2Pt 1,16–22

Písně: 390, 263, 429, 218, 361

Introit: J 17,25–26
Čtení: 1Pt 1,3–9
Text: 2Pt 1,16–22
Poslání: 1Pt 5,4

Kdo nás tak zmámil?
Zas jednou přivedli k Ježíšovi slepce, aby se ho dotkl. Tentokrát v rybářské Betsaidě. Že poznají, jak je to s těmi zázraky. Lidi toho napovídají, teď se ukáže. Mají svého nevidomého:

„Jsem Ježíš,“ řekl možná vstříc prázdným očím, tázavým prstům, a nic… Slepě dál šátrá ten člověk, podané ruky se drží. Až za městem, zbaveni zvědavců, ho slinou a dlaněmi svých rukou uzdravil.

„Nevracej se, nic jim nevykládej. Běž domů.“

Tak to napsal Marek (9,22–26), možná, abychom si všimli, oč strastněji bude Ježíš zápasit s duchovní slepotou svých přátel.

Skoro nazapřenou, tedy bez obvyklých zástupů, zamířili na sever Iturejskou krajinou k horám do městeček kolem výstavné Cezareje Filipovy. „Jako rosa Hermon sestupující na hory Siónské, tak utěšená je bratrská jednomyslnost,“ zpívá David o té kráse (Ž 133,3). Studený vzduch z vrcholků stále pod sněhem (2800 m) sráží pobřežní vlhkost horkých vzdušin nad Galileou, zavlažuje rovinu Sáronskou v Samaří, až ke Gaze a Judeji. Úbočím z pěti set metrů nad mořem se bujnou zelení řine jeden ze tří jordánských pramenů. Bývala tu pomezní citadela Dan severního cípu království.

V tomhle půvabném koutě znenadání začal Mistr v úzkém kruhu nejbližších o čemsi neslýchaném, nepředstavitelném: Syn člověka musí mnoho trpět…

Dávno si všimli, že se trápí odmítavostí zbožných učitelů Zákona, ale teď mluví rovnou o potupě, ranách, dokonce o smrti z jejich rukou. Přikazatel, jemuž démoni jdou z cesty. Kristem ho před chvílí s určitostí prohlásil Šimon, ten z rybího trhu v Kafarnau. Před časem nechal solidní živnosti. Už tenkrát vytušil, ale teď si troufnul:

„Mistře, ty jsi Mesiáš. Ty jsi svatým olejem Božího Ducha vyznamenaný Král. Kam bychom se poděli! Ty máš slova věčného života…“

Svatyní hodnou těch slov se stala polní cesta a veleknězem rybář.

„To nemáš ze sebe, synu Jonášův. Blahoslavený jsi ve světle mého nebeského Otce, vyznamenal ho Ježíš,“ jako že jsi Petr, bude na té skále stát živý dům Boží a svůdné pekel brány, ho nezmůžou. Dám ti klíče nebeského království. Rozvážeš, bude rozvázáno. Svážeš, zůstane tak. Nejen na zemi, ale i v nebesích, ale zatím…“

Důrazně jim přikázal, aby ho neprozrazovali. Chápou. Sám dá v pravý čas znamení a zjeví svou moc a slávu. Bude to veliké, závratné…

Tím méně chápou teď tohle o bolesti, o hanbě, o ubití k smrti, a záhadném zmrtvýchvstání. Zas jedno z obtížných podobenství? Dívají se po sobě, až právě pochválený Petr to nevydrží, rybářskou tlapou kolem ramen stranou Ježíši šeptá:

„Pane…, jsme přece s tebou a zůstaneme. V nás, co tě máme rádi, máš zastání. Nedojde k nejhoršímu.“

„Odstup!“ Ježíš rázně setřásá to chlácholení a dívá se cize, “člověčino, nechápeš, co je Boží. Pohoršením jsi mi. Jdi za mnou, satane!“ ale hned dodává, „jsou to paradoxy, přátelé. Sebe zachovat? Sebe uskutečnit? Nuže, za mnou to bude spíš sebe zapření a pranýř. Avšak kdo pro mne ztratí, nalezne. Duši k věčnému životu zachová.“

