2K 13,5–8

Písně: 84, 673, 500, 308, 580

Introit: Ž 36,6–7a.8–10
Čtení: J 14,1–6 a J 18,36–40
Text: 2K 13,5–8
Poslání: Ga 5,24–6,3.5.8

Nezáleží na obhájení prestiže, záleží na tom, zda nás má vtělená Pravda – Ježíš Kristus
Bratři a sestry, milý sbore,

Na tuto neděli připadá Husův svátek, což jsem zohlednila při výběru textů, i když jde o 599. výročí Husovy mučednické smrti. Husovské oslavy na r. 2015 připravuje celá Střední Evropa, ale jak silně při nich zazní, že Hus podstoupil smrt pro věrnost poznané Pravdě? IEF se toho nebojí, protože se chystá současně po husovsku zdůraznit, že my lidé Pravdu nevlastníme, ale můžeme ji jen hledat a dostávat ji darem. A společné hledání Pravdy nerozděluje, ale spojuje. Nás reformační křesťany v Česku by Husova památka neměla přivést jen k vzpomínání na minulost, ale i k vydávání svědectví Pravdě, které se inspiruje jak u apoštolů, tak u Husa. Pojem pravda ve spojení s M. J. Husem zaznívá velmi často, proto nás zvolené texty upozorňují na jeho nz souvislosti. Z Janova sepsání evangelia jsem četla jen 2 místa, ale mohla bych přidat další – např. o Synu plném milosti a pravdy, o pravdě, jež činí svobodnými, a o rozdělení na děti Abrahamovy a ďáblovy podle vztahu k Ježíšem dosvědčené pravdě, dále o Duchu Přímluvci, jenž přichází ve jménu Ježíše a uvádí do veškeré pravdy, o posvěcení učedníků pravdou, totiž Slovem Ježíšova nebeského Otce. Ve čtvrtém evangeliu je pravda jeden ze stěžejních pojmů. Slyšíme-li jej často i od Husa, pak proto, že velmi rád četl janovské spisy a čtvrtému evangelistovi říkal mazlivě Janúšek. Jenže Husovi nešlo o to, aby měl pravdu proti celé církvi, nýbrž o to, aby celá církev žila v Pravdě Páně. Proto jsem k janovským textům přibrala část Pavlova listu Korinťanům, v němž apoštol zaujímá týž postoj.

