2K 5,17–21

Písně: 167, 639, 511, 480, 192

Introit: Ž 34,18–23
Čtení: 1K 3,1–13
Text: 2K 5,17–21
Poslání: 1J 4,10–12

Milí bratři a sestry,

jak to je s námi a s tím „novým stvořením? To je dnešní otázka a na ni budeme hledat odpověď. Kde se taková změna bere, že se člověk dokáže podívat nově na sebe, na lidi kolem sebe, na svět kolem sebe… Právě o tom novém pohledu budu dnes mluvit a hlavním slovem dnešního kázání bude slovo „smíření“, protože o tom mluví apoštol Pavel, když shrnuje svoje předchozí slova o vztazích mezi lidmi

Nejprve smíření se sebou samými. Často jsem slyšel větu, že Bůh nás miluje takové, jací jsme. Možná až příliš často – někdy mi to připadá jako blábol, kterým jen obhajujeme nechuť cokoliv na sobě změnit. Vezmu to ale vážně a vyvstává mi otázka – máme my sami sebe samé rádi takové, jací jsme? Mám se rád se všemi svými chybami a nedostatky? No – mám, ale dost mi z toho vyplývá, že „mít se rád“ a „nechtít nic měnit“, jsou dvě věci, které spolu nutně nesouvisí. Mám se rád i s chybami, ale je toho dost, co bych změnit chtěl. A teď to podstatné slovo – smíření. To, co nás vede k touze po změně, to není nenávist, zloba – asi jako kdyby člověk nesnášel svoji postavu a z této zloby se rozhodl hubnout. Pak se bude týrat a trápit a to je rozhodně špatná metoda. To je „boj proti tělu a krvi“, který nevedeme. Člověk, který se smíří sám se sebou, se svým vlastním tělem, duší a duchem, ten se má rád. Už víme, že to v žádném případě neznamená přehlížení chyb a nedostatků! Jen kvůli tomu, co se mi na mně samotném nelíbí, se nevztekám, nezuřím, ale v klidu a v pohodě, z lásky k sobě samému se to snažím měnit.

Ve vztahu k druhým je to podobné. On to není blábol, „milovat druhé takoví, jací jsou.“ Jde jen o to, aby se to opravdu nestalo jen zástěrkou pro lenost a neochotu něco dělat. Když mám rád sebe, když si přeji to dobré, tak si neubližuji. Ale měním to, co se mi nelíbí. Když mám rád druhého, když mu přeji to dobré, tak mu také nebudu ubližovat. Jistě, že se mi na něm něco nemusí líbit. To je docela normální. Jistě, že když to považuji za špatné, ta bych to i na tom druhém rád změnil. Ale pořád – nevedeme svůj boj proti tělu a krvi. Na prvním místě je tu smíření. Mír. Pokojné přijetí toho druhého i s tím, co mi na něm nesedne, protože on už prostě takový je. A až jako druhý krok může nastoupit moje snaha na něm něco měnit.

Ve vtahu k Bohu to stále není nic jiného. Včera večer jsme s kýmsi po Facebooku diskutoval o Jobovi a jeho vztahu k Bohu a to mě v tomto názoru ještě víc utvrdilo. Vztah k Bohu je oboustranná záležitost. Není to tak, že Bůh rozkazuje a my posloucháme. Bůh naslouchá i nám, bere nás vážně a tak když jde o to smířit se s Bohem, tak jde nejen o to, že Bůh skrze Krista odpustil nám, smířil se s námi, pokojně na nás hledí, ale že něco takového bychom měli udělat i my ve vztahu k Bohu. Nejde jen o to, jaký má Bůh vztah k nám, ale také o to, jaký vztah máme my k němu. Cožpak jsme nikdy Bohu nevyčítali, co že to dělá? „Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš chvi brát…“ – jo zpíváme to, ale mám s tím často problém.

A zase – být smířen s druhým, milovat druhého – to neznamená nutně s tím druhým ve všem souhlasit. Jsme zase u toho Joba, ale řeč by mohla být o jakékoliv modlitbě za druhé – zdaleka ne vždy se modlíme sovy Ježíše z Getseman: „Ne jak chci já, ale jak chceš ty!“ Máme přece své prosby za sebe, za druhé. A nevím, jak vy, ale já mám i otázky nad tím, co se děje a co s tím u všech všudy Pán Bůh zamýšlí. Do toho všeho nás apoštol vyzývá ke smíření s Bohem. Dejte se smířit s Bohem! Nastolte pokojný vztah mezi vámi a Bohem. Žádné vášně, žádný vztek, žádné výčitky a hádky. Dejte se smířit s Bohem! Ujasněte si ten vztah, vneste si do něj světlo, ujasněte si, jaká je vaše role v něm a jaká je Boží role.

