2K 4,5–7

Písně: 139, 607, 681, 500, (469, 650, 136), 510, 440, 700

Introit: Ž 139,7–10
Čtení: Sd 6,11–16
Text: 2K 4,5–7
Poslání: Zj 3,8

„Prezentační“ kázání
Blafe, Bětko, (Danielko), Toničko

pročítal jsem si celý úvod ke Gedeonovskému příběhu o boji s Midjánci a dumal, co z něj vytáhnout pro Toničku. Přiznávám – první, co mne napadlo, byl příběh, který jsme nakonec nečetli. Gedeon žádá znamení a dělá takový zvláštní pokus s ostříhanou ovčí kůží srstí, s rounem. Bůh má způsobit zázrak. Nejprve má rosa přes noc napadat jen na rouno, další noc pak zůstane rouno suché a rosa je všude okolo. A pak jsem si tak vybavil Toničku a nějaký ten okamžik, že sice všude okolo bude ráno sucho, ale ona je úplně durch a pak druhá noc naopak… Ne! To není dobrý směr k uvažování a rychle někam jinam.

Odrazím se od toho Gedeonova vysvětlování, jak nic nezvládne a nemůže, protože v celém pokolení Manases patří k nejslabšímu rodu a i v rámci své rodiny on je úplná nicka. Proti Gedeonovu hudrání, že on je ten nejposlednější z nejposlednějších, teď postavím Toničku. Toničku, která se sice ještě není udatná bohatýrka, ale má dobré jméno. Antonie se odvozuje od latinského „ante“ (tedy „před“) a vykládá se jako ta, která bude přede všemi. Ta, která bude první a nejpřednější. V tomto ohledu – kam se hrabe Gedeon, jehož jméno znamená „bořitel“.

Oproti Gedeonovi se skutečně nemůže ohánět cepem, ale to je v tuto chvíli výhoda. Bude mít o to víc času do svého života přijmout to, co svalnatému Gedeonovi dalo dost zabrat, protože Gedeon na to měl jen pár dní. Skrývá se to v té poslední větě dnešního prvního čtení: Hospodin Gedeonovi řekl: „Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže.“ Gedeon se musel velice rychle naučit, že trýček není v tom, že on je svalnatý Bořitel, právě tak, jako se Tonička bude učit, že trýček není v tom, jestli bude přede všemi první, nebo bude druhá, sedmnáctá, či (já nevím) tisíc osm set dvacátá čtvrtá. Ona bude mít celé dospívání, na to, aby si v hlavě srovnala, že to podstatné v tomhle světě neděláme my. A že jestliže jde o zápas se zlem, tak už vůbec ne. To je Boží dílo, které se učíme poznávat, když si vyprávíme o Ježíši.

Jestli Pán dá, tak tohle Boží dílo vykonané Ježíšem pozná, přijme ho za své a vyjádří to jednou svým vlastním křtem. Nepředbíhejme budoucnost. Dost na tom, že je teď tady Tonička s námi. Jsme za to Pánu Bohu vděčni a chceme vám, Blafe, Bětko, být pomocí ve vaší výchově tak, jak to vy uznáte za vhodné. A pro Toničku máme v tuto chvíli požehnání:

Toničko, i Tobě říká Bůh: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. (Izajáš 41,10)

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

k tomuto Pavlovu obrazu křesťanů coby hliněných nádob naplněných pokladem jsme se dostali nedávno na biblické hodině. Čteme si různá postní kázání papeže Františka – a mimochodem, jsou nadmíru dobrá! Chci se k tomuto tématu hliněných nádob vrátit, protože jsem si na něj vzpomněl nad Gedeonovým příběhem v trochu širší souvislosti.

Jsme hliněné nádoby. To znám z literatury, že „jsme jen křehké nádoby“. Tak opatrně s námi! A vůbec – co by od nás kdo mohl čekat skvělého, páč člověk je holt nádoba křehká. A co člověk! Zeptal jsem se na „křehkou nádobu“ strejdy Googla a dozvěděl jsem se, že křehká nádoba je nejen obecně člověk, ale i speciálně žena či muž, důchodci, lidské tělo, lidská povaha, lidská duše a zvláště ta dětská, kamarádství či dokonce ješitnost, život obecně, ale onde nádobou křehkou prohlásili cestovní ruch, nu a za časů svého prezidentského úřadu Václav Klaus označil za křehkou nádobu naši zemi a společnost – to když kritizoval stávku odborů.

