1Pt 3,16b

Písně: 601, 675, 366, 516, 611, 177

Introit: Dt 5,29
Čtení: Sk 24,24–25,12
Text: 1Pt 3,16b
Poslání: 1Tm 1,5

Milí bratři a sestry,

zachovat si dobré svědomí… To je téma dnešního kázání. Abychom si uvědomili, že to je dobré, správné, užitečné… A že to je i příjemné a může to velmi usnadnit život. Dát to nejen klidné spaní, ale i prostor k rozhodování. V řadě neposlední je pak takový život dobrým svědectvím světu a může napomáhat k jeho změně.

První list Petrův promlouvá do doby všemožných výbuchů drobných sporů a místního pronásledování křesťanů. Až o pár let později vypukne Neronovo systematické pronásledování, které ovlivní podobu Zjevení Janova. A ještě o pár let později se cesty židovství a křesťanství rozejdou z Války Židovské. V tuto chvíli ale jsme v době, kterou nám příběh apoštola Pavla z prvního čtení popisuje velice plasticky. Je to doba, kdy křesťanství je vnímáno jak sekta uvnitř židovského proudu. Rozklíčovat, v čem se vlastně liší, je pro člověka zvnějšku téměř nemožné. Viděno zevnitř, jde o hluboký a vážný spor, který ale vnějšímu nezaujatému pozorovateli připadá jako malicherné hašteření o prkotiny.

Zároveň je ale světský úředník nucen se do této problematiky nořit, protože před ním stojí lidé významní i v politickém slova smyslu. Je to situace, kterou známe, když se na světské úřady obrátí církve dnes. Právníci jsou sice JUDr., tedy doktoři „obojího“ práva – světského i církevního – ale jejich znalost vnitrocíckevní problematiky je celkem pochopitelně nevalná.

Právě takovou situaci si pak ale představme, když je řeč o čistém svědomí. Křesťan před soudem tohoto světa. Ovšem, že zdaleka si nemusíme hned představit duchovního či církevního představitele, který je předvolán k světskému soudu! Jde tu zcela obecně o to, jak naše jednání vnímají nevěřící. Jak ho posuzují, soudí. Vzpomínám si, když jsme před šesti lety dělali první ročník celocírkevního Kempu pro mládež. Snažili jsme se udržovat kázeň. Když týdenní pobyt ve škole skončil, přišly uklízečky a mně pak později dohonilo jejich hodnocení situace: „Tady byly svatý děti!“ Prostě zůstal po nás pořádek a nic rozbitého. Jiná scéna – na zahradě tady vedle kostela hrál dorost nějakou hru a neznámá paní se šla přes plot podívat, co se to děje. Za minutu byla u mě v kanceláři, co je to zač, ty děti. Nedělaly nic špatného, tak jsem začal vysvětlovat, že jsou od nás z kostela a mají hru před programem – a ona na to: „Ony mne pozdravily! A přitom mne vůbec neznají!“ Vím, s jakou úlevou jsem mohl komusi odpovědět, že na přístavbu nejdou žádné peníze z restitucí, z grantů či dotací, ale to, co si tady v kostele potupně vybereme mezi sebou.

Čisté svědomí dává člověku úžasný pocit svobody. Jistě – ani čisté svědomí není ještě dokonalá záruka, že je všechno v pořádku. I sami sebe dokážeme obelhávat! Vezměme naprosto vážně to, co píše apoštol – když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí… Musí jít opravdu o pomluvy. Pavel byl obžalován, že jedná „proti židovskému zákonu, proti chrámu a proti císaři“, ale on ví, že nic z toho není pravda. Jsou to jen pomluvy a i proto je jeho vystupování dostatečně sebejisté.

Pro jeho vyšetřovatele ovšem Pavel znamená složitý oříšek a není divu, že si obviněného přehazují jak horký brambor. Velitel Lysias Pavla urychleně posílá místodržícímu Felixovi a ten nevyřešenou kauzu po dvou letech předává svému nástupci Festovi. Žaloba zjevně stojí dost na vodě. Jenže do právní čistoty najednou vstupují další faktory. Docela obyčejná člověčina. Velitel Lysias nemá čisté svědomí. Bojí se, protože přikázal bičovat římského občana. Pavlovi dává jako ochranku 470 vojáků – dvě stě pěšáků, dvě stě lehkooděnců a sedmdesát jezdců – píše dopis, ve kterém sám sebe vychvaluje, jak byl pohotový a římského občana vyrval z rukou rozzuřeného davu a myslím si, že doufá, že s touto kauzou už spojován nebude, protože by mohl mít průšvih. Následuje Félixovo čekání na úplatek a jeho židovská manželka Drusilla s nehezkou minulostí. Pak následuje snaha nově nastoupivšího místodržícího Festa zalíbit se významným židovským předákům, protože s nimi bude muset spolupracovat.