Jasně, že ani jeden z těchto třech smíření není nic jednoduchého. Smíření se sebou, s bližními, s Bohem – to je něco, co se lidským silám vymyká. Jeden každý z těchto třech kroků je velký zázrak – jak to, že si člověk srovná své vlastní životní hodnoty, tak to, že se srovná s těmi tak rozdílnými lidmi kolem sebe a zcela pochopitelně to platí o okamžiku, kdy člověk přijme smíření s Bohem a začne se snažit milovat Pána Boha takového, jaký je Bůh. Je to zázrak – a proto Pavel mluví o novém stvoření. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! Tady se děje něco jako na počátku světa.

Pro ilustraci tohoto smíření, v pravdě zázračného smíření, si vezmu jednu historickou událost. Důvodů, proč právě tuto, je víc, ale vězte, že na sobotu 13. srpna, tedy ode dneška za šest dní, připadne jedno výročí. Nic kulatého – 284 let, navíc je to výročí události nepříliš připomínané, totiž tradiční datum vzniku obnovené Jednoty Bratrské v Ochranově. Přesuňme se tedy na chvilku v myšlenkách nějakých 40 kilometrů severně od Liberce do městečka Herrenhut, Ochranov, a podívejme se, co že se tu děje.

Už několik let se sem ze všech stran schází desítky lidí. Je jich tu celkem tak tři sta. Přichází ze všech stran. Zdaleka nejen z Moravy a zdaleka nejen lidé tak či onak se hlásící k tradici Jednoty Bratrské. Pověst o „ochranném městě“ přilákala nespokojence z mnoha dalších oblastí – luterány tradiční i pietisticky orientované, kalvinisty, ale také novokřtěnce a spoustu sektářů nejrůznějších směrů. Aby byl klid, tak místní hrabě Zinzendorf dal městu jakési světské zásady – velmi jednoduché – poslušnost augspurské konfesi a poslušnost jeho rozkazům. Pak začal organizovat Ochranov po duchovní stránce, protože to byl jeho hlavní cíl – krásná, ba dokonalá křesťanská obec.

Luteránům to připadlo normální, kalvinisté se podřídili, ale bratří z Jednoty nechápali, co má co světská moc – byť v tak laskavé podobě, jakou představoval hrabě Zinzendorf! – co mluvit do uspořádání církve. Sehnali Zinzendorfovi Komenského knihu o historii Českých bratří – a Zinzendorf byl tak pokorný křesťan, že je neposlal ne-li že do háje, tak zpět na Moravu, ale knihu poctivě přečetl a byl tak rozumný člověk, že z ní vybral to, co bylo použitelné ze starých řádů jednoty i o staletí později. Ochranov stal filiálním sborem blízké farnosti v Berthelsdorfu a tak je nikdo moc nekontroloval, protože se spoléhalo na to, že farář Rothe z Berthelsdorfu si na svůj filiální sbor dohlédne. Vnitřně pak žil velmi svobodně.

Berthelsdorfský farář byl srozuměn s Zinzendorfovým plánem nechat Ochranov vyvíjet co možná podle pravidel Jednoty Bratrské a tak, aby vyjádřil vědomí jednoty, tak pozval všechny účastníky diskuse k sobě do kostela s tím, že budou společně slavit Večeři Páně. Tak – na znamení usmíření a lásky. Byla to středa, 13. srpna 1727, návrh byl s nadšením přijat a lidé vyrazili. A najednou se začalo dít něco, co nikdo nečekal a neznal. Lidé se už po cestě do kostela se slzami v očích prosili vzájemně za odpuštění, vyznávali své hříchy a slibovali nápravu. Po bohoslužbách se rozcházeli po domech a zůstávali v malých modlitebních skupinkách.

Zinzendorf ve svých pamětech po letech popisuje nepochopitelnou atmosféru, která uchvátila i jeho, tedy člověka velmi hluboké osobní zbožnosti, jako něco, co neznal a jindy a jinde neviděl. Viděl v tom jasné působení Krista. Napsal: „Při pohledu na toho Muže bolesti jim jejich vlastní srdce potvrdilo, že On bude jejich ochráncem a jejich knězem. Jejich slzy ihned proměnil na olej jásání a jejich bídu na štěstí. Tato pevná jistota je v jediném okamžiku změnila na šťastné lidi, jimiž jsou až dodnes. Od té doby dovedli k tomuto svému štěstí mnoho tisíc jiných lidí prostřednictvím vzpomínek a nebeské milosti jednou jim darované a tolik tisíckrát potvrzené.“