Jak vidno, význam se nám posunul a o tom bude dnešní kázání. Co to znamená, když takto mluvíme o křehkých nádobách? Z Pavlova vyznavačského pojetí se stalo cosi docela jiného! Zajímá v tomto použití ještě někoho obsah, který byl pro Pavla naprosto zásadní? Kdepak! V centru zájmu jsem já, křehká nádoba – musíte mě chránit a opečovávat, aby se mi nic nestalo! Zhusta je to pak docela obyčejná lidská výmluva. Jsem křehká nádoba – co byste po mě chtěli!?

Nu, pojďme nad tím chvilku přemýšlet, i ten Gedeon se nám tu objeví. A s ním mnozí další, protože doba se od biblických časů posunula, ale lidé jsou stále stejní.

Začněme ale Pavlovým vyznavačským přístupem. Ať je to dobré jasné hned na začátku. Základní rozdíl se opravdu skrývá v tom, jestli je důležitá nádoba, nebo obsah. V tom má ovšem Pavel naprosto jasno. Nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše píše Korintským. To je vpravdě kámen úhelný Pavlovy výchozí pozice. Ve středu jeho zvěstování je Kristus. Všechno se podřizuje tomu, aby byl zvěstován Kristus. Když Pavel poznává, že křehká nádoba jeho života bude rozbita, tak svého žáka Timotea (2Tm 4,1n) zapřísahá před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, aby hlásal slovo Boží, ať přijde vhod či nevhod. Aby snášel všechny útrapy, jen aby konal dílo zvěstovatele evangelia a cele se mohl věnovat této službě. Pavel dobře ví, že Timoteus je dost často nemocný. Vyzývá ho, aby to nepřeháněl s půstem. Nic to ovšem nemění na tom, že jde o to zvěstovat Krista. Křehkost našich životů – to je realita, se kterou se musíme nějak popasovat, ale rozhodně ne důvod, proč přestat zvěstovat Krista, seč nám tato křehkost dovolí.

A pak vrchol Pavlovy jeho argumentace – tuto lidskou slabost nakonec zhodnotí jako výhodu. Nejen, že to nevadí, že jsme křehké nádoby. To je dokonce dobře! Odpadne argument, že „jó, Pavlovi se to zvěstuje, když je mladý, krásný, silný, výřečný…“ jejímž výsledkem by bylo, že budeme hledat další mladé, krásné, silné a výřečné, protože ti to zvládnou. Pavlovi je v té době přes 40, tedy na tu dobu pokročilý věk. Neoplývá ani krásou, ani silou a co se tak dá odhadnout, tak ani v tom přímém kontaktu nebývá moc úspěšný. V Korintě ho nahradili právě takoví ti šikulové, co jim huba mele, že by vymámili tele i z jalové krávy. A co na to Pavel? To napsal z vězení Filipským (Fp 1,15n). On ví, že někteří se dali na kazatelskou dráhu jen z touhy po slávě. Další, aby ho trumfli, protože mu závidí. Další, aby Pavla naštvali a znepříjemnili mu pobyt ve vězení. Ale to je jedno – hlavně, že se zvěstuje Kristus. Pak je to v pohodě. Proč se trápit kvůli nádobě?! Její obsah – tedy Kristus, zvěstování evangelia – to je důležité!

Když se přestane zvěstovat Kristus, to se Pavel rozčílí. To Korintským vyhrožuje, že na ně nepřijde s láskou a mírností, ale s holí (1K 4,21). Ale jinak dáváme jen to, co jsme dostali. Nemáme se nikdo čím chlubit. Jsme jen správci Božích tajemství. Či řečeno s Ježíšovým podobenstvím – byly nám svěřeny hřivny a Pán Bůh si jednou nechá předvést, co jsme s těmi hřivnami nadělali. Na posledním soudu už bude jen na něm, aby pak posoudil ne to, že jsme byli vždycky takoví hezcí, milí, svěží, hebcí, žádoucí, veselí (jako Olga Jeřábková z hrdého Budžese), nebo právě naopak. Ať jsme byli tací či onací, na posledním soudu se ukáže, co jsme se svými dispozicemi zvládnout mohli a co jsme doopravdy zvládli.

