1Te 5,1–16

Písně: 166, 675, 440, 629, 392, 689, 480, 510, 684, 158

Život s perspektivou věčnosti
Introit: Ž 128,1b
Čtení: Mt 25,13–30
Text: 1Te 5,1–16
Poslání: 1Te 5,14–22

Už ve škole jsme se leccos museli učit nazpaměť. Učitelé říkávali: „Až zazvoním o půlnoci u vás doma, musíš perfektně odříkat vyjmenovaná slova, malou násobilku, planety sluneční soustavy nebo verše Křišťálové studánky. Tísnivá byla představa učitelky, která v noci přešlapuje ve dveřích našeho bytu, a já se v polospánku zoufale snažím vzpomenout si. Teprve později jsme pochopili, že učitel v noci nikdy nepřijde, že chtěl jen zdůraznit, jak dobře máme umět látku, jak dobře máme být připraveni.

Dvakrát jsme dnes slyšeli naléhavou výzvu „buďte připraveni, nespěte, buďte bdělí“. Nejprve ve čtení z evangelia před známým podobenstvím o hřivnách. A teď i ve slovech apoštola Pavla, která posílá křesťanům do sboru v řecké Soluni – a vlastně i nám čtenářům. Nespěte, buďte bdělí a střízliví. Staré skautské heslo „buď připraven“ trochu otupělo v době komfortního života a vyspělé techniky, která mnohé hlídá a dělá za nás. Ovšem žijeme také v době značných časových nároků na člověka a společnost hledá cesty, jak si vydechnout, jak vypnout, jak aspoň chvíli nic neřešit. Co je špatného na tom chtít se aspoň někdy přepnout do režimu spánku?

Zkusme se podívat, do jakého kontextu ta apoštolova slova zní. Situace adresátů dopisu, soluňských křesťanů, byla zřejmě dost odlišná od situace nás dnes, od naší každodenní reality, jak ji žijeme třeba v roce 2014. Křesťanský sbor v Tesalonice v druhé polovině prvního století po Kristu žil v napjaté atmosféře očekávání. Lidé se připravovali na konec všech věků, na druhý příchod Krista, byli natěšení a vnímali, že to celé musí přijít velmi brzo, tak brzo, že se toho ještě sami dožijí. Snad proto, že zkušenost s Ježíšovou pozemskou misí byla ještě tak živá, čerstvá dějinná událost, těšili se na jeho druhý příchod a vyhlíželi ho.

Naproti tomu člověk 21. století bývá velmi skeptický ke všem poselstvím o konci světa. Moderní věda se pousmívá nad zaručenými výpočty z úst esoteriků, šamanů či samozvaných kazatelů. Halleyova kometa, Svědkové Jehovovi, hysterie při přechodu na nové tisíciletí a naposledy hrátky s mayským kalendářem… Nakonec se ukázalo, že očekávání byla lichá, výpočty falešné a hysterie zbytečná. Dějiny jsou jasným svědectvím o tom, že na tyto teorie o konci světa dojeli obvykle jen jejich původci. A tak na pestré apokalyptické výjevy chodíme dnes spíš do kina, když se chceme trochu bát (dá se to už i ve 3D). Zvykli jsme si, že svět máme v rukou. Umíme předvídat počasí i astronomické jevy, objevujeme vesmír a nezdá se, že by předpokládaný zánik sluneční soustavy nějak významně promlouval do našeho krátkého života.

Ale navzdory tomu (nebo právě proto?) bychom našli jeden silný motiv, společný nám i křesťanům v Tesalonice před dvěma tisíci lety. Totiž motiv jisté lhostejnosti, laxnosti a apatie vůči světu a jeho fungování. Vůči něčemu, co přesahuje naše všední uvažování odehrávající se v časovém horizontu hodin nebo dnů. Někdy je to ještě spojené s rezignací a pocitem, že mnohé z toho, co děláme, stejně nemá cenu. Boží příchod je blízko, tak k čemu nějaké snahy o budování světa a jeho budoucnosti, říkali si nejspíš tesaloničtí křesťané. Budoucnost je přece jasná a Bůh je blízko. (Střih > dva tisíce let.) Svět je Bohem opuštěn, dobrý skutek bývá po zásluze potrestán a ani čtvrtstoletí po listopadu pravda a láska nevítězí nad lží a nenávistí. Tak k čemu nějaké snahy o budování světa a jeho lepší budoucnosti, říká si kolikrát člověk naší doby. Zavřít se do pokoje, stáhnout roletu, peřinu přikrýt až přes hlavu. Starat se sám o sebe, svěřené hřivny zakopat a ten složitý a ošklivý svět kolem si příliš nepřipouštět.

