1S 1,20

Písně: „Chválu vzdejte Hospodinu“, „Hospodine, Pane náš“, „Slunce svítí“, 635, 703

Introit: Ž 8,1–10
Čtení: 1S 1 (1–28)
Text: 1S 1,20
Poslání: 1Pt 5,8–10

Milé děti, milí bratři a sestry,

Na posledním dorostu jsme si mimo jiné povídali o tom, kdo co prožil zajímavého, šťastného či nešťastného, za co se modlil a tak. Ten dnešní příběh má v sobě právě tento motiv. Někdo prožíval věci veselé, někdo smutné. A vlastně to není příběh jeden, ale příběhy čtyři, některé smutné, jiné veselé. My se s těmi čtyřmi příběhy dneska seznámíme formou živých obrazů. Geniální počin Járy Cimrmana nám poslouží, abychom lépe poznali, co to prožil Elkána, Chana a Penina, kněz Élí a vlastně i maličký Samuel.

I.
První živý obraz, na který potřebujeme dvě ženy, je obraz, který nazveme „Chana a Penina“. Chana – to jméno znamená milost a dodnes se používá v různých obměnách jako „Hana“, nebo „Anna“ – bude v tomto obrazu smutná. Penina – to jméno znamená „perla“, my se stejným významem používáme dnes jméno „Markéta“ – bude veselá. Slyšeli jsme proč. Penina má děti, Chana ne. Proto bych potřeboval ještě jednoho herce, který bude představovat miminko. Musí být co možná malý, aby ho Penina unesla a zároveň ještě stihla mít alespoň trochu jednu ruku volnou. Chana sedí smutná, Penina si drží svoje miminko a vyplazuje na Chanu jazyk. Když to zvládne, může dělat i dlouhý nos.

Máme tu první poučení z příběhu – není všechno (ne tedy zlato, ale) perla, co s třpytí. Penina je sice perla, ale nechová se pěkně. Tomu rozumíme všichni, že posmívat se někomu za to, za co ani nemůže, je hnusné. Chana nemůže za to, že nemá děti, trápí jí to – a Penina toho využívá a Chanu kvůli tomu ještě schválně moří.

Ale takový dospělácký dodatek – Elkána miloval Chanu. O Penině nic takového nečteme. Až příliš jasně to vypadá, že si ji Elkána pořídil vlastně jen proto, aby měl nějaké potomky. Není to tak jednoduché, abychom mohli říct, že Chana je světice a Penina potvora. Penina ubližuje, protože tak nějak skrytě bylo ublíženo i jí. Byla jen využita a to člověka ponižuje. Byla zraněna a teď si hojí mindrák na druhých. Kus viny tak na tom všem vlastně nese i Elkána – svět prostě není tak jednoduchý, jak bychom ho chtěli mít.

Abychom to ale nekomplikovali nad rámec příběhu, tak i když tedy Peninu asi uvnitř ledacos také bolí, nechme to v té zjednodušené scéně, jak ji vidíme. Penina má své dítě, povýšeně se pochechtává a Chana je bezdětná a utrápená.

II.
Obraz druhý – a na ten už potřebujeme nějakého muže, tedy mužského herce. Potřebujeme Elkánu. Elkána – to je chlap, který se snaží o dobré řešení. Penina svůj problém řeší tím, že ubližuje. To je jasně špatné. Elkána se snaží problém svých žen řešit tím, že pomáhá, ale ono to čas od času nějak nejde. Elkána se snaží se podle svých sil Chaně pomoci, ale každé řešení, které zvolí, je na jednu stranu dobré a na druhou stranu trochu někomu ublíží. Když milované Chaně dá jednou tolik, co Penině, tak sice potěší Chanu, ale na stranu druhou bude Penina za jeho zády na Chanu o to protivnější. To je přesně ta scéna kterou teď znázorníme. Elkána dává Penině jeden díl z oběti a Chaně dva díly. Usmívá se na Chanu, ale za jeho zády se Penina na Chanu šklebí. Penina totiž moc dobře ví, že Chanu přízeň jejího muže těší, ale její trápení z bezdětnosti porce jídla navíc nezmenší.

Z prvního obrazu víme, že svět je velmi složitý a přináší velmi složitá trápení. Z toho druhého obrazu vidíme, že svět je dokonce tak složitý, že v něm jsou trápení, na které jsou naše síly a naše lidská řešení slabá a nedostatečná.

