2Pt 3,1–4.8–9

Písně: 92, 517, 361, 500, 489
Introit: Ž 33,20–22
Čtení: Mt 24,42–25,13
Text: 2Pt 3,1–4.8–9
Když jsme začínali tyto Služby Boží, četli jsme jako vstupní slovo vyznání Božího lidu. „Tvoje milosrdenství, buď, Hospodine s námi, na tebe s důvěrou čekáme.“ Očekávání, nadějné vyhlížení patří k samé podstatě víry: to, co Bůh slíbil, to splní a my se na to smíme těšit. Ve víře víme, že ani zlo, bolest a utrpení, kterého je na světě tolik, nemá poslední slovo. Poslední slovo má ten, na něhož s důvěrou čekáme, protože Bůh v něm zjevil všechnu svou lásku: náš Pán Ježíš Kristus.

V jeho jménu jsme byli pokřtěni. Zemřel za nás na kříži, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a je ve slávě Otce. Ale zase přijde na tento svět. Ne už v podobě bezbranného služebníka, ale jako soudce živých i mrtvých, jak to vyznáváme v Apoštolském vyznání. Jako Král, který své království otevře všem, kdo jako ten lotr na kříži se k němu obracejí s láskou a důvěrou. Jako vítěz nad vším lidským zlem a nad smrtí. K této budoucnosti vyhlíží víra – k druhému příchodu Pána ježíše.

On sám slíbil, že přijde. Ale jeho slova, která jsme slyšeli z evangelia, jsou upozorněním, že člověk může usnout a propást jeho příchod jako ty nepřipravené družičky, kterým scházel olej. A ten služebník, který se měl starat o druhé, se unavil čekáním, řekl si: „Můj pán nejde“ a dal se na pití a začal se rvát se svými spoluslužebníky. Asi je to varování: je snadné se znavit, přestat myslet na to nejdůležitější, zařídit se podle svého. Proto slyšíme hlas Páně: „Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Proto slyšíme jeho „Bděte,“ protože to může trvat dlouho než přijde. Ale my bychom měli umět říci ve své práci, starostech i radostech právě to vyznání žalmu: „Na tebe s důvěrou čekáme.“

Náš text z 2. Petrova listu zmiňuje lidi, kteří se tomu posmívají. Zdá se, že ten posměch je důsledek zklamání, jež prožívali mnozí v církvi na konci prvního století. První generace křesťanů už zemřela a Pán nepřišel, ačkoliv ho čekali s jistotou co nejdřív. Ale nic takového se nestalo, všechno jde dál docela stejně, žádná proměna všech věcí, žádné Boží království. A ve svém zklamání tito lidé, kteří vzdali naději, se stali posměvači a začali si žít podle svého. „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všechno zůstává tak, jak bylo od počátku stvoření.“

Nenapadá nás podobná otázka? Kde je ten jeho příchod, když se na světě pořád nic nemění? Není to nakonec jen iluze, zbožné přání, které se stejně nevyplní? Možná, že právě tady nepozorovaně se zmocňuje člověka duchovní spánek a rezignace, jak o tom mluvil Pán ve svém podobenství. A pak už není daleko k hořkému výsměchu a pocitu, že stejně záleží nejvíc na tom, abych si žil podle toho, jak se mi zachce, bez jakýchkoliv norem evangelia. A právě teď je třeba slyšet Ježíšovo „Bděte!“ Jakoby On sám nám říkal: nenechte se zdeptat malomyslností, nevzdejte to, co jste vyznávali. „Na tebe s důvěrou čekáme!“

Pán dodrží to, co slíbil. když ještě nepřišel – a už to trvá hodně dlouho – není to proto, že na nás zapomněl. Není to proto, že se mu nechce, že otálí a ponechává svět svému osudu. Právě to autor Petrova druhého listu zdůrazňuje všem křesťanům. Není to ze zlomyslnosti, ale z lásky, která stále dává člověku příležitost ke změně, ať už žije mimo církev nebo v církvi. Právě my, kteří toho tolik známe z Písma, máme moc důvodů k pokání, že podle toho skutečně nežijeme. Ta lhůta milosti pro svět i pro Církev stále trvá – k našemu dobrému. Nestaň se posměvačem, když se ti zdá, že je stále všechno stejné a Pán nepřichází, ale v pokoře si uvědom, v čem by tě Pán při svém příchodu nemohl pochválit a pros o slitování.

„Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale všichni dospěli ku pokání.“ Tento Pán, který nechce nikoho strčit do pekla, ale ve své trpělivosti čeká na každého člověka, tento Pán přijde. A my bychom mu měli v ústrety volat:

„Na tebe s důvěrou čekáme!“

Amen.