Tím listem apoštol připravuje svůj 3. příchod do sboru, který mu připravil mnohá trápení. Tu zpochybňoval jeho apoštolskou autoritu a tříštil se podle obliby jednotlivých osobností, ondy přeceňoval nápadné projevy Ducha, tu si v něm někteří mysleli, že je jim všechno dovoleno, ondy zase, že už jsou oběma nohama v ráji. Byl to sbor rozporuplný – na jedné straně výrazné projevy duchovních obdarování, na druhé pýcha a mohutné holdování nebezpečným bludům. V dopisech do Korintu je tedy nejen vylíčení apoštolových zápasů, pobídka k solidaritě, svědectví o bohatství darovaném v Kristu a vyznání lásky ke sboru, ale též tvrdá kritika toho, co se ve sboru děje. Proč, to nám nelépe poví apoštol sám: Bojím se totiž, abych vás snad, až přijdu, neshledal takovými, jakými vás nechci mít, a abyste vy mne neshledali, jakým mne nechcete mít:aby se neukázala řevnivost, žárlivost, hněvy, osobní zaujatost, sváry, pomluvy, našeptávání, nafukování, zmatky. Bojím se, aby mne, až přijdu, můj Bůh zase ve vás nepokořil a abych nemusil naříkat nad mnohými, kteří dříve zhřešili a nekáli se ze své nečistoty, necudnosti a nezřízenosti, kterých se dopustili. Apoštol tedy poznal, že sbor v Korintu je vážně nemocen a snažil se ho zachránit pro život v Kristu i pro účast na Kristově slávě. Tuto snahu můžeme také rozpoznat za kritikou reformátorů. Oni kritizovali ne proto, že církev nenávidí a chtějí ji zesměšnit, ale proto, že ji milují, přejí jí jen to nejlepší a mají obavy, že ztrácí kurs vedoucí k onomu požehnanému cíli. Oni jí nevyčítali nevěrnost z pilátovské pozice lhostejnosti k pravdě, ale jako ti, kdo se sami chtějí podřizovat Kristu jako jediné Pravdě svého života. V tom jsou reformátoři plně apoštolští: přejímají jak zápas apoštolů o krásnou církev, tak jejich osobní vydanost Pánu. Také mnoho dnešních evangelíků vášnivě kritizuje ČCE, její návyky a zlozvyky, nedomyšlené řády a neochotu ke změně proto, že podle nich nejsou slučitelné s evangeliem, že brání tomu, aby ČCE dorostla v dobré Kristovo vyslanectví a aby v ní lidé i sbory okoušeli pravou sounáležitost těla Kristova. Kritici ovšem nejsou nikde oblíbeni a církev také ve své většině hned nepozná, kolik lásky stojí za nesmlouvavým napomínáním, jehož se jí dostává. Židovským představitelům byl milejší terorista Barabáš, než věrný svědek Pravdy Ježíš. Korintský sbor, pokud víme, nikdy nezačal milovat apoštola Pavla. Hus byl populární, dokud říkal věci, které si většina jeho současníků i někteří jeho nadřízení stejně mysleli. Ale jakmile přesáhl tuto mez a začal bořit falešné jistoty středověkých lidí, stal se jim nepohodlným (třeba když napadl vžité pojetí církve jako instituce, v níž ti nahoře zařídí spásu těm dole). To pak i mnozí jeho přátelé obrátili a šli na něho do Kostnice žalovat. Svatá kritika je tedy vedena láskou k Pánu a k církvi, a ta láska jí dává sílu neochromovat se úvahami o tom, co bude ještě přijato kladně a co už s nelibostí. Vypoví vše, co Pán Ježíš ukazuje jako nezbytné, ať přijde vhod či nevhod. Vskutku duchovní kritikové se nezabývají vlastním úspěchem ani v jemnějším smyslu. Apoštol sice doufal, že sbor v něm a v jeho spolupracovnících rozpozná osvědčené Kristovy služebníky, zároveň však píše, že se nemodlí za Korintský sbor a za jeho rozhodování proto, aby se on a jeho spolupracovníci ukázali jako hvězdy, které to tam fantasticky vedou; jde mu výhradně o to, aby sbor konal dobro. Ať už si o nich třeba pomyslí to nejhorší, jen když půjde správnou cestou. Také M. J. Hus snesl pohanu kacíře a proklatou smrt, jen když jeho milovaní v Čechách zůstanou na cestě Páně. Doufal, že jeho bývalí posluchači pochopí jeho cestu jako věrnost Kristu až na smrt, ale mnohem více než na vlastní památce mu záleželo na osudu kázaného evangelia v srdcích českých lidí. Dnes také není lehké vytýkat ČCE příbuzenskou protekci, diskriminaci pracovníků nad 50 a nadřazování ekonomických zřetelů nade všecky ostatní. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk, který se po kristovsku věrně zastane slabých, hned platí za potížistu a konfliktní osobu, i když mu Písmo stokrát dává za pravdu. Mnohem snadnější by bylo zůstat zticha a zmizet tam, kde zastávají perspektivnější postoje. Ale to by ani mně, ani nikomu z dalších interních kritiků církve nedovolilo svědomí. My máme ČCE rádi a chceme, aby dělala našemu Pánu radost. Farář na sboru sice není tak svobodný jako laikové či duchovní mimo službu, ale i on se může odvážit v síle Ducha připomínat celou vůli svého Pána. Není hanba, že se mu na kazatelně chvějí kolena, když musí tlumočit tvrdá varování, že nechce nikoho zranit svou neobratností; má to s bázní a třesením zkusit a může přestat myslet na to, že za to či ono jej už sbor nebude mít rád. A měl by umět sbor nejen napomínat, ale též chválit jeho sebemenší pokrok. Na to my faráři často zapomínáme. A na druhé straně sbor by neměl bezmyšlenkovitě zavrhnout faráře, který na něm „pořád něco vidí“, a považovat jeho působení za tragédii. Měl by si najít způsob, jak se ujistit o farářově lásce a když si jí bude jist, tak jeho výtky brát vážně jako výtky Páně. Když jsem téměř po 18 letech odcházela z Berouna, bylo mi jasné, že své vztahy k mým farníkům neutnu s koncem funkčního období. Ale nešlo mi předně o to, aby mne nadále líčili jako farářskou hvězdu (i když mne sbor měl svým způsobem rád a kladná reklama každého těší). Modlila jsem se za to, aby v nich zůstalo, co jsme společně objevili z Kristovy pravdy a aby i nadále byli dobrým společenstvím Kristových svědků a svědkyň.

