 2,9

Písně: 482, 611, 195, 417, 177

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 133
Čtení: 1Pt 3,10–18
Text: 1Pt 2,9
Poslání: 1Pt 3,8n

Spravedlnost v neklidných dobách
vnitřní konflikty rané církev
Milí přátelé,

jak je krásné a utěšené, když bratři jsou vespolek a žijí v pokoji, jak se sebou navzájem, tak i se svým okolím. Bohužel, často tomu tak nebývá, ani dnes, ani v novozákonní době. Máme mnoho přímých i nepřímých dokladů o tom, že se první křesťané ocitali v mnoha konfliktech. Jsou tu doklady přímé – například polemika mezi apoštoly Jakubem, Petrem a Pavlem, zaznamenaná v epištole Galatským a v knize Skutků. A jsou tu také doklady nepřímé – ty neustálé výzvy k pokoji, svornosti, mírnosti a poslušnosti v mnoha epištolách, to není v bibli samo sebou. A nejen v epištolách, ale i v samotných evangeliích nalezneme stopy horlivých diskusí mezi prvními křesťany na nejrůznější témata, hlavně na téma autority – a proto také evangelisté připomínají Ježíšova slova: Kdo z vás chce být největší, ať je nejmenší, ať slouží ostatním (srv. Mt 23,8–12).

mluvit, jednat, hledat
Takže si nemůžeme dělat iluze, že první církev byla nějakým rajským, harmonickým prostředím. Není sporu o tom, že konflikty existovaly a budou existovat stále, důležitější je ale otázka, jak se mají řešit. A náš autor nám ukazuje hned tři postupy, jak konfliktům předejít, nebo jak se s nimi vyrovnat: je to mluvení, je to konání, a je to hledání Boží spravedlnosti.

Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, odvrať se od zlého a čiň dobré (Žalm 33,10–11). Spousta konfliktů a nedorozumění by vůbec nevznikla, kdybychom si dávali větší pozor na to, co říkáme. Ale to ještě není žádná zvláštní moudrost. Nejen ve Starém zákoně, odkud pochází náš citát (je to Žalm 33), ale u všech národů naleznete trefné poznámky ve stejném duchu. Však to známe už z lidových přísloví: Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Slovo jednou vyřčené ani párem volů nevezmeš zpátky. A tak dále.

Tak tedy, správně hovořit, nebo správně mlčet, je jistě důležité, ale nejde jen o slova. Slova mají být v souladu s činy, a tak hned vzápětí čteme: odvrať se od zlého a čiň dobré. Mluvení a jednání musejí kráčet ruku v ruce.

Ovšem, ani to by ještě nestačilo. Když vám někdo na ulici řekne „naval peněženku“, a pak si tu peněženku taky vezme, tak tady sice nepochybně jsou ve vzájemném souladu jeho slova a činy, ale moc velkou radost z toho nemáme. Chybí tady ještě jeden detail, totiž, aby ta slova i ty činy byly dobré. Aby tu vedle slov a činů bylo něco třetího, totiž rozeznávání dobrého a zlého.

spravedlnost – rozeznávání dobra a zla
Vlastně se nejedná o něco třetího, ale o někoho třetího – samotného Hospodina, který je garantem toho rozeznávání a který nás vede k tomu, abychom po poznání dobra a zla toužili: Hledej pokoj a usiluj o něj. Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kteří činí zlo.‘ Všimněte si, ti spravedliví hledají, usilují, prosí. Ten lotr na ulici, co vám vezme peněženku, si tuhle námahu klidně ušetří. On chce tu peněženku, on ví, co je pro něj dobré, a basta. Zato spravedliví, ti dobře vědí, že to dobré a spravedlivé nemají automaticky. Možná, že kdysi v ráji rostl strom poznání, možná, že někdo z něho někdy něco snědl, ale je poctivější si přiznat, že v každé generaci se musíme znova a znova učit, usilovat o to, abychom vůbec poznali, co je dobré, a co je zlé – a to v ideálním případě ještě předtím, než o tom začneme mluvit a než to začneme dělat. Anebo se o to musíme snažit aspoň za pochodu. Nebo aspoň dodatečně spravit, co jsme pokazili.

Bůh se dívá
A Pán Bůh se dívá, zda se o to snažíme, a jak se nám to daří. Oči Páně hledí na spravedlivé. Spravedlivé je to, co se Hospodinu líbí, co je v souladu s jeho vůlí, co je dobré v jeho očích. Nic není dobré samo od sebe, ale od samého počátku, od prvních dnů stvoření, dobré je to, co je dobré v Hospodinových očích: jak čteme hned na prvních stránkách bible: Bůh viděl, že světlo je dobré… Bůh viděl, že země je dobrá… Bůh viděl, že rostliny jsou dobré… a tak dále, a nakonec: Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré (Gn 1,31).

lidé se dívají
Někdo by ovšem namítl, inu, teorie je to pěkná, ale má to jeden háček. Boha nikdo nikdy neviděl, takže jakpak víme, jak se dívá, a jestli se vůbec dívá, nebo je mu to všechno jedno? S takovými námitkami zvenčí ovšem nemá moc smysl debatovat, zato si můžeme uvědomit zajímavou věc: Bůh není jediný, kdo se na nás dívá! Kdo pozoruje náš křesťanský způsob života. Kdo pozoruje, jak mluvíme, jak jednáme, a zda je obojí v souladu. Ti, kdo nás pozorují, jsou docela blízko, jsou to naši sousedé, jsou to naši kolegové v práci, jsou to lidé, které každý den potkáváme a zdravíme.

