1Te 5,1–11

Introit: Iz 2,12–17
Čtení: Mt 25,1–13
Text: 1Te 5,1–11
Slyšeli jsme dnes z Písma svatého tři oddíly, které při své odlišnosti zdůrazňují stejnou jistotu příchodu Páně. Izaiáš zdůrazňuje, že tato událost, která ve Starém Zákoně je očekávána jako den Hospodinův, bude dnem soudu nad každou lidskou pýchou: „Sehnuta bude vzpupnost člověka, ponížena bude lidská povýšenost.“ Žádná varování, žádné poučování nedokáže zbavit srdce člověka pýchy, jež přestupuje všechny normy, neuznává žádné hranice a tím si připravuje zkázu. Lidskou vzpupnost dokáže porazit jen přicházející Bůh. Ke dni Hospodinovu se upíná víra Božího lidu jako ke konečnému řešení všech neřešitelných problémů hříšného světa.

Ve druhém čtení z Nového Zákona k nám znělo z úst Pána Ježíše Krista podobenství o deseti družičkách, které čekají na příchod ženicha a jeho svatebního průvodu. Tady sice neslyšíme –jako i Izaiáše – o soudu nad lidskou vzpupností; nezdá se, že těch pět družiček, které stojí před zavřenými dveřmi svatební síně, mají pyšné chování. Naopak prosí: „Pane, pane, otevři nám!“ Ale nikdo neotvírá, jen je slyšet hlas: „Neznám vás!“ Chudáci děvčata, řekneme si, takhle dopadnout – a jen proto, že měly smůlu a došel jim olej do jejich svítilniček. Opravdu, ten závěr Ježíšova podobenství je až nečekaně tvrdý a skoro bezútěšný: těch pět zůstane venku jako cizí a svatba se koná bez nich. Je to vlastně také soud: nad naší nepřipraveností a lehkomyslností, že to nějak dopadne, až přijde Pán. Ty družičky počítaly s tím, že ženich tu bude co nevidět a proto ten olej jim stačí. My naopak příchod Páně spíše odsunujeme do daleké budoucnosti; ale ten může nastat, ač nevíme den ani hodinu, kdykoliv. Nebudeme tím zaskočeni – stejně jako ty pošetilé družičky, které promarnily svou životní šanci?

Jen ten, kdo ví, jak je jim vlastně blízko, protože je trvale nepřipraven na den příchodu Páně, jen ten, kdo se bojí, aby nedopadl stejně, může s radostí slyšet ten třetí biblický oddíl, slova našeho textu z Pavlova listu do Tessaloniky. I zde je zdůrazněno, že onen den přijde nečekaně, jako zloděj v noci. Mnozí lidé budou mít pocit falešného bezpečí, ale „náhle je přepadne zhouba jako bolest rodičku a neuniknou.“ Neuniknou tomu, který přichází sehnout každou lidskou vzpupnost, neuniknou Božímu soudu a jeho hněvu. Celé lidstvo bez výjimky svou neposlušností si tento hněv zaslouží. Ale apoštol je zvěstovatel ne zkázy, ale spásy, protože je svědkem Ježíše Krista. Pro toho, který „umřel za nás“, jak připomíná, se všechno mění v naší přítomnosti i budoucnosti: „Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.“

Ne, dveře jeho milosti nikdy nezaklapnou, třebaže nás závěr podobenství o družičkách s vyhaslými lampami právem zneklidňuje. Jistě, mohl by nám říci, že s námi, hříšnými lidmi nemá nic společného, že nás nezná a že s námi nechce nic mít. Ale apoštol ví, že právě to on neřekne, protože „On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.“ On dal sám sebe v oběť za nás, abychom byli trvale s ním, abychom – tak to vyjádřil dánský myslitel Sören Kirkegaard mohli „věčně mluvit s Ježíšem.“ Ten rozhovor s ním, který začal tady, neskončí před zavřenými dveřmi, ale bude pokračovat v jeho slávě.

Den Hospodinův, den Páně je před námi. Jdeme mu vstříc s varováním našeho podobenství i s potěšením Pavlova dopisu. Oboje je třeba: vždyť upadáme do falešného klidu i do pocitů zjitřené úzkostlivosti. Proto je třeba dbát na to, co apoštol Pavel doporučuje: „Buďme střízliví, oblecme víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.“

Amen.