2K 5,17a

Písně: 33, 675, 544, 480, 379, 687

Introit: Ž 33,6–8
Čtení: Gn 1,1–2,3
Text: 2K 5,17a
Poslání: Ef 4,24

Milí bratři a sestry,

spolu s nedělní školou nás teď čeká sedm týdnů nad prvními kapitolami Bible. Dnes je to tedy stvoření jako takové. Dobrou protiváhou příběhu o stvoření, jak jsme ho slyšeli v prvním čtení, nám budou Pavlova korintským křesťanům, která ale můžeme vztáhnout na všechny křesťany – jsme nové stvoření. Staré pominulo.

Jsme nové stvoření? Jak to?! Co se změnilo. Co se tak zásadního změnilo na lidech, kteří se obrátili ke Kristu?! Mají pořád stejné tělo, stejný počet zubů… I povahové vlastnosti a vůbec celkové osobní nastavení zůstává mnohdy stejné… Jak to, že tedy apoštol mluví o novém stvoření a o tom, že cosi starého pominulo. Nu – to se nám tady pomaličku vylupuje obsah pojmu „Stvořitel“ a „stvoření“. To, čemu se dnes pokusíme trochu lépe porozumět, že když je o Bohu řeč jako o „Stvořiteli“ a o tomto světě jako o „stvoření“, že to pramálo mluví o nějaké technologii výroby a vnější podobě.

Když je řeč o prvních kapitolách Bible, nechci se nořit do sporu kreacionistů, obhájců inteligentního designu a evolucionistů. Čte-li kdo Bibli jako popis toho, jak co Bůh dělal, nemám si s ním moc co povídat. Bible mi do mého biologického vzdělání mnoho zajímavého neřekne a tratil jsem tímto tématem už mnoho let.

Zato se snažím číst Bibli jako teolog, kterému Bible vypráví o Bohu a jeho díle v tomto světě. Jako křesťan, který v biblických příbězích hledá zvěst o Boží lásce. Jako věřící člověk, který nad biblickými příběhy chce růst ve víře. A ejhle, najednou doposud poněkud zmatečné informace dostávají dost srozumitelný rámec a myšlenky, které v Bibli čtu, do sebe začínají zapadat.

Začněme od toho Pavlova výroku o tom, že kdo je v Kristu, je nové stvoření. Už jsme si řekli, že ta změna se prakticky vůbec nedotýká tělesné stránky. Ten hmatatelný, viditelný člověk, ten před uvěřením i po uvěření, před obrácením i po obrácení, před křtem i po křtu vypadá pořád stejně. Má stejně rukou, nohou, očí i zubů. Pořád jen jednu hlavu. Trochu složitější je to s duševní složkou. Pozor – duše, lidská psychika, to je pořád člověčina, jako bylo tělo. Mohu-li posoudit vlastní zkušenost, zkušenost, kterou mám s lidmi pokřtěnými v dospělosti i s biblickými příběhy, jak tak čtu o Ježíšových apoštolech, tak ani zde k nějaké zásadní proměně dojít nemusí. Jistě – může. Ježíšovo „jdi a nehřeš více“ je směr, který dokázal proměnit nejeden život. Lidé se vzdávali špatných návyků, bojovali se špatnými povahovými rysy.

Jenže to už se dotýkáme třetí složky našeho života. Tělo, duše – a duch. Vedle tělesné stránky a vedle naší psychiky je tu ještě naše spiritualita. To, co vypovídá o nasměrování našeho života. A ejhle – tady se s obrácením něco mění naprosto razantně a zásadně. To je sama podstata obrácení. Už to slovo k tomu ukazuje, že obrácený člověk – to je někdo, kdo změnil směr ve svém životě. To, že člověk, který zůstane stejně tělesně i duševně vybavený, tak tyto tělesné a duševní předpoklady začne využívat jinak. Apoštol Pavel byl fyzicky schopný cestovat a intelektuálně i lidsky vybaven mluvit s lidmi, které neznal. Měl odhodlání a nadšení. A měl kvalitní farizejské vzdělání. Toho mohl využít jako pronásledovatel křesťanů i jako hlasatel evangelia. Po svém obrácení a křtu neodhodil svoje vzdělání ani svoje komunikační schopnosti. Odhodil svoji pýchu, odhodil svoji duchovní slepotu. To, co měl, odevzdal do rukou Krista, se kterým se setkal u damašských bran. Pak ještě nějakých patnáct let studoval, zkoumal, modlil se, snažil porozumět.

