2Tm 1,8–12

Písně: 33, 632, 379, 443, 550, 687

Introit: Ž 33,11
Čtení: Sk 1,15–26
Text: 2Tm 1,8–12
Poslání: Kz 3,11–12

Milí bratři a sestry,

Pavel napsal Timoteovi dva dopisy plné praktických rad pro vedoucího sboru. Znovu a znovu se ale vynořuje i základ, kvůli kterému to má Timoteus všechno dělat. Kotva, která to celé drží – a to je svědectví o Kristu. Kvůli tomu, aby bylo tomuto světu jasně a srozumitelně svědčeno o Kristu, tak Pavel píše Timoteovi všechny ty jednotlivé rady. Aby bylo svědčeno o Kristu, tak kvůli tomu má Timoteus v Efezu křesťanský sbor. Kvůli tomu se učí, jak se chovat k dětem, k dospělým, ke starcům, k mužům a ženám, ke členům staršovstva…

Ty praktické rady jsou zajímavé a dodnes (hezké slovo) „inspirativní“. Stojí zato se nad nimi zamýšlet a promýšlet, v jaké době vznikly a jak by bylo nejlepší je aplikovat dnes. Některé přejmout jak leží a běží, jiné – dejme tomu vztah k otrokům – asi nevyužijeme, jiné – dejme tomu sociální péče o vdovy – má dneska jinou podobu díky státní podpoře.

To klíčové je ale nezapomenout na základ, na kterém to všechno stojí. Základní důvod pro všechny ty rady. Pamatovat si, co je společný jmenovatel všech těch předpisů. Tím je vydávat svědectví o Kristu. Apoštol Pavel tady dobře navazuje na poslední slova Pána Ježíše před nanebevstoupením: …dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. To je základní úkol učedníků – být Ježíšovými svědky celému tomuto světu. Dosvědčovat světu Ježíšovo vzkříšení. Všichni mají poznat, že Ježíš žije. A tak se apoštol Pavel snaží.

Když si připomene první čtení a volbu Matěje, uvidíme stejný motiv. Petr říká, že …jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání. Být svědkem Kristova zmrtvýchvstání – to je základ, kvůli tomu se to losování dělalo. To podstatné, základní motivace celého toho konání, to byla snaha zajistit, aby se o Kristu svědčilo správně. Petr dospěl k závěru, že aby to bylo správně, tak svědčit o Kristově zmrtvýchvstání má opět kompletní „dvanáctka“ učedníků. Když se tak zamýšlel nad Jidášovým osudem, vyšlo mu z toho, že Jidáše je potřeba nahradit. O „Dvanáctce“ mám jisté pochybnosti a celé to rozpitvávání „kauzy Jidáš“ je mi krajně proti mysli. Ale to hlavní, co Petr řekne, co ukazuje do budoucnosti a k tomu, co se má dělat – to Petr vystihl naprosto přesně. Jde o to, aby se svědčilo o Kristově zmrtvýchvstání. Ve volbě Matěje i kritice Jidáše nehledejme nic jiného, než jen jakési pomocné nástroje či vnější formy pro zvěstování toho, že Ježíš je živý

Pro toto svědectví hledá tu nejpřiměřenější formu Petr při správě apoštolského kruhu, právě tak, jako hledá tu nejpřiměřenější formu pro svědectví o Kristu Pavel, když popisuje jednotlivosti ze života Timoteova sboru. Celé je to neseno snahou vydávat dobré svědectví o tom, v koho Petr a Pavel uvěřili. „Vím, komu jsem uvěřil,“ píše apoštol Pavel Timoteovi – je to i název jedné knihy Miloslava Hájka – a o to tu jde. Víme, že jsme uvěřili Ježíši Kristu. Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému. Kristu, který zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu. A teď chceme o tomto Kristu vydávat svědectví.

