2. Korintským 4,16-18

písně:
317 | Bůh první slovo má
235 | Báječnej bál
723 | Tak jaký jsem, ač nemám nic
639 | Když ráno slunce vzchází
787 | V království Božím místa dost
679 | Pomoz mi, můj Pane, abych nežil planě

introit: Ž 73,21–25 [Bible kralická]
1. čtení: J 14,1–14 [ČEP]
kázání: 2Kor 4,16–18 [Český studijní překlad]
poslání: 1Kor 15,53–54 a 57–58 [ČEP]

Milé sestry, milí bratři, vážení hosté.

Odkaz na nebeské příbytky v dnešním prvním čtení mě vedl k přemýšlení o nebi. A vybavilo se mi jedno skvělé kázání známého křesťanského autora C. S. Lewise. Vyšlo pod titulem Weight of Glory, což bývá překládáno jako Břímě slávy, a jsem přesvědčena, že název odkazuje k biblické pasáži z dnešního hlavního čtení. (V ekumenickém překladu najdeme na tomto místě spojení „přenesmírná váha věčné slávy“, já jsem použila Český studijní překlad.)
Původně jsem myslela, že bych vám zmíněné kázání prostě přečetla, ale je pro naše účely bohužel příliš dlouhé. Navíc jsem ho našla jen v angličtině. Inspirace to pro mě ale byla zcela zásadní, takže vás dnes nečeká kázání Slabé, ale interpretované Lewisovo. Jeho myšlenky a obrazy jsem ale přeložila dosti volně a protkala svými vlastními. Věřím, že mi autor i jeho příznivci tuto drzost prominou.

Pán Ježíš v úvodu našeho prvního čtení říká: „Odcházím, abych vám připravil místo.“ A také slibuje, že zase přijde. Odchod Pána Ježíše byl jistě pro učedníky bolestnou ztrátou. Ale muselo to tak být pro jejich (a potažmo i naše) dobro. Pán Ježíš na jiném místě říká také: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Odchází, aby nám připravil místo, a uvolňuje místo působení Ducha svatého zde na zemi. Bible je plná slov o sebeobětování, vzdání se něčeho či umírání něčemu, ale nikdy samoúčelně. „Kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne jej,“ říká Kristus. A zrno umírá, aby přineslo mnohý užitek. Hlavní křesťanskou ctností není nesobeckost, ale láska. Plnost dobra je víc, než absence zla. A máme-li se vzdát něčeho, po čem toužíme, tedy vždy proto, abychom udělali místo něčemu ještě lepšímu. Jak říká Karel Satoria: „Musíme chtít víc.“ Naše přirozené touhy nejsou příliš silné. Naopak, chceme zoufale málo a necháme se uspokojit příliš snadno. Lapidárně řečeno: jak často se lidé nechají ošálit náhražkami skutečného potěšení, třeba alkoholem, světskou slávou či pornografií, když mají na dosah nekonečnou blaženost Ráje? A v nějaké míře se to týká i každého z nás. Chováme se jako nerozumné dítě, které chce raději dál dělat bábovky z bláta za domem, než jet na dovolenou u moře.

Možná může ono „chtít víc“ někomu znít málo nezištně. A možná někdo přirovná křesťanské usilování o nebeskou odměnu k práci žoldáka. Nenechme se tím zmást. Žít život s nadějí na věčnost v nebi není žádná vypočítavost. Můžeme mít pochopitelné výhrady, když se někdo žení či vdává pro peníze, ale stěží budeme pohoršeni, když si někdo někoho bere proto, že s ním chce strávit život. Peníze nejsou přirozenou odměnou za lásku, manželství ano. A věčnost v nebi je přirozenou odměnou, naplněním a završením pozemského učednictví. Ale má to háček. Školák, který se učí slabikovat či hrát na hudební nástroj, těžko v té dřině dokáže vidět budoucí potěšení z četby krásné knihy či radost zkušeného hudebníka z vlastní improvizace. To dokáže pochopit až zpětně, až takové odměny dosáhne. Asi nikoho nepřekvapí, že bude utíkat od slabikáře či zanedbávat cvičení na housle, když se mu naskytne příležitost k něčemu zábavnějšímu. A až se naučí číst tak dobře, že to pro něj už nebude úmorné, nejspíš bude dávat přednost napínavým dobrodružným knihám, byť by to byl třeba trochu brak. A my jsme v podobné situaci. Plné radosti z věčné Boží blízkosti jsme ještě nedosáhli. Nezbývá nám, než pokračovat v poslušném následování Krista a dodržování Božích přikázání a nacházet svou první odměnu v rostoucí schopnosti chtít dobro, chtít víc než nabízí svět, toužit po odměně nejvyšší. A postupně, jako příliv zvedá uvízlou loď, jako se na jaře do zmrzlé země vrací život, jako četba nahradí slabikování a čisté tóny neumělý vrzot, tak evangelium přichází na místo zákona a poslušnost bude proměněna touhou a láskou. Zatím vidíme jen na pár kroků dopředu. Jdeme, a nevíme kam. Na Kristovo „cestu znáte“ odpovídáme spolu s Tomášem: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ A Ježíš odpovídá: „Já jsem ta cesta.“ Musíme chytit nabízenou ruku a nechat se vést. Bůh naštěstí miluje první. Jak krásně zní v úvodu Písně Písní: „Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Král uvedl mě do svých komnat. Budeme jásat, radovat se z tebe, připomínat tvé laskání, opojnější než víno. Právem tě všichni milují.“ (Pís 1, 4)

