1Pt 4,10–11

Písně: 25, 610, 553, 366, 700, 559

Introit: Ž 25,1–3a
Čtení: Sk 6,8–7,2a + 7,51–8,2
Text: 1Pt 4,10–11
Poslání: 1Pt 4,12–14

Milí bratři a sestry,

Štěpán z dnešního prvního čtení je výbornou ilustrací tohoto textu a tak se nám Štěpán bude znovu a znovu vracet. Hlavním cílem je Boží oslava a je jedno, jestli se tak děje skrze charitativní péči, nebo skrze kázání. Ve Štěpánovi se totiž obě služby sbíhají. Církev je stále stejná. Jak se ukáže, že někdo něco umí a je ochotný se nasadit pro druhé, vzápětí se toho na něj navaluje víc a víc a víc! Tak je Štěpán nejprve vzkládáním rukou oddělen ke službě u stolu. Stane se jedním ze zástupců řecky mluvících židů v nově vznikající křesťanské církvi. Dostává na starost sociální službu ve sboru. Jsou tu nějaké spory o to, jestli je spravedlivě postaráno o potřebné, Štěpán je jedním z těch, kdo na to mají dohlédnout. Apoštolové v něm rozpoznali obdarování pro tuto práci. Je to člověk rozvážný, spravedlivý – nebude nadržovat nikomu z potřebných a všem se dostane spravedlivý díl. Když se ale změní situace, stává se správcem Boží milosti v její rozmanitosti zase jinak. Tak s talířem v rukou vlastně Štěpána nevidíme ani jednou. Můžeme se dobře domnívat, že obstál v tomto úkolu a že to znamená, že problém byl odstraněn ke všeobecné spokojenosti. Záhy pak vidíme Štěpána, jak „plný Ducha“ hájí křesťanské principy, křesťanský pohled na Písmo a na lidí kolem sebe i na svět.

Svatý Benedikt se svým „ora et labora“ se stále vrací. Křesťanská lodička života má dvě vesla – veslo modliteb a veslo práce, veslo života duchovního a veslo materiální pomoci. Kázat i sloužit jsou právě tak dary Boží milosti, kterými se má sloužit druhým. Jedno jako druhé do našeho života patří, protože jedno jako druhé je zvěstováním Krista. Kristus je nejen cílem a vrcholem dějin lidstva, ale i cílem a vrcholem života každého z nás. Vždycky jde o Krista a o jeho zvěstování a jde jen o to najít pro tu chvíli přiměřenou formu. To jsou ta dvě vesla, která lodičku našeho křesťanského života ženou kupředu. Je-li vše v normálu, je to vyrovnané – modlitba a charita. Tu a tam je ale třeba zabrat – křesťanské vdovy z rodin přišlých ze vzdálenějších měst trpí nouzí. Je potřeba jim velmi konkrétně pomoci. Pak se lodička Štěpánova života dostane do jiného proudu a tam je potřeba zabrat tím druhým veslem – veslem kazatelským, vyznavačským.

Ve Štěpánově případě se nám krásně ukazuje, jak se v životě křesťana sbíhají obě služby. Jedno veslo péče o řecké vdovy. Zde to vypadá, že zabral a vdovám z rodin z židovské diaspory je dáván spravedlivý díl. Druhé veslo ale dlouho zahálet nebude. Štěpán je zároveň kazatel. Slyšeli jsme, že činil mezi lidem veliké divy a znamení, tedy vidíme ho jako kazatele, u kterého Duch svatý stvrzuje jeho slova zázraky. Jenže je z toho konflikt, ve kterém Štěpán pro svou víru umírá. Těsně předtím ho pak vidíme jako modlitebníka. V přímluvné modlitbě – zvláště v tak osobní, jako byla ta Štěpánova – se mi ty dva přístupy dost sbíhají. Je to zároveň služba a zároveň kázání.