A právě do těchto souvislostí, tehdejších i našich dnešních, právě sem zní apoštolovo volání: Nespěte jako ostatní, buďte připraveni, buďte střízliví a dávejte si pozor! Zvláštní tíseň z toho dnes doléhá. Tady už jde o víc než malou násobilku nebo verše Josefa Václava Sládka. Něco se má stát a my nevíme co, nevíme kdy, nevíme, jaké to bude.

Podle textu prý dobře víme, že den Páně přichází nečekaně jako zloděj v noci. Ano, čtenář písma tuto metaforu zná, četli jsme to, slyšeli jsme to mockrát. Podle kralických to dokonce víme výborně. Ale skutečně to i žijeme, skutečně tímto biblickým svědectvím přeměřujeme běžné situace z každodenního života?

Co to znamená v praxi, být připraven na den Páně? Máme plné diáře a spoustu úkolů. Řadu věcí odkládáme, někdy i důležitá rozhodnutí. Co nemusíš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volna, zaslechl jsem někde. Letní dovolenou plánujeme už teď, spoříme si na penzi, uzavíráme pojistky a zajímá nás, jak se bude žít za pět deset let. O druhém příchodu Krista jsme slyšeli, ale že by to nějak zvlášť ovlivňovalo naši každodenní realitu, to se mně moc nezdá. Je to trochu jako s tou sluneční soustavou…

Pak je tu ještě jedna důležitá otázka. Ta Pavlova řeč se odehrává jakoby ve dvou rovinách: jednou jsou ti adresáti dopisu, ti poučení, jež apoštol tituluje jako syny světla a dne. Ti vědí své, ti mají načteno, skoro se mi chce říct „navěřeno“ a „namodleno“. A pak ti druzí, okolní svět, kteří si s tím hlavu nelámou, připravení nejsou a ohánějí se relativním klidem a tím, že „nic nehrozí“. Ti budou moc překvapeni a se zlou se potážou. Kam patříme my, čtenáři toho biblického textu (evangelíci v Braníku v roce 2014)?

Samozřejmě, že bychom raději byli ti vyvolení, které den Páně nezaskočí. Ale opravdu budeme připraveni, až zazní hlas archanděla a zvuk Boží polnice (1Te 4,16) nebo třeba děsivé fortissimo orchestru a sboru ve Dvořákově či Verdiho Requiem: Dies irae, dies illa, Solvet saeclum in favilla! Onen den, den hněvu lkavý, zruší čas, dým vzejde tmavý… Až člověka mrazí ze slov slavného latinského hymnu ještě nedávno užívaného v římskokatolické liturgii při mši za zemřelé. Až člověka mrazí ze slov o zhoubě, bolestech rodičky, o noci a temnotě, jak jsme to dnes četli.

V čem jsme my lepší než ti, jimž jsou tato slova určena? Že žijeme lepší život? Že dodržujeme desatero? Že sloužíme a pomáháme potřebným? Je přece spousta lidí, kteří žijí podle pravidel desatera, i když se za křesťany nepovažují. A mnoho těch, kdo trpělivě a nezištně pomáhají druhým a nevidí v tom nutně křesťanskou motivaci.

Tak se zeptejme jinak: V čem byli lepší křesťané v Tesalonice než okolní svět? Nevíme příliš o tom, jak žili. I když je Pavel na začátku dopisu chválí, přece víme, že bez problémů a konfliktů se neobešla ani prvotní církev, jakkoli k ní někdy s jistou dávkou sentimentu vzhlížíme jako k ideálu. Tesaloničtí ale měli náskok v tom, že věděli víc. Věděli, že den Páně má přijít a vzali to vážně. Očekávali jej s nadějí, že tím nekončí vztah člověka a jeho Tvůrce, vztah vzkříšeného Krista a jeho lidu. Očekávali den Páně s nadějí, že život je víc než to, co se odehrává tady na zemi. Oni věděli, že život má perspektivu věčnosti. A tuto perspektivu věčnosti zasadili i do vezdejšího žití. Jistě, mělo to i neblahé souvislosti, ale ty plynuly z toho, že domnělý brzký příchod Páně v nich tu a tam vyvolával neochotu podílet se na fungování tohoto světa. Ale to základní znali a to byla ta klíčová výhoda, ten náskok, který měli před ostatními. Spolehnutí, že život má perspektivu věčnosti.

