2K 4,6–7

Písně: 96, 191, 438, 158, 572, 118, 136, 397, 510
Introit: Ž 139,12.17–18
Čtení: J 2,1–11
Text: 2K 4,6–7
Když jsme společně zpívali, že „srdce naše, rozum náš, velkou tmou jsou zatemněny,“ není to básnická nadsázka, či pesimistické tvrzení, ale hluboká pravda, opřená o slova Písma. I když lidské schopnosti vnikat do tajemství přírody se stále rozvíjejí, takže umíme poslat sondy až na Mars, neznamená to, že jsme šťastnější, moudřejší a že víc rozumíme sami sobě. V těch nejdůležitějších otázkách, které se týkají smyslu našeho života, tápeme a nevíme si rady. To není jen problém dnešního člověka a temnota, jež brání vidět to, na čem nejvíc záleží, a vidět správně – správně z hlediska Božího – nespadla na nás až teď, obklopuje člověka od úsvitu jeho dějin. Bible ji vidí v souvislosti s lidskou neposlušností, nenávistí, pýchou, prostě s hříchem, jak o něm čteme už na prvních jejích stránkách.

A přece tatáž Bible ujišťuje hned na začátku, že Pán Bůh své velkolepé stvořitelské dílo začíná rozkazem: „Buď světlo!“ A o něm mluví apoštol Pavel, když svým přátelům v korintském sboru chce nějak srozumitelně vyjádřit, proč se spolu s ním stali křesťany: „Bůh, který řekl, ze tmy ať zazáří světlo, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy na tváři Kristově.“ Zatemnělé lidské srdce je ozářeno Božím světlem, aby člověk uviděl Boží slávu. Žalmista věděl, že nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle jeho rukou (Žalm 19,1). Celý vesmír, do něhož nahlížíme, je jedno veliké kázání o Boží moudrosti, jeho majestátu a jeho slávě. Ale apoštol ví, že Pán Bůh sám způsobil, abychom tuto jeho slávu viděli v jediném ohnisku: v tváři Kristově. V tom Ukřižovaném a Zmrtvýchvstalém Pánu jsme směli poznat, kdo je Bůh ve své moci a slávě.

Když žalmista přemýšlel o svém životě, viděl všude samý div. „Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku.“ (Žalm 139,18) Když člověk pozná v Ježíši Kristu světlo Boží slávy, světlo, které prozařuje i temnotu životních otázek, ba i temnotu stínu smrti, je to skutečný div. Nedá se vysvětlit, tak jako se nedá vysvětlit proměna vody ve víno v Káni galilejské, jak jsme o tom četli z Janova evangelia. A přece to je jen začátek, počátek všech dalších znamení Kristovy moci a lásky k člověku. Pán Ježíš s divy ani v našem životě neskončil. A opravdu vděčnost ví, že žalmista nepřehání. „Je jich víc než písku.“

Kristovo víno, potvrzení Boží lásky k člověku, je naléváno z nádob, které sloužily k rituálnímu omývání. Kamenné nádoby, které nebyly nic moc – a přece jim dal náš Pán ten nejlepší obsah. A právě k tomu míří i apoštolovo slovo o pokladu a hliněných nádobách. Svědectví evangelia, svědectví o slávě Boží, která je v Kristu, zní z úst křehkých lidí, křehkých jako ten hliněný džbán, který se tak snadno rozbije a nedělá žádnou parádu. Ale tak to Pán Bůh určil: svěřil poklad evangelia nedokonalým zvěstovatelům, na nichž najdete chyby a kazy na první pohled. Ale je to právě proto, „aby bylo patrné, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ Touto mocí nedisponujeme, jenom o ní svědčíme a ona působí.

Amen.