A tak i když jsme ještě příliš špatní, než abychom mohli pochopit to dobro, které nás nakonec čeká, Nebe nás volá. Bůh do našeho příběhu vstupuje mnoha způsoby. Zve nás ke zmíněné poslušnosti a vytyčuje pro nás svým zákonem bezpečné cesty. Působí dechberoucí dějinný zvrat, když přichází v Kristu na tento svět. Ale jedná také inkognito, když v nás probouzí touhu po něčem víc, než lze ve světě nalézt. Možná to nazveme setkáním s krásou a máme to tím odbyté, ale chceme-li to přivolat zpět, zjišťujeme, že úchvatná přírodní scenérie, hudební skladba či kniha byly jen prostředníky, skrze které se k nám doneslo volání odjinud. Vůně květiny, kterou jsme nenašli. Ozvěna hudby, kterou jsme neslyšeli. Pozdrav ze země, kterou jsme nenavštívili. Ne nadarmo říkáme, že nás něco okouzlilo. Kouzla nejen způsobují zakletí, kouzla ze zakletí také vysvobozují. Když slavnému autorovi fantasy literatury J. R. R. Tolkienovi vyčítali, že uchýlení k jeho knihám je pro spoustu lidí útěkem z běžného života, řekl prý, že je rozdíl, zda utíká zločinec před spravedlností, nebo vězněný zajatec na svobodu. Opravdu jsme v tomto světě jen cizinci a hosté: „Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme,“ jak čteme v listu Židům. (Žd 13,14)

Nazvala jsem setkání s krásou skrytým voláním Nebe. Nemělo by tedy přímé biblické svědectví o něm být obzvlášť okouzlující a jitřit naši touhu ještě víc než příroda či hudba? Ne vždy se tak děje, ale mistrovské literární dílo taky může připadat mdlé nekomu, kdo četl jen napínavé detektivky. Co nám tedy svaté knihy říkají? Biblická zaslíbení můžeme nahrubo shrnout do těchto pěti: Zaprvé, že budeme s Kristem. Zadruhé, že mu budeme podobní. Za třetí popisují (a velmi barvitě), že dosáhneme slávy. Za čtvrté, že nás čeká něco jako oslava či hostina. A za páté, že budeme mít ve vesmíru jakési důležité postavení – budeme vládnout městům, soudit anděly, budeme sloupy v Božím chrámu. Vlastně by stačilo zaslíbení první, protože všechno ostatní je obsaženo v něm, ale pro naši omezenou schopnost si představit, co to znamená být s Kristem na věčnosti, jsou upřesňující obrazy užitečné. Stále jsou to samozřejmě jen obrazy a odlesky transcendentní skutečnosti, nebe jaksi z definice přesahuje všechny naše pozemské zkušenosti.

Zastavme se teď na chvíli u vize slávy. V našem hlavním čtení píše apoštol Korintským: „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému.“ Sláva je v kontextu nebe skloňována mnohokrát. Opravdu máme chtít být slavní? Jistě se tím nemyslí „slavnější než ti druzí“, být jakési zbožňované a obdivované nebeské celebrity. Přesto mnoho významných křesťanských autorů právě ocenění a chválu s věčnou slávou odjakživa spojovalo. Ovšem Boží ocenění, nikoli lidské. A i v Písmu samotném je Boží uznání a přijetí v kontextu věčnosti zmíněno mnohokrát. „Dobře, služebníku dobrý a věrný. Vejdi v radost svého Pána.“ Je ale ctižádostivost dobrou vlastností? Není touha po poplácání po zádech a veřejné pochvale trochu povrchní či dětinská? Do nebeského království vcházíme jako děti. A pro dítě, pro dobré dítě, je přece potěšení z pochvaly naprosto přirozené a adekvátní. Nebo, dovolte mi to přirovnání, radost psa či koně, když potěší svého pána. Ano, touha po ocenění a chvále je naší pýchou a ambicemi děsivě zparodována, ale i tak někdy, dřív než nás zaplaví jedovaté potěšení z toho, že si můžeme připadat lepší než druzí, zažijeme na krátkou chvíli čistou a pokornou radost, že jsme potěšili toho, koho jsme byli povinni potěšit.