S kritikou je to ovšem tak, že je nejlepší, když žádná nemusí zaznít, když je jednotlivec i sbor dostatečně kritický sám k sobě. Přestože si apoštol Pavel cenil své apoštolské autority hodně, vůbec nechtěl na sbor přijít s holí a všecky srovnat do kočáru mocí svého úřadu. Jako apoštol pomohl v situaci, kterou starší a výrazné osobnosti sboru nezvládaly, protože neměli z čeho. Nebyli žádní ostřílení rutinéři a navíc neměli psaná evangelia. Zda se jistý životní styl slučuje s cestou jejich Pána či ne, jim musel v první chvíli vysvětlit on, který byl ve víře dále. Věděl však, že napomínání z odstupu je potřebné jen v největší krizi sboru a církve, ale jinak dával přednost tomu, aby se sbor napravoval sám: Zkoumejte sami sebe, zdali jste ve víře, osvědčujte se sami. Korintští se měli jeho kritikou vzpamatovat, uvidět jasně příklad svého Pána a pak sami přikládat měřítko Páně na svůj život. Stejně tak Hus a ostatní reformátoři. Oni se ozvali vesměs v neřešené krizi církve, která hrozila úplným duchovním rozvratem. Navzdory tomu nikdo z nich nikdy neřekl, že církev nepotřebuje lidskou autoritu, spíš jí přáli takovou, jež studuje Písmo, v pravý čas rozezná pobloudění a bije na poplach. Ale i taková autorita je podle nich předposlední. Neboť každý jednotlivý křesťan se stal křtem Božím smluvním partnerem, je v jedinečném vztahu k Ježíši Kristu a ten ho zcela osobně volá k následování a k dosažení spásy. Proto reformátoři každého jednotlivého křesťana vedou, aby přemýšlel o své cestě, nechal vanout Ducha sv. svým svědomím a nešel slepě tam, kam mu někdo nadřízený ukazuje. Ve společenství církve může být poznání pravdy dáno i tomu nejposlednějšímu, a staneli se to, nemá se bát ozvat. Před Pánem jsme si všichni rovni a Duch vane, kam chce. I tato demokratizace církve u reformátorů je plně apoštolská. Ani apoštol Pavel totiž nechápe církev jako pyramidu, nýbrž jako společenství bratří a sester, kde každý visí jen na Ježíši, každý má svůj dar a přímou odpovědnost za cestu, kterou jde. I toto společenství bude probuzeným sborem, když všichni budeme odpovědně uvažovat o tom, zda jsme plni důvěry a lásky vůči Kristu a zda to dokazujeme následováním Jeho příkladu.