Byl obžalován, že mluví proti chrámu a proti Mojžíšových přikázáním. Snaží se tedy ukázat, jaký je správný vztah k Mojžíšovi a k chrámu. Připomíná, že Mojžíš není vrcholem a závěrem zjevování Boží vůle, protože sám Mojžíš vyhlížel Mesiáše. Mojžíš sám vyhlížel někoho, ke komu bude Hospodin mluvit přímo a tento „prorok jako Mojžíš“ (Sk 7,37 Dt 18,18) pak lidem bude Boží vůli jasně a srozumitelně předávat. Postavit si kamenný chrám se v tu chvíli vlastně jeví jako cesta zpátky. Jako snížení laťky. Proto chrám nepostavil David, ale až jeho syn Šalomoun. Davidovi prosbu najít Bohu místo k přebývání Bůh nevyslyšel. Proto David také ukazuje až ke Kristu, který předává lidem Boží vůli přímo. Nezávisle na chrámu a chrámové bohoslužbě. Jenže všechny proroky, kteří kdy vedli k takovému hledání přímého vztahu k Bohu ta „organizovaná část“ církve neviděla ráda. Pronásledovala proroky, kteří nečekali na oficiální církev, ale vedli lidi k tomu, aby žili v osobním vztahu s Bohem. Proto zabili i Pána Ježíše, který byl přímo ztělesněním toho nejužšího možného vztahu mezi Bohem a člověkem. Čteme to v Janově evangeliu (J 10,30n): Ježíš řekl: „Já a Otec jsme jedno.“ Židé se chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“

Dokud Štěpán převypráví biblické příběhy, či dokonce mluví o Ježíš, tak Štěpánovi posluchači sice v duchu zuří a zatínají zuby, ale stále se drží. Dějiny Božího lidu skutečně jsou především dějinami odpadání od Hospodina. Když Štěpán řekne: „Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“, tak je to pořád ještě na úrovni, kterou by mohli a měli sebekriticky přiznat.

Jenže pak přijde ta pasáž s Ježíšem jakožto Synem člověka stojícím po Boží pravici. Štěpánova „plnost Ducha“ se nezastavuje na obecné kritice, kterou by bylo ještě možno přijmout, ale dotahuje zvěst až k vyznavačským postojům. Tohle už je něco pro židy nepřijatelného. Výklad Písma je věc diskuse, ale nebesa otevřená a Ježíš stojící vedle Boha, to je v jejich očích rouhání. Stejné rouhání, jako když Ježíš řekl: „Já a Otec jsme jedno.“ – být po Boží pravici už není takový rozdíl. Štěpán je popraven ukamenováním podle Mojžíšova zákona o rouhání (Lv 24,15). Jejich křik a zacpávání uší – to je v první řadě snaha překřičet něco, co z jejich pohledu uráží Hospodina. Je to ironie, leč poněkud krutá, že ti lidé se tak moc snaží hájit Boha, že zabijí člověka, který jim o tomto Bohu svědčí.

Paradoxních a ironických situací je v příběhu skryto víc. Strážcem plášťů těch, kteří Štěpána kamenují (a tím i posluchačem posledních Štěpánových slov!) je mladý farizej Saul. V tuto chvíli je velkým bojovníkem proti křesťanství, ale po svém obrácení bude používat právě Štěpánův pohled na Bibli a na dějiny Božího lidu. Ty totiž opravdu jasně směřují ke Kristu. Nejen Štěpán tak kázal. Ukazoval to již Pán Ježíš učedníkům na cestě do Emauz – Zákon a proroci ukazují k němu. U Mojžíše i v dalších částech Písma jsou mnohá místa, která ukazují k Ježíši jakožto Mesiáši.

Saul se setkává se Štěpánovou argumentací a k tomu uvidí i Štěpánovu smrt. Jistě, v tuto chvíli ji nebere jako smrt mučedníka pravé víry, ale spravedlivý trest pro rouhače. Ježíš nemá co stát vedle Boha. Ježíš byl přece rouhač, který byl právem popraven a právě tak je právem popraven Ježíšův rouhačský učedník Štěpán. Setkání s „martýriem“ – v tom slově se sbíhá svědectví a mučednictví – ale člověka nutně změní. Proto se totalitní režimy tak bojí mučedníků. Nejde o to, jestli mají pravdu, nebo nemají ale to, že svoje názory jsou ochotni hájit až do smrti. To v sobě nese nějakou sílu. To nutí člověka zaujmout stanovisko. Nutí ho to nějak vyhranit svůj vlastní postoj. Saul si ho v tuto chvíli vyhraní tak, že je nutno křesťany pronásledovat a tak – aby paradoxů a ironie dějin nebylo málo – tak toto pronásledování výrazně přispěje k rozšíření křesťanství po okolních městech, do kterých křesťané uprchnou, aby se před pronásledováním skryli.