Proti nim stojí apoštol Pavel. Obviněn z popuzování k povstání, vedení nebezpečné sekty a znesvěcení chrámu. Jedno vážné obvinění vedle druhého. Kterékoliv z nich rozhodně mohlo vést k trestu smrti. Kdyby Pavel byl v některém z bodů obžaloby vinen, těžko by to utajil. Ale jeho svědomí je čisté.

O Lysiasově černém svědomí už jsme slyšeli. Ten, kdo ho vyslýchá po něm, ten je na tom ještě hůř. Místodržící, tedy prokurátor Judeje Félix. Císařem Claudiem propuštěný otrok, který se dostal až na vysokého státního úředníka. Nikdy nebyl šlechetným aristokratem, právě naopak. Tacitus o něm píše jako o člověku, který „s otrockým rozmarem uplatnil právo královské v každém druhu ukrutnosti a libovůle“. Jako vládce byl zkorumpovaný a jeho doba patřila k těm nejméně klidným ze všech období, kdy Judsko spravovali římští místodržitelé. Ani jeho odvolání nepomohlo a ještě po jeho odstoupení na něj židé podali žalobu k Neronovi. Krutý a úplatný – a přitom jako římský císařský místodržící měl v soudcovské roli velkou svobodu. V soudech ve své provincii mohl uplatňovat římské právo, ale klidně ho mohl pominout a upřednostnit místní zvyklosti. Tohle Pavlovi žalobci vědí a tak není divu, že tlačí na pilu. Mají naději na úspěch. Pavlovo zaštiťování se snahou mít zachovat si neporušené svědomí před Bohem i lidmi (Sk 24,16) mu asi moc nepomůže, protože na svědomí se tu nehraje. Nebo že by přece jen ano?!

Rozhovorů s Pavlem se účastní i místodržitelova manželka Drusilla. Nejmladší dcera Heroda Agrippy I. V této době jí bylo necelých dvacet let, ale minulost má bohatou. Z prvního sňatku v jejích šesti letech sešlo – domluvený ženich odmítl obřízku. Ve čtrnácti si vzala syrského krále, který požadavek obřízky splnil. Vydržela s ním asi dva roky, rozvedla se a provdala za místodržitele Felixe. V rozporu s židovskými zákony – ale k jakému židovskému soudu ji povolat? Žalujte v kauze „manželství“ dceru bývalého krále a sestru současného! U koho ji žalovat? U římského prokurátora, nejvyššího soudce? Toho si zrovna bere za manžela. U krále, tedy u jejího královského bratra? Ten toho času žije s jejich další sestrou, co také zdrhla od zákonného manžela. Nu, tady se o nějakém čistém svědomí mluvit nedá ani náhodou, ale kde není žalobce, nebude ani soudce.

Leč tento vykutálený páreček si teď nechává od apoštola Pavla vyprávět o Ježíši a Pavel vypráví. Rád. A pak nastane situace, která v tom příběhu možná jen tak prošumí, ale pro naše dnešní téma „svědomí“ je nadmíru zajímavá. Félix se svou manželkou Drusillou, která byla židovka, si dal zavolat Pavla a poslouchal jeho výklad o víře v Krista Ježíše. Když však Pavel začal hovořit o spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu, pocítil Félix úzkost a řekl: „Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.“

Mluvte o spravedlnosti s úplatným krutovládcem! Mluvte o zdrženlivosti s jeho ženou, která utekla od prvního manžela a protiprávně si vzala tohoto! A když s nimi budete o tomhle mluvit, tak neopomeňte zmínit poslední soud, kde každý bude vydávat počet ze všech hříchů, zločinů a nemravností, co kdo kdy udělal. No – a mluvte takto v situaci, kdy vás ten člověk může nechat okamžitě popravit. Anebo jen poslat do vedlejšího města k výslechu, a vy víte, že na cestě čeká 40 lidí, kteří se zařekli, že nebudou jíst ani pít, dokud se jim nepodaří vás zabít.

To už chce být hodně pevný v kramflecích ve věci vlastní neviny. A je dost dobře možné, že zapůsobilo právě to, co píše Petr, totiž že ti, kdo hanobí křesťanský život, tak jsou sami zahanbeni. Že Félixovi bylo tak jasné, že ze strany žalobců jde o nepodložená obvinění, že i když jinak neměl žádné morální zábrany být krutý a nemilosrdný, tak tady to prostě nedokázal. Ani čisté Pavlovo svědomí není všemohoucí řešení. Félix dál zůstává úplatným darebákem, kterému nejde o prosazení práva. Zve si Pavla, nechává si vyprávět o Ježíši, ale čeká na úplatek. Ale jinak – zdá se – kauza prostě usnula.