III.
Obraz třetí, trochu výjimečný, protože to bude „dvojobraz“. I s takovými Cimrman počítá! Změna ale bude velmi mírná a herci ji velmi snadno zvládnou. Tedy mírná ve zobrazení, zásadní v ději. Chana také hledá řešení. Ubližovat někomu dalšímu nechce. To jí už roky dělá Penina a Chana nechce zlo prostě poslat dál. Sama ví, jak je to špatné.

Už je jí také jasné, že žádné lidské řešení nepomáhá. Ví,že ji Elkána má rád, udělal by pro ni všechno, co je v jeho silách – ale tohle v jeho silách není. Tak jde Chana do kostela. Modlí se, aby jí Bůh pomohl s tou jedinou věcí která ji neskutečně trápí, totiž to, že nemá syna. Tehdy se lidé modlili nahlas, ale Chana se modlí potichu. Nevíme proč – možná se styděla za to, že tuhle modlitbu říká už tak dlouho. Je vidět, že hýbe rty, ale slova slyšet nejsou. Tohle zaujalo další postavu v našich živých obrazech a na tu potřebujeme dalšího mužského herce – kněze Élího.

Kněz Élí, někdy si říkám, že to je postava, kterou Bůh dal do Bible pro faráře. Élí sám se snaží, ale hroutí se mu pod rukama práce v kostele, protože už nestíhá. Hroutí se mu rodina, protože synové jsou bezbožníci, kteří jako farářské děti patří v té době k elitě společnosti a tyjí z kontaktů a postavení svého otce. A ta dnešní scéna je jak vystřižená ze žurnálu. Élí vůbec nechápe, s čím že vlastně jeho „ovečka“ do kostela přichází, domnívá se, že je opilá. To je první obraz. Chana klečí a Élí jí hrozí. Chana která zápasí z posledních sil a pan farář, který to nechápe a tak se vzteká a nadává jí.

Druhý bude velice podobný. Chana se dál modlí, ale pan farář se polepšil. Už se do toho nežene vlastní silou. Zvedá druhou ruku a z hrožení se stává požehnání. Je to jen maličká změna v gestu. Z jedné ruky, která hrozila, se stávají dvě ruce, které žehnají. Za navztekaného staříka se stává žehnající kněz. A nebo jinak řečeno – z toho, který jednal jako člověk a tak ubližoval, se stal nástroj v Boží ruce a najednou přináší požehnání, pokoj a mír.

IV.
Poslední, čtvrtý obraz je happy end, tedy šťastný konec. A protože skutečně šťastné konce jsou předzvěstí dalšího neméně šťastného pokračování, tak to bude skutečný happy end. V tomto obrazu Chana předává své vymodlené dítě Élímu. Potřebujeme tedy dalšího herce. Herce co možná maličkého, aby ho Chana mohla Élímu podat. Potřebujeme Samuele, dítě „vyprošené na Hospodinu“, protože právě to znamená jeho jméno. Tam, kde se člověk modlí, tam Bůh odpovídá a taková odpověď pak není konec, ale začátek velkých věcí. S tímhle Samuelem udělá Bůh ještě spoustu úžasných věcí a o těch i budeme teď po několik nedělí postupně povídat.

To předání Samuele ale není jen tak. Snadno si dokážeme představit, že by ho Chana nakonec Élímu dát nechtěla. Konec konců – je to její jediné dítě. Mohla to udělat zcela legálně – prostě zaplatit pokutu 5 šekelů stříbra za nesplněný slib a bylo by to. Mohl to celé stopnout Elkána, protože slib složila Chana bez jeho vědomí. Ale Chana něco slíbila a slib se má dodržet. Elkána se pak k jejímu slibu připojil.

Měli jsme tu čtyři obrazy: Chana a Penina, Chana, Penina a Elkána, pak dvojobraz Chana a Élí v chrámu a nakonec zase v chrámu Chana, Élí a maličký Samuel. Z tohoto příběhu vyplývá něco moc důležitého, co stojí zato si pamatovat o lidské bolesti, o lidském trápení, o problémech, které někdy máme my a někdy je mají lidé kolem nás. Co se s těmi starostmi dělat má a co se s nimi dělat nemá, si můžeme snadno zapamatovat podle jmen.

Úplně špatně je hojit si svou bolest na druhých lidech – to je Penina

O hodný krok lepší je snažit se těm druhým v jejich trápeních pomáhat, co nám síly stačí – to je Elkána

Mnohem lepší je hledat řešení situace u Pána Boha – to je Chana a Élí.

A úplně nejlepší je nechat se Bohem vést – a to je Samuel, se kterým se budeme setkávat dál.

Amen.