Štěpán se v posledních okamžicích svého života modlí vlastně i za Saula. Svatý Augustin k tomu říká: „Kdyby se Štěpán nemodlil, Církev by neměla Pavla.“ Nedohlédneme všechny důsledky našich činů modlitby a konkrétní podobu jejich vyslyšení nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou. Můžeme mít naději, že žádné z těch slov, které jsme kdy poslali k nebesům se neztratí. Naději, že každý dobrý skutek se stane pokladem pro Boží království. Jenže to trvá dlouho, než to uvidíme na vlastní oči a někdy je to čekání k uzoufání dlouhé. Jeden nevidí to dobré ovoce a to bolí a bolet bude. Jen jako vyznání víry vidím Pavlovo obrácení jako ovoce Štěpánovy modlitby za odpuštění. Jistě, že máme důvod věřit tomu, že dobrý strom nakonec přinese dobré ovoce. Že když člověk bude do tohoto světa vnášet dobro, tak to v konečném součtu přinese dobra ještě víc. Že to je jako dobré zrnko, které jste zasadili do dobré půdy a tak přinese užitek třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný. Jen to je zhusta tak, že jeden sází, jiný zalévá a další sklízí – no a ten první už u toho není.

V tuto chvíli můžeme alespoň maličko sklízet my. My si můžeme užít toho, co sázel jáhen Štěpán a rostlo pod rukama apoštola Pavla. Štěpán kázal o tom, že dějiny Božího lidu jsou dějinami lidských selhávání. Modlil se za ty, kteří zase jednou selhali. Pavel tohle kázání slyšel a zůstalo v něm. Jde ale o krok dál. Dobré zrno poznání lidské slabosti zakořenilo a vyrostlo do rozpoznání hodnoty Ježíšovy smrti na Golgatě, která tuto lidskou slabost překonává. Odpouští nám všechny ty chvíle, kdy jsme nekonali, co máme konat a je to „naše vina, naše veliká vina“, jak zní každou bohoslužbu v katolické liturgii. A jako odpověď pak právě tak v každé katolické liturgii přichází Kristus v chlebu a vínu, jako znamení právě toho pavlovského dotažení. Tam, kde jsme si vědomi vlastních vin, vlastní slabosti, tam nám sám Kristus nám přihází na pomoc. Štěpánova zvěst je překonána. Štěpán kázal: zůstáváte v hříších svých otců. Tak, jako vaši otcové pronásledovali a zabíjeli proroky, tak vy jste pronásledovali a zabili Ježíše Nazaretského. Jste otroci hříchu. Pavel rozpoznal, že touto smrtí Ježíše Nazaretského ale bylo za všechny tyto hříchy zaplaceno výkupné. Tyto hříchy byly odpuštěny. Vítejte ve svobodě.

To, co Ježíš započal, to pokračuje a rozvíjí se. Kázání evangelia i služba. Kristus sám kázal i pomáhal. Právě tak Štěpán byl chvíli tak říkajíc „pracovníkem diakonie“ a chvilku kazatelem. Mladý farizej Saul, co se z něj časem stane apoštol Pavel, si také prožije jedno jako druhé, až bude kázat i organizovat sbírku na chudé v Jeruzalémě.

Obě linie jdou dál a pokračují až do našich časů. Znovu a znovu se budou proplétat a oddělovat. Chvilku to bude ten a chvilku onen dar milosti a je na nás, abychom byli dobrými správci této milosti v její rozmanitosti. Bylo by špatně vyzdvihovat jednu formu na úkor druhé. Prostě je potřeba dělat tu správnou věc v ten správný čas.

Někdy to může bolet. Závěr Štěpánova života je až příliš podobný závěru pozemské pouti Ježíše Nazaretského. V obou příbězích se objevuje výhled k Synu člověka na pravici Boží (Lk 22,69; Sk 7,56). V obou slyšíme modlitbu za odpuštění vrahům (Lk 23,34a; Sk 7,60) a v obou příbězích ten, kdo umírá, tak odevzdává svého ducha do nebe (Lk 23,46; Sk 7,59). Štěpánův život ale nekončí smrtí. V tom je příliš ježíšovský, než aby mohl smrtí skončit. Ve víře můžeme spoléhat na to, že Štěpán už je u svého Pána. Jak jsme ale už slyšeli, jeho sociální práce i kázání pokračuje velmi srozumitelně dál v díle apoštola Pavla. I nesmrtelnost má víc rozměrů, než jen tu nebeskou blaženost. A tak může pokračovat i skrze nás. I my můžeme být dobrými správci Boží milosti v její rozmanitosti, v kázání i v konkrétní pomoci.

Amen.