1Te 5,16–18

Písně: 639, 673, 451, 582, 636

Introit: Ž 118,24
Čtení: 1Pt 5,6–11
Text: 1Te 5,16–18
Poslání: 2K 13,11a

Biblický text, který bude středem našeho uvažování, je zapsán v 1Te 5,16–18:
„Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“

Oddíl z 1. listu Petrova, který jsme slyšeli jako první čtení, je nadepsán „Napomenutí k pokoře a vytrvalosti“. A právě pojem „vytrvalost“ se vztahuje mimo jiné i k modlitbě – a na modlitbu bych se dnes spolu s vámi ráda soustředila.

Když jsem přemýšlela o své dnešní službě, nebylo lehké – jako ostatně vždy v podobné situaci – vybrat z toho nepřeberného množství podnětů z Bible to, nad čím bychom společně přemýšleli. Přitom jsem prosila za to, abyste nelitovali, že jste si dnes neodskočili do jiného sboru, kde dnes slouží řádný kazatel.

Před dosti dlouhou dobou jsem slyšela kázání na přečtený text; velmi mne oslovilo a protože jsem si tehdy dělala poznámky, mohly mi posloužit jako vodítko pro mou dnešní službu.

Nejsem asi sama, kdo si klade otázku, proč církev čas od času zklamává, proč ubývá sborů a jiné jsou na pokraji zániku. Není to snad z velké části i proto, že nedbáme výzvy „v modlitbách neustávejte“? Schválně jsem se doma podívala do Biblické konkordance, na kolika místech v Bibli se hovoří o modlitbě – zkuste si to v duchu odhadnout. Jsou tam hesla „modlení, modlící se, modlitba, modlitebník, modliti se, modlívati se“ – o modlitbě se mluví v Bibli na 225 místech – i to o něčem vypovídá.

Možná, že mnozí z vás potvrdíte mou zkušenost, že teprve když jsme navázali pravidelné modlitební spojení, když se osobní modlitba stala každodenní součástí našeho života, teprve pak jsme řádně ukotvili základy naší víry. I když jsem z farářské rodiny, kde ranní – a především večerní – pobožnosti byly přirozenou součástí našeho dětství, teprve mé vlastní pravidelné modlitby umocnily pocit Boží blízkosti. Soudím, že opravdu není zbytečné se nad modlitbou a jejím místě v životě jednotlivce a církve zamýšlet.

Modlitba není jen spontánním výrazem nitra, ale – také službou, která má být konána věrně a poslušně. Není to tedy činnost, kterou člověk může a nemusí konat, aniž by tím byla dotčena jeho víra, nýbrž je to její nejzákladnější projev: setkání s Bohem, k němuž víra směřuje.

V našem textu zaznělo, že Boží vůlí je, abychom byli církví radosti, modliteb a díků. Cítíte jistě, že to jsou tři skutečnosti, které na sebe navazují. Ale ještě než to budeme dále promýšlet, vraťme se k těm několika kritickým větám o církvi a podívejme se, jaká je skutečnost. – Jaká je církev nového tisíciletí, církev, která se učí rozumět současné době? Nejenom kazatelé, ale i my ostatní si asi občas klademe otázku, zda je naše zvěstování dostatečně srozumitelné, zda ve sborech nacházejí místo a svůj domov lidé ze všech vrstev společnosti. Jsme církví otevřenou? Jistě, prošli jsme mnohými zkušenostmi a tudíž bychom se měli vyvarovat i některých chyb. Na druhou stranu – občasné hořké zkušenosti s některými radikálními směry křesťanství nás odrazují. Máme obavy, bojíme se otevřít Božímu plánu a jeho vedení – a přitom Pán Bůh má pro nás připraveno požehnání.