Pavlovo ocenění lidské slabosti nás tak říkajíc „zrcadlově“ upozorňuje, že mít ony tělesné přednosti a vybavení nemusí být nutně výhra. Je-li někdo takto hezký, milý, svěží, hebký, žádoucí, veselý, tak tomu rozumíme, že se mu to snadno může stát pokušením. Že na ty svoje přednosti začne spoléhat. Nic nového pod Sluncem. Za pár týdnů nás čeká Samson a dost možná se dostaneme k tomu, jak ho Delíla ostříhala a pak ho probudila křikem (Sd 16,20): „Samsone, jdou na tebe Pelištejci!“ A Samson procitl ze spánku a pomyslil si: „Dostanu se z toho jako dosud vždycky a pouta setřesu.“ Nevěděl, že Hospodin od něho odstoupil.

Zdálo by se tedy, že je lépe být slabý, aby se člověk neuváděl do pokušení samolibé sebestředné pýchy, jak je skvělý. Jenže člověk, coby křehká nádoba, které vůbec není vždycky taková hezká, milá, svěží, hebká, žádoucí, veselá také může upadnout do pokušení. Pokušení, do kterého ho svedou právě jeho nedokonalosti. „Co by po mě mohl Pán Bůh chtít?! Já nemám žádné potřebné schopnosti a dovednosti! Pane Bože, najdi si někoho jiného… Tomu asi rozumíme všichni velice dobře, protože najít nějakou výmluvu, proč něco nemůžeme, proč to či ono nejde – to většinou zvládneme bezvadně.

Jak už jsem říkal, doba se od biblických časů posunula, ale lidé jsou stále stejní. Zůstaňme u biblických příběhů a připomeňme si Gedeona, kterého přece nemůže Hospodin použít k vysvobození Izraele. Jeho rod je v Manasesovi nejslabší a Gedeon je v otcovském domě nejnepatrnější! Bylo tak tak ale před Gedeonem i po něm. Gedeón vzpomíná na ty úžasné činy, o kterých vyprávěli jeho předkové. Logicky je řeč o vyvedení z Egypta, cestě pouští a tak. Tak se podívejme na okamžik, když Hospodin povolával Mojžíše, aby šel za faraonem (Ex 4,10n): Mojžíš Hospodinu namítal: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk … prosím, Panovníku, pošli někoho jiného.“

Mojžíš a Gedeon ovšem nejsou ve svých postojích zas tak osamoceni. Neochota, nechuť dělat něco, o čem moc dobře víme, že to je Boží vůle. Není mnoho takových, jako byl Izajáš (Iz 6,8), kteří zaslechli Boží volání: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ a jejich první reakcí bylo: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Jistě, že takový prorok Jonáš už je hodně extrémní příklad. Ten se dokonce před Bohem pokoušel ukrýt. Rozpoznal pak na vlastní kůži to, co popisuje žalmista a my jsme to slyšeli na začátku bohoslužeb. Takhle to nefunguje. Před Boží tváří se uprchnout nedá ani nahoru, ani dolů, ani kamsi do dálky. Proto to většinou lidé s Hospodinem zkouší jinak. Poukáží na to, jak jsou křehké nádoby. Mojžíš poukáže na svoji koktavost, Gedeon na svoji bezvýznamnost, Sára na svůj vysoký věk a Jeremijáš na svůj nízký věk, Abakuk na svoji zeměpisnou neznalost. Když Samuel vybral za krále Saula, tak ten jako by kopíroval Gedeóna: (1Sam 9,21): „Což nejsem Benjamínec? Z těch nejmenších izraelských kmenů? A má čeleď je ze všech čeledí Benjamínova kmene nejnepatrnější!“

Ti všichni se museli postupně učit to, co David vyznal ve 119. žalmu (v. 141): Já jsem nepatrný, pohrdaný člověk, avšak na tvá ustanovení jsem nezapomněl. Naučit se to, že nejde o to být jako Olga Jeřábková, vždycky takoví hezká, milá, svěží, hebká, žádoucí, veselá, ale poznávat Boží ustanovení a řídit se jimi. Nejde o to, jaká jsme nádoba, ale co do nás vložil Bůh. Když nás Bůh k něčemu volá, tak jít a dělat to. Potud měl Pán Ježíš v tomto ohledu na učedníky celkem štěstí. Příběhy o jejich povolání jsou úžasným svědectvím o tom, jak to má vypadat.