Změnil se, nebo ne?! Tedy přesněji – stal se „novým stvořením“? Nu – tak nějak by měl, ale už vidíme, co to znamená a co to neznamená. Na první pohled se totiž opravdu nic moc zásadního nezměnilo. Kdyby tak Pavla potkali jeho spolužáci ze základky na srazu 15-20 let po devítce, tak by si snadno mohli říct, že tedy kromě toho, že se stal křesťanem, je ten Pavel pořád stejný. Teda až na tu pleš. Tu tenkrát neměl. A taky asi hůř vidí. Ale jinak pořád umí dobře mluvit i dobře psát. Kam přijde, je ho všude plno. A je chytrej jak vopice. Učil se dobře, hodně četl – a koukněte na něj, pořád se vzdělává.

Pavel jako „nové stvoření“ – to je pohled, který na první otevření očí moc zřetelný není. Zásadnost té změny, Pavlovo obrácení, to se velmi těžko vysvětluje. Co je na tom tak zásadního? Co to v člověku změní. Vím, že se to moc špatně vysvětluje, protože si na ty rozhovory na setkání 15 let po osmičce (za nás devítka nebyla) celkem dobře pamatuji, jak jsme tam s Michalem Mazným byli v tu chvíli za exoty, protože přišla řeč na obrácení, ale oni na nás žádnou změnu hodnou pozornosti fakt neviděli. V těch rozhovorech to šlo úplně mimo sebe a obávám se, že se nám naprosto nepodařilo vysvětlit vůbec nic.

Nové stvoření – ta slova mluví o změně smyslu, ne o změně podoby. To je ten trýček, ten tak těžko vysvětlitelný prvek lidského života. To, že Pavel nežije sám sobě, ale žije v něm Kristus (Ga 2,20). To zní pěkně, ale obsah víc tak nějak cítíme, než, že bychom to dokázali rozumově vysvětlit a popsat. Dá se o tom totiž pořádně bavit jen s lidmi, kteří svět vnímají aspoň trochu podobně. Kteří se ptají po smyslu života. Po tom, proč tu jsme. K čemu je to dobré. Když s tím, že ve vašem životě nastala úplně zásadní změna, že jste nové stvoření, přijdete za člověkem, který si otázku po smyslu života neklade, nejspíš se budete ve svých postojích míjet. Nebudete si odporovat – prostě budete mluvit každý o něčem jiném. On bude hledat změnu těla či povahových rysů a vy budete mluvit o tom, že jste to staré tělo a staré povahové rysy dali do služeb Kristu.

Nu – je to úplně stejné, jako když se teolog a biolog sejdou nad první kapitolou první knihy Mojžíšovy. Příběhu o starém stvoření. O prvním stvoření. Biolog se ptá, co že to tu vzniká, jak to vzniká, v jakém pořadí. Teolog hovoří o smyslu. Nemají se kde potkat.

Země pustá a prázdná, nesličná a pustá, houšť a poušť, Wirsal und Irsal. Něco v čem není lad a řád. Něco, co nemá hlavu a patu. A Bůh tvoří a rozděluje. Tvoří světlo a odděluje ho od tmy. Vědec se ptá, jaké to bylo světlo, když Slunce, Měsíc a hvězdy mají ještě pár dní času, ale to je přesně ten zmatek. Důležité není „co“, ale „proč“ – aby byl řád. Aby byl smysl. Aby to mělo hlavu a patu, tak Bůh tvoří, odděluje světlo a tmu a stanovuje den a noc, byť ano – bez Slunce to čistě pragmaticky úplně smysl nedává. Ale pro nás lidi je den a noc důležitá věc bez ohledu na to, na základě jakého konkrétního astronomického jevu vznikají. Jsou znamením Boží moci a znamením počátku řádu.

Vody nebeské a pozemské – geolog se ptá, o čem že je tu u všech všudy řeč a já mu dost dobře neumím odpovědět, protože úvahy o jakémsi jinak vodním obalu země, který se zhroutil při potopě světa – to mi připadá jako nesmysl. To je pro mne právě to míchání našeho současného poznání, které ví, že Zeměkoule není cosi obklopeného vesmírným oceánem a biblického příběhu, který se neptá co, ale proč. Ta klenba je tu, aby člověka chránila před nebezpečím, které tam kdesi vysoko a daleko může být. Izraelci se bojí moře. Tuší v něm tajuplné a nebezpečné obludy. Kdo ví, jak supertajuplné a supernebezpečné oblud se ukrývají v onom praoceánu! Ale netřeba se bát. Bůh učinil klenbu a oddělil vody od vod. Supertajuplné a supernebezpečné obludy zůstávají kdesi v Božím prostoru a ten se s tím naším lidským neprotíná. Klenba je hranice oddělující duchovní světy. To je to „proč“, které se skrývá v oddělení vod pod nebem od vod nad nebem.