pronásledování, nebo otravování
Naše epištola ovšem ukazuje na specifickou situaci, kdy jsou křesťané nejen pozorováni, ale také vyslýcháni a pronásledováni – však také tato epištola se často objevuje ve vzpomínkách, rozhovorech nebo dopisech celé řady křesťanských mučedníků všech dob. Badatelé se celkem nemohou shodnout, jestli dobovým kontextem této epištoly bylo pronásledování křesťanů za císaře Nerona v 60. letech, nebo za císaře Domitiana v 90. letech, a možná to ani nebyla žádná velká vlna pronásledování, jen jakési menší naschvály a ústrky. V každém případě, poloha tohoto listu je docela jiná, než například vizionářský tón knihy Zjevení – kde protivníkem křesťanských mučedníků je ztělesněné Zlo, krvežíznivá šelma vystupující z moře.

Tady je to docela jiné. Pohanští protihráči křesťanů jsou jaksi civilnější, normálnější. Jsou to takoví lidé jako naši současníci. Jistě, jsou taky schopni ubližovat, pomlouvat, ale to je přece docela normální a lidské, a přiznejme si, že my křesťané to taky dokážeme náramně dobře. Náš autor neodsuzuje tyto pohany k jakési kosmické katastrofě, aby zahynuli v ohni, nebo v záplavě kobylek, nebo ve strašidelném Armageddonu. Naopak, s koncem světa se tu moc nepočítá, spíš to tak vypadá, že takhle nějak to půjde dál a dál, a tak se na to radši, braši, připravme. A ono to tak opravdu jde až dodnes. Tak třeba zrovna u nás, v České republice, o nějakém krutém pronásledování křesťanů už není ani řeči, zato všelijakých pomluv a nepochopení si tu užijeme víc než dost – a opět, přiznejme si, že i my sami na tom leckdy neseme část viny, když se nevyjadřujeme dost jasně.

A to je právě situace, o které autor našeho listu hovoří a snaží se přesně vystihnout tu tenounkou hranici, po které máme jít, jako provazochodci. Nespadnout ani do jednoho extrému: Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.

spravedlnost a pohled okolí
V našem textu se dají rozeznat dvě situace – jednak, jak máme jednat za každé situace, to je to trojí – správně jednat, mluvit, a hledat spravedlnost. Ale za druhé, a to je ta specifická situace pronásledování, nebo třeba i jen těch drobných ústrků, a tady se kupodivu opět objeví ten nejdůležitější termín: spravedlnost. A říkám kupodivu, protože tentokrát spravedlnost je pojmem, který není vlastní jenom samotnému Hospodinu, a v ideálním případě i křesťanům. Tady se totiž počítá s tím, že základní pojem o spravedlnosti mají právě i ti pohané! Vždyť kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Odplácet zlým za dobré by přece nebylo spravedlivé, a pohané toto vědí stejně jako křesťané. Proto i v jejich očích máme být spravedliví, a právě před nimi máme mít čisté svědomí! Raději snášet utrpení bez viny, nežli se dopustit čehokoli, co by bylo – v obecném smyslu slova – nespravedlivé.

spravedlnost a pronásledování
Jenže, co když se naše okolí chová nespravedlivě? Potom si připomeneme Ježíšovo slovo z Kázání na hoře: Blahoslavení, kdo trpí pro spravedlnost (Mt 5,10), které je nyní rozvedeno o něco dále: specifickým obsahem toho blahoslavenství je totiž možnost, že se zlí lidé zastydí. Zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni. Že jim to jaksi přijde trapné, fackovat toho křesťana znova a znova, když nastavuje druhou tvář. Že i ti zlí, nebo třeba jen trochu protivní lidé z našeho sousedství přece jen také mají jakousi představu o spravedlnosti, a že si třeba uvědomí, jak byli sami nespravedliví. Že ke své nenávisti vlastně nemají žádný důvod. Že si třeba uvědomí, jak je to zvláštní – že tihle křesťané nemají strach. Že mluví nahlas, i když jsou tiší a uctiví. A hlavně, že si zachovávají dobré svědomí.

hlásat mocné skutky Boží
Někdo možná řekne, že je to hodně naivní představa, že by se naši pronásledovatelé a trapiči takhle proměnili. Opravdu, je to moc naivní. Moc neuvěřitelné. Moc krásné. Jedině moc Boží by to dokázala – ale právě mocné skutky Boží jsou tím, čemu věříme, co máme hlásat, a co máme pomáhat uskutečňovat!

Právě takto můžeme hlásat mocné skutky Boží – když se budeme chovat takto nenápadně, a přece zřetelně. Tiše, a přece nebojácně. Neoplácet za zlé zlým, a přece to zlé nezamlčovat, a nebát se jasně ho pojmenovat. Není to vůbec lehké, a člověk snadno spadne do jednoho či druhého extrému. Avšak těm, kdo se na tu cestu vydali, platí obrovské požehnání – slova, v nichž náš autor čerpal z celé bible, jak ze Starého zákona (ze starých zaslíbení pro Izrael, jenž se stal „vyvoleným lidem“), – tak i ze Skutků apoštolských (o „mocných činech“ Hospodinových), – tak i z výraziva janovských spisů („světlo a tma“).

Poslyšme tedy ještě jednou ta slova – vždyť v důvěře v našeho Pána si je smíme přivlastnit pro sebe, a proto tomu věřme, nestyďme se, ale radujme se z toho, tak, aby se naše radost stala radostí i pro celé naše okolí: Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Amen.

Amen.