Jestliže i naše víra, naše spolehnutí stojí na tom, že život má perspektivu věčnosti, nestojíme už ve tmě, ale jsme synové světla a synové dne. To je to hlavní a nejdůležitější. Perspektiva věčnosti. To, že za všech okolností patříme Pánu. To, že Boží láska ví i o nás, navzdory všemu, co život přináší. Jistě je také důležité, jaký život žijeme. Ale ke smysluplnému, odpovědnému životu dodává nejvíc síly právě ta perspektiva života pod zorným úhlem věčnosti.

Perspektiva věčnosti také dovoluje určitý odstup od věcí. Jestliže je takto nastaven i můj život a mé všední dny, nejsem už tolik vázán na pozemskou realitu a na její úspěšnost či neúspěšnost. A nemusím mít všechno tady a teď.

Kdy přijde Pán Ježíš znovu ve své slávě? Nevíme dne ani hodiny. Možná nás překvapí už zítra a možná se ještě hodně načekáme. Čím ten čas naplnit a zároveň setrvat v připravenosti? Sedět se založenýma rukama a očima obrácenýma k nebi není jistě ten nejlepší způsob. Proto určitě nemusíme rušit pojistné smlouvy nebo naplánované akce v diáři, o tom to není. Můžeme ale třeba dohlédnout na to, abychom to důležité neodkládali a věděli, že když ne konec všech věků, tak třeba konec nás samotných může přijít kdykoli. Návod jsme dostali v dnešním prvním čtení, tedy v podobenství o hřivnách. Než Pán znovu přijde, můžeme a máme moudře a efektivně hospodařit s tím, co nám tu svěřil. Hřivna má v řečtině výraz talanton, slyšíme v tom talent, tedy obdarování. Ale hřivnou v tomto smyslu může být i víc: lidé, naši blízcí, vtahy, práce, to, co nás obklopuje, čím žijeme, co jsme z Božích rukou dostali. Někdo toho nese víc a někdo méně, ale každý nějakou hřivnu dostal. Můžeme o tyto hřivny pečovat a úročit je tak, aby přinesly zisk a užitek. Znamená to, že to bude stát nějaké úsilí a nebude to bez rizik, jak by potvrdil kdejaký investiční makléř. Je to ovšem rozhodně lepší než možnost druhá, totiž hřivny zakopat a skončit u nadávání tomu, který nám je svěřil.

Investice do hřiven na nás může být také vidět. Protože svět potřebuje slyšet o Boží lásce, o tom, že život má smysl a cíl, že milovat je víc než nenávidět, že dobré skutky má cenu páchat, že pravda a láska nakonec zvítězí, i když na čas poražena bývá. To všechno nechť zazní také v předvečer výročí 17. listopadu. Ať zítřejší připomínka tohoto zlomového okamžiku našich dějin na cestě ke svobodě není jen nostalgické vzpomínání u archivních televizních záběrů. Ať nás vede k odpovědnosti za svět, k odhodlání kráčet po nesnadné cestě demokracie v naší zemi, ale také k naději dobré budoucnosti, protože Hospodin drží ve svých rukou i tuhle zemi a náš svět, věřím tomu.

Až jednou o půlnoci zazvoní u našich dveří Pán Ježíš, znovu slavně přicházející na tento svět, zapomeňme na malou násobilku i vyjmenovaná slova a uložme si pevně do paměti třeba slavný úvod starého Heidelberského katechismu: Mým jedinkým potěšením v životě i v smrti jest to, že nejsem sám svůj, nýbrž že jsem svého věrného spasitele Ježíše Krista, jenž mne svou drahou krví ze všech mých hříchů vykoupil. Dnes to znovu společně smíme prožít, pozváni k Jeho hostině.

Amen.