Šest dní se k tomu vrací: „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil. Ale kdo o to stojí?“ ohlíží se Ježíš, „ještě tak, komu něco schází. Jinak: Proč hned tak zhurta že? Rovnou se obracet a zrovna teď jako novorozeně z vody a Ducha začínat? Však Boží milosrdenství je věčné. Nakonec Hospodina, jméno jeho budiž požehnáno, beztak lítostí pohnou k odpuštění. Což nestojí psáno, že nebude ustavičně žehrat ani na věky držet hněv? Otec lítostivý a milostivý? Jenomže co oni?! Pokání, které proměňuje srdce a přibližuje k Bohu už zítra ani ve zlostném pláči najít nemusí. Dnes je ta chvíle, ale kdekomu se zdá, že si zatím tak zle nestojí… A tak Syn člověka musí… Musí strpět, co se skrývá za plentou slušnosti a zákonické zbožnosti, aby vydal svědectví PRAVDĚ.“

Rybář na pustém jezeru. Bůh. Zjevení Boha hledajícího, aby z propastné neznámosti vyvedl k ŽIVOTU a před zahynutím zachránil, protože miluje. Přišel co nejblíž, ale takoví, jací jsme, ani tak zblízka ve své časnosti ho nesneseme. Na jejím prahu pak, kam se podějeme?

Po týdnu práce v terénu si vyšel do hor a s ním Petr a oba Zebedeovci. Ostatním se možná moc nechce, ale dlouhou chvíli mít nebudou. Široko daleko se už ví, že je tu Ježíš, prorok mocný v slovu i skutku. Trousí se zvědavci. K večeru, v obležení zástupem z okolí, se Mistra dočkat nemohli.

Mezitím ti tři, ztraceni s ním v horách, prožijí nezapomenutelnou proměnu toho, co mají před očima: V jedné chvíli… Zrak je šálí? Pán před nimi se sněhobíle skví a v té záři pozorují, že není sám. Vytrženi z časnosti vidí s ním zákonodárce a proroka a Mistr pln světla s nimi rozmlouvá. S odvěkou Boží stráží lidu, bok po boku se sloupy Izraele. Myslí jim táhne, co od něho v těch dnech slýchali. Připomíná se obraz té hrůzy, avšak v jakési nevypověditelné slávě.

Zůstat zachtělo se Petrovi, trvale spočinout. Zabydlet se tu s Mistrem, Mojžíšovi a Eliášovi na dohled. Ostatní svět, národy nechť sem putují k tomuto místu, k jejich stánku a svatyni. Samo nebe ho napomenulo, ať si nevymýšlí: „Tento je ten milý můj Syn, jeho poslouchejte.“

Při sestupu jeden druhému potvrzuje: ne, nebyl to sen. Nejsou zdáním nebeské souvislosti, k nimž je přivedl ten, který je povolal. Směli zahlédnout, co Mistr znamená v tom království odjinud. Nesnadné putování s ním jim teď připadá jako přípravný čas slávy. Až se rozkřikne „Ať žije král!“, Syn člověka vystoupí ze skrytosti, vstane z mrtvých svého inkognita a skvělým začátkem tohle skončí. S elánem se vracejí, ačkoli Pán to vidí jinak:

„I Eliáš už přišel, a jak dopadl…“

V táboře pod horou našli těch devět v houfu křiklounů a místních všeználků, jak stojí nad případem, s kterým nehnuli:

„Pane, jestli na to máš, pomoz. Tvoji to nesvedli,“ oči prosebníka se roztěkají marnou lítostí a hořkým zklamáním.

„Ó národe nevěrný, až dokud…?“ Ježíš se rozhlíží po zvědavých i zlostných a bezradných tvářích, „věříš, že můžu? Věříš, abych mohl…?“

„Ach, věřím, pomoz…, pomoz mé nedověře!“ vzdává se otec padoucnicí stiženého chlapce.

Večer než se uložili, řekl pak učedníkům:

„Tohle pokolení? Tahle generace? Jedině skrze modlitbu a půst…“

Blíží se velikonoce. Projdou Galilejí a pak s poutníky Zajordáním do Judska. Cestou z vlídné krajiny Heroda Filipa Mistr znovu zápasí s chandrou. Svěřuje se s vidinami, jak ho bijou vydaného rukám neurvalců, pověsí ho, zabijí…, ale třetího dne z mrtvých vstane. Veselí společného: „Pojďme do domu Hospodinova,“ se vytrácí. Jak s hlasitým plesáním a díkčiněním žádat pokoj milovanému městu pro dům Boha našeho, když… A tak přidá do kroku a sám se svými děsy jde napřed, ale jeho trápení všecky zaměstnává.