Ale i od Ježíše známe podobenství o hostině (Lk 14,16n), kde jakýsi člověk sezval k večeři mnoho lidí, ale když měli přijít, tak se …začali jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Tímto podobenstvím Ježíš popisoval fakt, že zdaleka ne všichni, které zval, tak jeho zvěst přijali. Vedle dvanácti učedníků, kteří opustili, co bylo jejich a šli za Ježíšem (jak to formuloval apoštol Petr podle zaznamenání evangelisty Lukáše Lk 18,28), tu zjevně byli i mnozí, kteří se k Ježíšovi připojit nehodlali. Chápu, že to evangelistům nestálo za podrobný popis. Proto se nám v evangeliích jen tu a tam objeví zmínka tu o bohatém mládenci, který odejde, tu o komsi, kdo chtěl nejprve pochovat zemřelého otce, či o komsi, kdo se chtěl nejprve rozloučit s rodinou. Třeba také o celé samařské vesnici, která Ježíše odmítla. O tom, jak Ježíš nebyl pochopen a přijat v místech, kde vyrůstal a kde ho už roky znali.

Najít si důvod, proč nemohu, to není takový problém. Jsem křehká nádoba a tak by pro mne bylo nezodpovědné vzdávat se majetku. Bylo by neuctivé nerozloučit se s rodinou. Proč poslouchat Ježíše, který hledí k židovskému Jeruzalému a ne samařské hoře Gerazim. Proč brát vážně Ježíše, když ho přece roky známe jako jednoho z nás. Ani Pán Ježíš tedy nebyl univerzálně úspěšný evangelizátor. Řada jeho posluchačů si nalezla dostatek argumentů, proč ho neposlouchat, proč nedbat na jeho slova, proč se neřídit podle jeho výzev. Do stejné řady pak můžeme zařadit i velekněze Kaifáše a jeho prorocká vyložitelná slova, že Ježíš zemře za lid (J 11,48). On sám to ovšem myslel jako argument, že ten Ježíš je sice skvělý, ale jestli za ním půjde moc lidí, nastane problém s římskou okupační správou a potud je rozumné nejen Ježíše neposlouchat, ale bez ohledu na jeho kvality je potřeba se ho co nejrychleji zbavit.

Nu – člověk je křehká nádoba. I když ví, co by bylo správné, snadno sám sebe přesvědčí, že něco je ještě správnější. A jaká náhodička – to druhé, co vybere, je pro něj příjemnější, pohodlnější, jednodušší… Mojžíš bude dál pást ovce svého tchána, Gedeon zmizí s vymlácenou pšenicí do hor, Jeremijáš vyroste a bude oblíbeným spoluobráncem Jeruzaléma, Abakuk se nebude muset starat, kde že je ta lví jáma s nějakým Danielem, Saul si ušetří mnohá trápení, bohatý mládenec si bude spokojeně užívat majetku, ze samařské vesnice budou v klidu chodit obětovat na Gerazim a nazaretští se nebudou muset vzrušovat provokativními výzvami o Božím království, které přichází. Jsme jenom křehké nádoby, Pane. Najdi si někoho jiného. My za to nemůžeme, ale na tohle nemáme, na tohle nejsme stavění, tohle je na nás moc…

Nu – a na tohle všechno nám dnes apoštol Pavel říká: Ty hele, přestaň se vymlouvat. To, že jsi křehká nádoba, s tím Pán Bůh počítá. Neboj, nenaloží toho na Tebe víc, než zvládneš. Nic moc víc v tomto ohledu netřeba řešit, tohle je k nádobě vše, co potřebuješ vědět. To, co vyžaduje přemýšlení, je to, co do Tebe vložil Bůh. To je důležité! Vložil do Tebe zvěst o Kristu. Evangelium. Ježíšovy výzvy k lásce k Bohu i lidem. K lásce, která někdy bolí, ale má smysl, protože vytváří poklady, které mají hodnotu navěky, protože jsou silnější, než smrt. Nad tímhle dumej, tohle promýšlej, jak se to projevuje ve Tvém životě i ve Tvém okolí.

Ano, jsme hliněné křehké nádoby. Buď si z toho uděláme výmluvu pro vlastní lenost, nebo to přijmeme jako fakt, který nás povede k o to většímu důrazu na obsah. Na ten poklad, který se v nás skrývá. Pavel moc dobře věděl, že je hliněná nádoba – no a tak zvěstoval Krista a ne sebe. O to tu jde. Stojí tedy zato si připomínat vlastní nedokonalost a křehkost, abychom si o to víc vážili toho, že s námi Pán Bůh počítá ve svých plánech. Zároveň se pak snažit těmto Božím plánům porozumět a v tomto světě je naplňovat

Amen.