Ještě ze Zinzendorfových vzpomínek – jeho přítel a velká osobnost počátků obnovování Jednoty v Ochranově – Kristián David – byl v té době na misijní cestě v Maďarsku. Lidé se za něj modlili a Kristián David pak vyprávěl, že měl nedobytné nutkání se v maďarském Soaru v tu samou chvíli modlit za Ochranov. Citát: „Je to vpravdě zázrak Boží, že tolik způsobů a konfesí, jako katolíci, luteráni, reformovaní, separatisté, gichteliáni a jim podobní jsme mohli být spojeni v jedno.“

O 14 dní později začala čtyřiadvacetihodinová nepřetržitá modlitební stráž, ke které se zavázalo nejprve 24 bratří a záhy se přidaly desítky dalších. Modlili se za sebe navzájem, za Ochranov – no a druhý den pan hrabě nechal notářsky potvrdit smlouvu, ve které bylo napsáno, že Moravané nejsou v Ochranově trpěni či tolerování, ale jak ze strany panství, tak ze strany luterské církve jsou i podporováni, pokud setrvají v nesektářském a pokojném způsobu svého vyznávání. A tak se modlili dnem i nocí dál a ono jim to bez přestání vydrželo sto let.

Po třičtvrtě roce přišel pan hrabě s další novotou. Ochranovský deník z 3. května 1728 uvádí: „Pan hrabě započal dnes něco nového, dal všem ve zpěvní hodině něco jako heslo pro příští den. To prvé znělo: Láska jej přivedla k nám a já bych jej neměl milovati?“ Každý den bylo „heslo“ roznášeno po všech domech Ochranova. Myšlenka se ujala. Na rok 1731 vyšla již hesla tištěná.

Je spousta veselých historek o tom, jak jakýsi pán si přivezl černého otroka odněkud z Karibiku, navštívil Zinzendorfa, zajeli se podívat do Ochranova a bratří jasně svědčili, že černocha má Pán Bůh rád stejně jako bělocha a že je úplně stejné Boží dítě, jako kdokoliv jiný. Černoch byl nadšen a zatoužil po tom, aby se to dozvěděli i jeho krajané na ostrově sv. Tomáše. Bratří to pochopili jako Boží volání a poslali tam misionáře.

Bylo by toho dost, leč nejde mi o historickou přednášku, ale o příběh o tom, jak Bůh hýbal lidskými srdci, aby si uvědomovali sami sebe, aby si uvědomovali co je s jinými spojuje a co je od jiných odděluje, aby si uvědomili, co je spojuje s Bohem a co je od Boha odděluje – a aby v tom všem hledali smíření. Ne prosazení sebe, ale mír a pokoj. Ten ochranovský příběh je tu na ilustraci toho, jak vypadá nové stvoření.

Jako v Bibli a v příběhu o stvoření, tak i v této historii časem zasáhne lidská hříšnost. Nebude všechno v dějinách Jednoty Bratrské růžové a krásné. Ten základní kámen je ale položen a tím kamenem je Kristus. V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění. Na tomto základním kameni se dá stavět a když se ukáže, že ta stavba nestojí za nic, tak se dá zbourat a na tom dobrém základním kameni se dá začít stavět znovu něco jiného, lepšího, smysluplnějšího.

Na tomto základě, totiž že Bůh nás ospravedlňuje, očišťuje od hříchu, na tom se dá začít smiřovat se sám se sebou. Zjišťovat, co mi na mně samotném těší a co mi na mně samotném štve. Pořád si mohu – smím – připomínat, že Bůh mi nepočítá provinění. Že i když narazím na něco, co opravdu není v pohodě, tak to není nic definitivního, nic nezměnitelného, nic, co by mne od této chvíle tak říkajíc „vyřazovalo ze hry“. Že to tak musím nechat, protože s tím nic nenadělám.

To samé ve vztahu k druhým. Ani zde Bůh nepočítá provinění, která nás doposud oddělovala. Je kam se vrátit. Je tu ten základní kámen i pro mezilidské vztahy, totiž Kristus, jeho láska, jeho odpuštění. Všechno se dá napravit!

A do třetice – je tu i smíření s Bohem. Ta cesta je otevřena pro každého. Není nikdo, kdo by si za svůj život tu cestu k Bohu zaházel tak, že už prostě k Bohu nemůže, nebo že by byl Bůh na někoho tak děsivě naštvaný, že už mu nikdy a v žádném případě odpustit nehodlá. A na nikoho Bůh nenaložil tak strašlivé břemeno, že by se takový člověk nezměnitelně zatvrdil a už nikdy a za žádných okolností za Bohem jít nechtěl. Je možno se dát smířit i s Bohem.

Nám Bůh uložil zvěstovat toto smíření. Jsme posly Kristovými… Je na nás, abychom sami přijali a tomuto světu vyřizovali tu úžasnou zvěst, že kdokoliv z nás i z těch lidí, které potkáváme ve víru všedních dní, tak každý může odhodit hřích a přijmout Boží spravedlnost.

Amen.