Kráčejí mlčky, až Petr s Janem a Jakubem znovu připomenou, jak bylo na horách a že je Ježíš ještě všecky určitě slavně překvapí. Proč tedy mluví o utrpení? Namítá Tomáš a Filip přizvukuje. U Kafarnaa si to už berou osobně, kdo že do toho vidí lip a je tím pádem kompetentní, něco znamená proti takovým jen hodným, co na to nemají.

Mezi rybářskými domky si hrají děti. To se Ježíš pokaždé rozzáří. Zvedá nejmenší, cípem mu utře nudli:

„Tak copak jste cestou mezi sebou řešili?“

Nikdo nic…, jen děcko se směje, jak s ním ten cizí pán dovádí.

„Poslyšte, první bývají mezi posledními.

V království Božím je největší, kdo se dětsky poníží. Kdo se mezi vámi bere moc vážně, sám si zaclání. Připadá si první, ale bude poslední a služebníkem všech“ (Mt 18,3–4).

Po takových lekcích to přijde Šimonovi zase trochu vzhůru nohama a on, co na srdci, to na jazyku:

„Mistře, jak je to s námi? Vždyť jsme první všecko opustili a šli za tebou?“

„Teď víš o tom pokušení, Petře, ale jestliže jste co pro mne opustili, už v tomto nenávistném věku se vám to vrátí, a ten budoucí se otevře životem věčným.

Avšak vcházíme do Jeruzaléma. Odsouzeného mne vydají pohanům k posměchu a bičování, k poplivání a na smrt. Třetího dne pak…“

Ne, nikdo už nezlehčuje, co se Mistrovi utkvěle vrací: tíseň, strach, že nakonec v tom bude sám… Jan hledá, jak se mu těsněji přiblížit, potěšit, zřetelněji projevit a opětovat lásku:

„Mistře, dej nám, tuhle s Jakubem, být ti víc po ruce. Po pravici a po levici v té podivné slávě, z níž jde hrůza, ať je to cokoli.“

„Víte vy, co je ve hře? Ostatně pravidla i rozdělení rolí jsou v rukou Otce.“

Mezi ostatními je ovšem oheň na střeše. Nevěří odhodlání těch dvou chopit se kalicha hořkosti a podstoupit křest Ježíšova trápení. Předběhli je. Co si o sobě myslí? Všecky to štve, a Ježíš? Ježíš zesmutní:

„Řeknu království a vám hned naskakují představy vlády, moci, panování. Říkáte mi Pán a Mistr. JSEM. Dávám sebe na vykoupení za mnohé. Vy? Vy všichni jste bratři. Nenazývejte se mistry a pány, ani ‚otče‘ si neříkejte. Znamená to něco jiného v nebesích. Nejste ze světa, jako já nejsem.“

Moment, co slíbená moc klíčů? Napadlo Petra, ale zrovna teď si netroufá…

„Ze světa jsem vás vyvolil, ale všichni se rozprchnete. Zůstanu sám, ale nejsem sám. Otec je se mnou.“

Tohle ovšem už Šimon jen tak přejít nedokáže:

„Kdyby všichni, Mistře, já ne. I do žaláře a na smrt…“

Hledí si do očí, oba mlčí… Ach, co s tebou bude, až mne povedou Šimone? Z Kaifášova dvora uvidíš, jak mě fackují, a co, až kohout zazpívá? Kudy se propotácíš, Petře, k prázdnému hrobu? Modlím se za tebe… Kolikrát se rozpláčeš než pochopíš, co si ohlídat, co v duši ošetřit, abys mohl pást ne svoje…, moje beránky a ovce.

Šimone Jonášův. Miluješ mne? To jsou ty klíče. Nemůže vejít, kdo se nově z vody a Ducha nenarodí a tobě dám spasitelné umění pomoci. Miluješ mne, abys byl platným pomocníkem života? Života věčného? Miluješ mne? Pak svazuj duchovní zlosti a rozvazuj, co spoutává a brání… Otvírej!

Miluješ Pána Ježíše, křesťane? Pak i tobě dává klíče toho království, abys s ostatními vcházel i vycházel. Jsme bezpochyby jeho lidem, bratři a sestry, ovcemi jeho pastvy. Přitom možná každý jsme v tom houfu někomu světýlkem, někomu směrovkou, stráží, pastýřem.

Amen.