Hned za výzvou „v modlitbách neustávejte“ píše apoštol Pavel Tesalonickým, že mají děkovat za každých okolností, protože to je Boží vůle pro jejich život. Kdyby teď stál apoštol Pavel vedle mne, byla bych v pokušení mu říci: „To snad ne, Pavle, to nemůžeš myslet vážně?! – za každých okolností?“ Jistě chápeme, jak nesnadno se může radovat někdo, kdo dostal výpověď v práci, kdo přišel o někoho blízkého, kdo zažívá nepochopení nejbližší rodiny – ale co je lepší, děkovat, že situace není ještě horší, děkovat, že mám lidi, kteří mne v těžké situaci podepřou – anebo zahořknout, hubovat a nadávat na všechno kolem.

Ano, za některých okolností se nám nedaří moc radovat, dokonce se nám ani nedaří modlit: chtěli bychom, ale nenacházíme slova. Nestyďme se v takovém případě použít prosby, které vyslovil někdo jiný, např. ty, které shromáždil br.farář Luděk Rejchrt ve své útlé knížce Modlitby šeptem (z jejího obsahu jsem dnes také něco vytěžila).

Vracím se znovu k prvnímu čtení z Petrovy epištoly; tam jsme slyšeli, že „satan obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil.“ Usiluje o to, aby z našich sborů a společenství zmizela radost, schopnost a touha děkovat. Radostné společenství totiž přitahuje pozornost a lidé se ptají stejně jako kdysi v počátcích křesťanství: z čeho se, prosím vás, ti křesťané pořád radují, vždyť prožívají úplně stejné problémy jako my, ne-li horší. Odkud k tomu berou sílu? –––– Odkud brali sílu Pavel a Sílas, když měli ve vězení nohy sevřené v kládě – a přece si zpívali?

Na začátku jsem řekla, že ochablost církve na mnoha místech je způsobena tím, že ubývá modlitebníků. Na tomto místě bych ráda uvedla dva krátké citáty. Profesor Romano Guardini, který zemřel v r. 1968, v jedné ze svých knížek napsal: „Modlitba je vnitřní potřebou, milostí a naplněním – je však také povinností, námahou a přemýšlením“. A ten druhý citát: „Bez modlitby víra ochabne a náboženský život zakrní. Člověk nemůže být natrvalo křesťanem, když by se nemodlil.“

Snadno podlehneme lákavějšímu využití času než je čas na modlitbě: starost o blaho rodiny, zvyšování životního standartu, získávání prestiže a mnohé jiné – to vše samo o sobě nejsou zavrženíhodné věci. Ale – kde ustanou modlitby, tam mizí automaticky i vděčnost: proč a zač bychom děkovali, když si vystačíme sami? – A to je přesně to místo, kde nás chce satan mít: spokojené, zaopatřené, do sebe zahleděné. I proto je dnes tak velmi obtížné zvěstovat evangelium, když jsou lidé sami se sebou spokojeni a Boha nepotřebují. Ale – jakkoli se nám někdy zdá, že naše práce je marná, i když nás mnozí považují za podivíny, kteří zvláštní shodou okolností přetrvali do třetího tisíciletí, navzdory všem překážkám a okolnostem, které nejsou příznivé, žijeme v úžasné době, v příhodném čase a v jistotě Boží milosti, která je nám tak nezaslouženě stále znovu a znovu nabízena a posléze i darována: Bůh s námi počítá.

Ještě jedna poznámka: slýchám občas od starých lidí „já už k ničemu nejsem…“ Jak velký je to omyl! Když už chybí tělesná síla, jsou tu modlitby, které mohou podpírat ty zdatné a překypující energií, mohou podpírat a nést ty, kteří klesají pod tíhou nemoci či jiného trápení. Pro velkého modlitebníka Davida byl Bůh skálou, pevným hradem, štítem, útočištěm. Známe-li takto Boha i my, je logické, že se budeme obracet především k němu. A prorok Izaiáš nás ujišťuje (Iz 58,11): „Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem, budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.“

Radost, modlitba, vděčnost – tři skutečnosti, které patří neodlučně k sobě. Nezapomeňme na to!

Amen.