Někdy kolem roku 58 po Kristu nastoupil nový místodržící Festus. Jeho svědomí je zatím čisté. Hned po svém jmenování jede do Jeruzaléma setkat se s představiteli země a židovští předáci nemarní čas. Ejhle, chtějí laskavost – v Cesareji sedí ve vězení jistý Pavel a oni by ho rádi – pochopitelně podle práva – soudili v Jeruzalémě. Co Festus o kauze v tu chvíli věděl či nevěděl, těžko odhadovat. Ale protože se sám příliš dlouho nechtěl zdržovat v Jeruzalémě a vracel se do sídelní Cesareje, nabídl žalobcům standardní soudní proces tam. Ten proběhl, ale dopadlo to jako posledně – žalobci snáší řadu obvinění, ze kterých jasně proznívá, jak se snaží dát kauze politický podtext, aby vůbec byla pro Festa zajímavá. Jak se ukáže v dalších kapitolách, Festus sám je totiž ve věci židovského náboženství zjevně úplně mimo. Marně v těch náboženských výtkách týkajících se zmrtvýchvstání, závaznosti židovských předpisů a Ježíšova mesiášského poslání hledá něco, co by mohl považovat za trestný čin. V tu chvíli by jistě byl rázný! Festus obnovil v zemi pořádek velmi razantními zásahy vůči banditům, vzbouřencům a dalším zločincům! Potud kdyby Pavla považoval za provinilce, jistě by s trestem neváhal ani okamžik. Ale takto? Jak to s čistým svědomím vyřešit?

Zároveň si to ale nechce s židovskými předáky rozházet. Bude s nimi muset spolupracovat a od nového místodržitele se vyžaduje, aby s místními představiteli udržoval dobré vztahy. O tom, že někdo chtěl Pavla zabít, nemusí mít tušení. Jsou to dva roky od onoho slibu, a kdo ví, jak postící se zabijáci dopadli. Vyhovět žádosti jeruzalémské delegace je docela lákavé. Přesunutí soudu z Cesareje do Jeruzaléma, by mělo zásadní důsledky pro charakter procesu. Cesarea je sídlo římské správy, Jeruzalém sídlo správy židovské. Hlas židovské žaloby by měl mnohem větší váhu. Přítomnost místodržícího Festa by už pro židovské soudce nebyla nutnou podmínkou dodržovat římské právo a Festus by jen využil prostoru respektovat místní zvyklosti a soudy. Zabil by tím několik much jednou ranou. Ukončila by se kauza vlekoucí se dva roky, nemusel by se nořit do problematiky židovského náboženství a navíc by si zjevně židovské předáky naklonil.

Není divu, že Pavel chce charakter soudu zachovat. Hájí s tím, že stojí před světským soudem. Před soudem císařským. Byl obžalován z politických provinění a jako takový chce být souzen. Jeho svědomí je čisté. Celkem bych ale chápal, že moc nedůvěřuje zmatenému Festovi, že by ho nakonec v zájmu svého klidu jeruzalémskému soudu nevydal, protože to je Festovo svobodné právo, udělat by to klidně mohl a právně by bylo vše v pořádku. Proto Pavel využívá svého práva římského občana a odvolává se k císaři

K císaři ses odvolal, k císaři půjdeš… Slušelo by se ale císaři napsat, o co jde, což Festus fakt nedokáže. Trn z paty Festovi vytáhne příchod krále Agrippy i s již zmíněnou manželkou co je zároveň sestra. Přes svoji římskou výchovu a nemravný život se hlásí k židovské víře. Pravnuk Heroda Velikého, co povraždil betlémská neviňátka a poslední panovník z této dynastie. Ten si Pavla vyslechl – můžete si to přečíst ve Skutcích apoštolů v předpředposlední kapitole. Pavel v něm vypráví příběh svého obrácení. Snad tedy král Agrippa pomohl Festovi s napsáním dopisu do Říma, z čeho že je Pavel obžalován. Lze ale očekávat, že dopis byl přejný, protože Pavel na Agrippu zapůsobil velmi dobře.

Pavel v Římě nás čeká příští týden, pro dnešek už to stačí. Vidíme na Pavlovi, co dokáže čisté svědomí. Jsme-li z něčeho obviněni a víme-li, že jde o pomluvy, pak jsme mnohem klidnější. A nejen, že čisté svědomí člověka samotného uklidňuje. Dává mu i sílu mluvit o věcech dost možná nepohodlných. Jen si vzpomeňme na Pavla, který mluví s Félixem o morálce a o posledním soudu. S králem Agrippou mluví o tom, jak křesťanská víra mění člověka k lepšímu. Pavel se nestydí vydat svědectví o tom, jak obrácení změnilo jeho vlastní život. Protože má čisté svědomí a ví, že jeho život od okamžiku, kdy se stal křesťanem, opravdu lepší je.

Čisté svědomí nás neuchrání od všeho. Apoštol Petr ví i o utrpení nevinných s čistým svědomím. Připomíná Pána Ježíše, který to měl také tak. Ale přesto je v čistém svědomí síla, kterou stojí zato ve svém životě používat.

Amen.