Žijeme tady na zemi, kterou Bůh oddělil od pozemských vod. Jsou tu kytky a svítí na ně ve dne Sluníčko a v noci Měsíc a hvězdy. A pak tu jsou ryby, ptáci, savci, plazi a hmyzáci a vůbec všechna ta živočišná havěť. A nakonec i lidé. Biolog s překvapením sleduje, že by to mělo všechno být býložravé a dumá, jak to ten tygr dělal, když fakt vlákninu trávit neumí.

Ptá se na špatném místě. Na tuto otázku Bible neodpovídá. „Proč“ – ne „jak“! V Božím plánu je, aby bylo v celém stvoření dobře. Aby se nic nekousalo a nepralo. Darwinisms a jeho boj o přežití není špatný, protože to tak historicky nebylo. Možná bylo. Co já vím, jak to bylo. Darwinismus je špatný tím „proč“ – když se s ním necháme určovat. Když se budeme podle jeho pravidel k sobě chovat. Když si řekneme, že v práci je to prostě jen další zápas o přežití silnějšího, protože slabšího při příští reorganizaci vyhodí. Že ostré lokty a když ne ostré zuby, tak ostrý jazyk – že to tak má být. Že tak se k sobě máme chovat, protože jsme to dostali od evoluce do vínku. Nu – právě tady řekne Bible, že tohle není naše původní určení. Ať už jsme se tady objevili jakkoliv, tak ubližovat si nemáme. Nejsme zvířata. Jsme lidi.

Lidé tomu mají šéfovat, to v Božím plánu je. Lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu a vláda nad stvořeným světem, ta je součástí právě tohoto obrazu. Muži a ženy. Mimochodem – tady se nemluví o počtech. Příběh o Adamovi a Evě je až o kus dál, takže klidně se to dá chápat tak, že tady čteme, jak Pán Bůh stvořil lidské zástupy a o jednom konkrétním páru – Adamovi a Evě – je zase jiný příběh. Hodí se to jako odpověď, až zase někdo bude chtít vtipný a bude se vás ptát, kde vzal Kain ženu. S klidem mu odpovězte, že i podle Bible mimo ráj lidí běhalo po zemi spousta. Jasně, že to je nonsens, ty příběhy neříkají „jak“ se to dělo, ale „proč“, ale takovíto tazatelé jen málokdy hledají skutečně odpověď. Spíš je baví rýpat a tímhle se jich zbavíte.

Člověk stvořený k obrazu Božímu je ale důležitý motiv, protože ukazuje až k tomu „novému stvoření“, o kterém mluví apoštol Pavel. Bůh měl s člověkem od počátku nějaký záměr. Má důvod, proč člověk tady na tom světě je. Jsme stvořeni k Božímu obrazu. Jde o to nějakým způsobem na tomto světě reprezentovat Boha. Konat jeho dílo v tomto světě. Prací i odpočinkem, jak k tomu ukazuje sedmý den stvoření.

K tomuto „proč“ se člověk vrací, když se stává novým stvořením v Kristu. A ejhle, obrácený křesťan si na příkladu Pána Ježíše uvědomuje, že ostré lokty a když ne ostré zuby, tak ostrý jazyk – že to tak nemá být. To není původní Boží plán. Jestli jsme se začali přizpůsobovat zvířatům a jejich zápasu o přežití, tak docela určitě přestáváme být vládci stvoření a reprezentanti Boha na zemi. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu, ale je to fakt „pod vobraz“. V tu chvíli potřebujeme tu změnu. Nové stvoření. Obrácení. Stát se ze zvířete zase člověkem.

Nepřestaneme být primáti. Vnějšně viděno, budeme pořád to, co Desmond Morris nazval „nahá opice“. Když na konci šedesátých let vydal knihu s tímto názvem tak dost provokoval. Říkal: „Tak si to přiznejme, že jsme jenom zvířata. Jsme opičky, na rozdíl od jiných opiček nejsme chlupaté opičky. Ale nic víc, než opičky, nejsme.“

Není důvod mu to brát. Sociobiologie nechť si zkoumá člověka podle svých metod. Nechť popisuje, jak se chovají primáti. Pro zoologa jsme zvířata a pan Morris tehdy správně upozornil, že z pohledu vědy je potřeba sestoupit z piedestalu, kam jsme sami sebe postavili jako „homo sapiens sapiens“ a pěkně se zařadit mezi zvířata.

Z pohledu křesťana, z pohledu faráře si ale říkám, že už je zase nejvyšší čas to otočit. Začněme se k sobě zase chovat jako lidi. Takoví lidi, jaký máme být. Od Pána Ježíše máme dost informací a vodítek k tomu, abychom poznali, co to znamená v praxi.

Amen.