Mt 22,15–22

Introit: Ko 1,13–18
Čtení: Gn 1,16–2,3
Text: Mt 22,15–22
Všichni evangelisté nám shodně vyprávějí, jak k Ježíši přicházejí velmi zdvořilí tazatelé se skutečným a nebezpečným problémem. Kdybychom neslyšeli hned na začátku, že to je nastražená léčka, tu otázku: „Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ mohli bychom pochopit jako věc svědomí. Svědomí každý člověk v nějaké míře má. Víme, že je formováno výchovou a může být přecitlivělé, stejně tak jako otupené. Ale zřejmě patří k našemu lidství, že svědomí se v nás varovně ozývá, když jednáme v rozporu s tím, o čem jsme přesvědčeni, že je správné. Výčitky svědomí znají i těžcí zločinci a jsou chvíle, kdy se nemůžeme odvolat u svých bližních na nic jiného, než na jejich svědomí. A je známo, že lámat svědomí násilím může těžce narušit lidskou osobnost, ba dokonce poškodit společnost na celé generace. O rozsahu tohoto neštěstí, kdy našemu národu bylo v 17. století násilím vnuceno náboženství, vědí i znalci našich moderních dějin.

Třebaže otázka Ježíšových nepřátel má v sobě zlý úmysl, ve svém nejhlubším dosahu se tu nakonec jedná o to, co je správné v Božích očích. O tom i v Ježíšově době v Izraeli přemýšleli opravdoví vyznavači Hospodina. Ježíše teď pokoušejí pokrytci, jak on sám říká, ale jistě by se našli ti, kteří touží po nějakém řešení pro své svědomí. Může se dávat daň císaři, který vládne nad Božím lidem, strkat mu peníze, aby si vyzbrojoval vojáky, kteří potlačí každý pokus o svobodnější vydechnutí? A jestliže Mojžíšův zákon zakazuje každé zobrazování člověka, protože hrozilo nebezpečí modlářství, jak vůbec platit okupantům penízem, kde byla podoba císaře a dokonce s nápisem, že je Pontifex maximus, tedy nejvyšší kněz? To, co bylo rouháním a podobou modloslužby, to je vyraženo na denáru, kterým se povinná daň Římu platila. A Ježíš jej chce vidět, chce vidět i tu císařovu tvář, která byla mnohým zbožným Židům tak odporná, že nikdy ji nevěnovali jediný pohled. Ježíš se na denár dívá a bere jej do ruky.

Teď záleží na tom, co řekne. K léčce, jež mu je nastražena, patři i záměrné lichocení: „Mistře, jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy, na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka.“ Tak to Pán Ježíš dělal vždycky a svědectví nepřátel to jen potvrzuje. On nikdy nevychází vstříc poptávce, jako ti, kteří chtějí získat davy, neříká líbivé fráze, ale vede člověka po Boží cestě celým svým učením. Ale po této cestě jeho nepřátelé jít nechtějí, protože by museli jej přijmout jako poslední autoritu a sklonit se před ním. Oni jej chtějí naopak zničit. Lukáš nám ve svém podáni o nich napsal: „poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu.“ (L 20,20) Proto mu lichotí, že nebere ohled na člověka a jeho postavení, aby se pustil do polemiky s římským státem a s jeho představitelem, jehož tvář je vyražena na denáru. Je to přece pohan, utiskovatel, rouhač a toho podporovat my věřící lidé nesmíme a nebudeme, protože to není dovoleno. Když toto Ježíš – a on je přece pravdivý – řekne, podepíše si ortel smrti. Když naopak daň schválí, všichni židovští vlastenci – říkalo se jim zéloti a uměli dobře zacházet s nožem – se postaví proti němu a výsledek bude stejný.

Ježíšova odpověď není vytáčkou, přechytračením těch, kteří jej ženou do slepé uličky. Ten obraz císaře na onom denáru totiž znamená, že mu patří. „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři.“ Má právo na to, co je jeho, když dal razit peníz se svou podobou. Je to srozumitelné, protože ten obraz je viditelný a hmatatelný. Ale mnohem složitější je to s tím druhým požadavkem Pána Ježíše: „Co je Boží, odevzdejte Bohu.“ Kde je nějaký podobný obraz, který by vyjadřoval majetnické právo živého Boha? Císař má svou podobu na kusu kovu, který dal razit jako peníz. Kde lze však spatřit obraz Boží?

Je na to prostá a pravdivá odpověď: v každém člověku. Už začátek Bible nám zvěstuje, že Stvořitel nás učinil ke svému obrazu. „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Pán Bůh do nás vložil něco ze sebe, poznamenal nás svým dotykem, chce skrze nás působit a zjevovat sám sebe. Když biblický svědek chce tím nejstručnějším způsobem vyjádřit, kdo je to Bůh, napíše: „Bůh je láska.“ A hned připojuje: „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu, a Bůh v něm.“ (1 J 4,16) O Božím dotyku svědčí jistě i naše svědomí, ale teprve láskou je na nás vidět něco z Boží podstaty. Každý z nás je stvořen k Božímu obrazu, každý z nás nepatří nicotě, ale Bohu. Patříme mu se vším, co jsme a co máme. Nejsme sami svoji, ale jsme majetkem Božím a On má na nás nárok. Císaři patří mizerný denár, ale Pánu Bohu náležíme s tělem i duší. Ba i se svými hříchy, které dokáží tu jeho vlastnickou značku v našem životě skrýt a jeho obraz pokazit. Ale právě proto přišel ten, který zůstal v plnosti; „obraz Boha neviditelného“ (Ko 1,15), abychom skrze jeho oběť na kříži patřili jako Boží děti nebeskému Otci.

Pán Ježíš nás nezve k jakési vnitřní emigraci, k útěku ze světa, kde peníze hrají tak důležitou roli stejně jako nejrůznější síly a moci, které jsou v pozadí. Takový svět prostě je. Ale i v takovém světě je možné vědět, že jsou věci dočasné a věčné, že obraz císaře se časem otře a zmizí, ale obraz Boží, k němuž jsme stvořeni, je Kristem stále obnovován. Někdy nevíme, co patří císaři a můžeme se v tom mýlit, ale naprosto jistě víme, že Bohu patří celý náš život a my mu jej můžeme v důvěře odevzdat každý den. „Odevzdejte tedy, co je císařovo císaři a co je Boží, Bohu.“

Amen.