2K 6,14–7,1

Introit: Za 9,9–10
Čtení: Mt 21,1–17
Text: 2K 6,14–7,1
Když apoštol Pavel vyzývá korintské křesťany, aby se nedali zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími, má to svůj důvod. Korinťané měli pohanskou minulost a třebaže uvěřili v Krista, nejednou se u nich to minulé hlásilo zase k životu. Však byli obklopeni a ovlivňování prostředím, které bylo evangeliu nahony vzdáleno. Bylo velmi snadné podlehnout pohanskému stylu života, v němž se spojovala modloslužba s mravní nevázaností. A někteří v korintském sboru si s tím nedělali žádné starosti, protože špatně pochopili svobodu křesťana, která apoštolovi byla tak drahá a říkali si „Všechno je mi dovoleno.“ (1 K 6,12) Když čteme dva Pavlovy listy do Korintu podrobně, uvědomíme si, jak těžké a namáhavé bylo apoštolovo úsilí vysvětlit právě to základní a podstatné, připomenout, že všechno dovoleno není. Že modloslužba a služba Bohu se nedá spojit, že světlo a tma nejdou dohromady a že je zásadní rozdíl mezi věřícím v Krista a tím, kdo ho odmítá. Proto napsal „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!“

Už tenkrát tato výzva musela znít pro korintské křesťany hodně tvrdě. A dnes, kdy se hodně mluví o náboženském dialogu a tolik potřebné toleranci, působí apoštolova slova o to drsněji. A to i na nás, kteří jsme tisíci vlákny spojeni se světem zcela nevěřícím. Nemáme spolu se všemi lidmi bez ohledu na cokoliv usilovat o dobro, spravedlnost a mír, který je stále ohrožen? Jsou snad nevěřící lidé třeba v manželství horší než ti věřící?

Nejsou, protože všichni zhřešili, tak by odpověděl apoštol. Tady není a nemůže být žádná diskriminace nevěřících lidí. Ale zároveň nemůže být žádné pochybnost o tom, že ti, kdo uvěřili v Krista, jsou jiní. Mají jiného Pána než ti nevěřící, mají jiné hodnoty a nemohou se v tom nejhlubším sjednotit. Už ve Starém Zákoně bylo zakázáno spřáhnout k orání odlišná zvířata, osla a volka. Snad tento zákaz byl namířen proti dávné pověře, že spojením různých sil se dosáhne na poli dobrého výnosu. Ale možná, že se tu myslí na zvířata, která by si v jednom jhu působila už svou odlišností potíže a utrpení. Tak to bude asi i mezi lidmi, kteří v tom základním si nedokáží porozumět. „Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami?“

A apoštol hned řekne větu, nad níž se nám až hlava zatočí. „My jsme přece chrám Boha živého.“ Není žádný jiný chrám než živí lidé, kteří se upínají ke Kristu, než ty a já, kteří jsme částí jeho církve; takovou máme důstojnost, že jsme Boží svatyní. O všech nás platí Boží slib: „Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ Bůh nebydlí v chrámech udělaných lidskou rukou, pověděl Pavel Atheňanům ve svém kázání. A teď píše všem křesťanům: „my jsme přece chrám Boha živého.“

Ale i tento chrám potřebuje to, co udělal Pán Ježíš, totiž očištění a vrácení původnímu účelu. Do toho chrámu, jímž jsme my sami, se dostalo leccos poskvrňujícího. Když Pán Bůh slíbil nám svou přítomnost, takže není někde nad mraky, ale chce přebývat v nás jako ve svém chrámu, musíme tam dělat stále gruntovní úklid. „Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.“

Amen.