Pro vše, co apoštol dosud vyslovil, má jediné odůvodnění: Vždyť nic nedokážeme proti pravdě, nýbrž jen pro pravdu. Naši současníci by se ho asi zeptali pilátovsky: Co je pravda? Nebo lépe: „Čí pravdu myslíš? Každý máme nějakou: muži i ženy, barevní i bílí, vládnoucí i ovládaní, bohatí i chudí, pravičáci i levičáci, nájemníci i domácí, zaměstnanci i zaměstnavatelé, většinová společnost i menšiny, materialisté i náboženští lidé, a nejvíc přívrženci jednotlivých náboženství.“ Byť už jsou vyléčeni z toho, aby kladli na jednu rovinu pravdu zločinců a obětí, řeknou vám, že všichni jsme stejně lidi, a tudíž všechny ty pravdy mají stejné právo na uznání. Ale bibličtí svědkové svorně odmítají, že pravda je nějaký lidský názor. Pravda je podle nich předně Boží vztah k nám: Boží věrnost, spolehlivost, stálost, nezviklatelná lidskou nevěrností, i spolehlivost a platnost Jeho Slova. A následně je pravda i naše víra a věrnost, jíž na to odpovídáme. Na otázku „co je pravda?“ by apoštol Pavel odpověděl: „To, co je v Ježíši, Jeho slova i skutky, v nichž k nám přišel sám Bůh a zachránil nás, to je pravda – totiž plnost Boží věrnosti i soubor všeho pravého.“ Když on a ostatní nz svědkové připustí, co jim napovídala řečtina, totiž že pravda je neskrytost skutečné podoby věcí, tak hned dodají, že se nám odhaluje v Kristu. Evangelista Jan by otázku „co je pravda?“ odmítl jako nepatřičnou. Podle něho je Pravda někdo, a to konkrétně Ježíš z Nazaréta. Nikdo není silnější než tato vtělená Pravda, neboť ona zvítězila nad hříchem i smrtí. Stojíme-li proti ní, nic nezmůžeme, cíl našeho snažení se rozplyne kdesi v nenávratnu, i kdybychom nakrásně umlčeli všechny své kritiky. Když se však vtělené Pravdě – Ježíši podřídíme, tak On nám dá podíl na svém vítězství i na svém neporušitelném životě. Jako ti, kdo jdou za vtělenou Pravdou, sice projdeme lecčíms ponižujícím a bolestným, i lecjakou velmi nepříjemnou ozdravnou kúrou, ale jsme spolupracovníky na novém nebi a nové zemi, jež se rodí z Boží moci: na něčem trvalém, slavném, věčném, co už raší a čemu patří budoucnost. To si uvědomovali i husité, když psali na své korouhve: Pravda Páně vítězí. I když oni pravdou mysleli hlavně to, co tak NZ nazývá odvozeně: vše, co Pán Ježíš řekl a co nám ukázal jako hodné následování. Oni věděli moc dobře, že všechno, co je podle Krista, trpí pronásledování. Ale tímto heslem vyznávali, že má přece smysl dovolit tomuto Ježíši, aby se stal vládcem našich životů. Možná, že to heslo svádělo i k mylnému výkladu, totiž že my tu pravdu Páně vlastníme a zařídíme její prosazení, byť i ranami mečem po hlavách těch druhých. Ale odvažuji se tvrdit, že to tak nebylo míněno. Je to totiž ozvuk jednoho příběhu z apokryfní 3. knihy Ezdrášovy, kde se 3 tělesní strážci krále Dareia vsadili o to, kdo vystihne, co je nejsilnější. První napsal, že víno, druhý, že král, a třetí, že nejsilnější jsou ženy, ale nade vším vítězí pravda. A v obhajobě svého stanoviska pravdu líčí jako to, co je nade všemi a nikomu nestraní. Vše pak završuje slovy: Ona je síla, království, moc a velebnost všech věků. Požehnán buď Bůh pravdy! Za to jej všichni prohlásí za vítěze sázky. Jeho pojetí pravdy nedovoluje, aby se lidé domnívali, že ji vlastní. A stejně tak to nedovoluje Husovo pojetí. Obojí je na téže vlně s apoštolem, který nás nabádá, abychom se nestarali o to, jak vyhrát každý spor a udržet si image neomylných, ale naopak se starali o to, jak souznít s Tím, který je Boží vtělená Pravda. Vyjádřeno s prvorepublikovým myslitelem Emanuelem Rádlem: Nechtějme být těmi, kdo mají pravdu, ptejme se raději, zda Pravda má nás. Zda jsme se nechali Ježíšem zajmout, zda se Mu podřizujeme jako jedinému Pánu. Když se ve sboru každý stará, aby si uhájil pozici bezchybného, kterého všichni musí respektovat, je tam nedýchatelno a žádná pravá ctnost tam nekvete. Všechno udusí pýcha a pokrytectví. Ať se tam káže, co chce, lidi zpod toho vždycky utečou, přesvědčeni, že oni jsou ti dobří, kterých se to přece netýká, že hříšníci jsou ti druzí. Ale tam, kde se každý odevzdává Pravdě, která je nad námi, je to jiné. Tam se lidé navzájem přijímají jako pomocníci při následování, a proto je tam vstřícné ovzduší. Tam spíš přijmou, že ke škole Kristově občas patří i zahanbující kárání, neboť jsou z pravdy a slyší hlas Páně i za hlasem lidským. Jde jim o to, aby Pán měl z nich i z jejich sborů radost a byl skrze ně stále víc oslavován. Vytvoří tak církev stále reformovanou, jež přetéká požehnáním a je světlem. A také sami dosáhnou cíle víry, nebeské svatební hostiny Beránkovy.

Amen.

Modlitba podle M. Jana Husa:
Nejsladší Kriste, jenž jsi Cesta, Pravda i Život, Ty víš, jak málo je těch, kdo Tebe, svou Hlavu, napodobují v pokoře a tichosti, v chudobě a čistotě, v pracovitosti a trpělivosti. Otevřela se cesta satanova a mnozí po ní kráčejí. Přispěj maličkému svému stádci, aby Tě nezrazovalo, ale úzkou cestou Tě následovalo až do konce. Táhni nás slabé za sebou, poněvadž když Ty nás nepotáhneš, nemůžeme Tě následovat. Dej statečného ducha, aby byl pohotový, a je-li tělo mdlé, ať předchází, prostředkuje i následuje Tvá milost, protože bez Tebe nemůžeme činit nic, a dokonce ne pro Tebe jít na ukrutnou smrt. Dej ducha odhodlaného, srdce nebojácné, víru pravou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom za Tebe nasadili nejtrpělivěji a s radostí svůj život.

Amen.