Nakonec tu jsou jen dvě možnosti – dokonalé přijetí či naprosté odloučení, plnost či prázdnota. Náš život je chůzí po ostří nože. Nenechme si klamavými reklamami vnutit, že jsme automaticky jedineční, hodní úcty, skvělí a krásní. To je možné jen Boží milostí. A jednou staneme před Boží tváří a budeme přezkoumáni. Příslib budoucí slávy, téměř neuvěřitelný a možný jen Kristovou zásluhou, znamená, že někteří z nás, vlastně kdokoliv z nás, kdo přijme pozvání, může v tom přezkoušení obstát, být přijat, ba dokonce Boha potěšit. Potěšit Boha. Stát se přísadou nekonečné blaženosti. Líbit se Bohu, tak jako umělce těší jeho zdařilé dílo. Být milován láskou, kterou nebeský Otec miluje svého Syna. To je skutečně přenesmírná váha slávy. Nesejde na tom, co si o sobě myslíme. Důležité je, co si o nás myslí Bůh. Bude-li s námi spokojený On, kdo jsme my, abychom odporovali?

A tak Písmo vrhá nové světlo na naše prchavé zážitky setkání s krásou. Jejich sladkost se totiž mísí s určitou hořkostí a tesknotou. Právě když hudba doznívá, kniha končí a světlo ozařující úchvatnou přírodní scenérii zhaslo, přichází bolestné rozčarování, že se nám dveře zavřely před nosem a to nadpozemsky krásné zůstalo za nimi. Krása se usmála a prošla okolo, na okamžik jsme se cítili její součástí, ale teď je to pryč a my zůstali vně. Jsme hladoví a tento svět nemá, jak náš hlad natrvalo uspokojit. Ale naše křesťanská naděje je nadějí, že jednou se dveře, skrz které jsme zahlédli kousek skutečné krásy, slávy a štěstí, otevřou dokořán a my budeme přijati. To nejlepší, co tento svět ve své největší nádheře, nejsladších potěšeních a nejprůzračnějších radostech reprezentuje, bude dovedeno k naprosté dokonalosti a my budeme součástí tohoto úchvatného tance. Nebudeme se jen dívat, budeme jíst ze stromu života, pít radost přímo z jejího zdroje, vstoupíme do slávy a krásy, „oblečeme“ ji, budeme do ní vtěleni. Řečeno obrazem knihy Zjevení: Bude nám dána jitřenka. Ta nádhera, čistota a hloubka, o které k nám promlouvají nedosažitelně vzdálená nebesa plná hvězd, budou naplno patřit i nám.

Zatím však, jak říká C. S. Lewis, před korunou přichází kříž a zítra je pondělí. Má smysl snít o nádheře Ráje? Možná nám hrozí, že se budeme svou budoucí slávou zaobírat příliš. Nezapomněli jsme ale na slávu svého bližního? Přenesmírné břímě slávy mého bližního by mělo každodenně dolehnout na moje bedra. Náklad tak těžký, že jen pokora ho může unést, kdežto záda pyšných se zlomí. Není to jen tak, žít ve společnosti potenciálních nebešťanů. I ten nejnudnější a nejhloupěji působící člověk se může stát buď bytostí, tak nádhernou, že bychom byli v pokušení ji uctívat, a nebo tak hrůznou, že to nevystihne ani ta nejhorší noční můra. Každodenně jeden druhému pomáháme k jedné, nebo druhé destinaci. Neexistují žádní obyčejní lidé. Nikdy jste nepotkali prostého smrtelníka. Národy, kultury, umění a civilizace jsou smrtelné. Ale ti, s kterými žertujeme, pracujeme, ženíme se a vdáváme, o které pečujeme, s kterými se hádáme, které urážíme nebo využíváme, ti jsou nesmrtelní a čeká je nekonečná nádhera nebo naprostá hrůza. To neznamená, že máme být neustále obřadně zádumčiví. Ale naše legrace má být legrací lidí, kteří se berou vážně (a to je ta nejveselejší legrace) – ohleduplná, bez přezíravosti a bez předsudků. A naše dobročinnost má být skutečnou láskou, která něco stojí, kdy opravdu milujeme hříšníka navzdory citlivému vnímání a rezolutnímu odmítání hříchu, ne jen tolerancí či shovívavostí, která lásku jen paroduje. V našich bližních se podobně jako ve svátostech Kristus stává přístupným našim smyslům a do naší přítomnosti vstupuje věčnost.