Pro toto svědectví hledáme nějakou vhodnou formu. Vhodnou podobu. Opět připomínám Petra, Pavla i Timotea. Všichni tři se snaží udělat všechno proto, aby byl zvěstován zmrtvýchvstalý Kristus. Jsou v určité době, v určité situaci – a my dneska s odstupem času můžeme říct, že se nám ledacos z toho moc nezdá. Timoteovo mládí a nezkušenost – sám s tím měl tenkrát problémy. Pavlův vztah k ženám a jejich službě ve sboru – dneska to přece vidíme jinak! Petrův vztah k Jidášovi, na kterém si dost možná obhajuje vlastní zapření jako ne zas tak strašný hřích. Můžeme mít různé výhrady vůči Timoteovi, Pavlovi, Petrovi – ale právě to je úžasně osvobozující. Ve vší lidské omylnosti, ve vší podmíněnosti dobou, vzděláním, věkem, zkušenostmi… – v tom všem pořád ještě můžeme hledat, jak lidem kolem nás vydávat svědectví o našem Pánu. Jak jim dát najevo, že i my víme, komu jsme uvěřili. Živému Ježíši Kristu, z jehož evangelia jsme přijali život, který nepomíjí.

Jde to. Je jedno, jestli jsme mladí jako Timoteus, nebo staří, jako Pavel. Vzdělaní jako Pavel, nebo bez formálního vzdělání jako Petr. Svobodní jako Timoteus či Pavel, nebo ženatí s dětmi, jako Petr. Ale co především – docela obyčejně lidští, omylní a hříšní, jako byli tihle tři, tak my právě tak obyčejně lidští, omylní a hříšní můžeme také vydávat svědectví o našem Pánu.

Jistě, že to nebude dokonalé a bezchybné, ale nikdo dokonalý a bezchybný se mezi učedníky nikdy nevyskytoval ani za časů Pána Ježíše. Tak není důvodu, proč bychom něco takového měli očekávat dnes. Chvála Bohu na tom nejsme stejně jen v té lidské slabosti, ale jsme na tom stejně i v tom dobrém. V tom jediném podstatném jsme na tom stále stejně – víme, komu jsme uvěřili. Vzkříšenému Ježíši Kristu, který zjevil nepomíjející život, a my o tomto Ježíši chceme vydávat svědectví.

Tak jak na to? Kudy do toho? Když se to týká nás všech…

Myslím, že se dá dobře odrazit od toho „nepomíjejícího života“. Od „zorného úhlu věčnosti“ Žít „sub specie aeternitatis“, pod zorným úhlem věčnosti, to je Spinozův citát, který si oblíbil pan prezident Masaryk. Žít s vědomím, že to tady není na pár desítek let a tím to hasne. Kristus zjevil nepomíjející život.

Zkusme si, když tak něco děláme, představit, že bychom v této činnosti měli pokračovat navěky. Tenhle motiv se objevuje ve více dílech křesťanské literatury. Stojí zato se nad ním zamýšlet, promyslet si ho a pak ho používat v praxi. Zamyslet se nad svými postoji, názory, nad svým chováním – a pak si říct, jak by to dopadlo, kdybyste v tom samém měli pokračovat dál a dál… Co to asi nadělá s lidmi kolem vás – chtěli by v tom být s vámi? Nebo byste se stali nesnesitelnými společníky?! To je lewisovský obraz pekla, kde lidé mají před sebou věčnost a tak se rozbíhají dál a dál od sebe, protože spolu nevydrží. Jinou myšlenku měl jakýsi jezuita, když říkal, že v pekle budou lidé trápeni tím, že budou muset donekonečna opakovat ty hřích, kvůli kterým byli zavrženi. Takové sisyfovské nekonečné trápení činností, která se právě pod zorným úhlem věčnosti jeví jako nesmyslná.

Někde v pozadí těchto příběhů je již biblická zpráva, která s něčím takovým počítá v příběhu o Adamovi a Evě. Když tito dva zhřešili, bylo vyhnání z ráje zdůvodněno právě tím, že hřešícím lidem musí být zabráněno jíst ještě ze stromu života a žít věčně (Gn 3,22). Hříšný člověk, který by měl nekonečně mnoho času na páchání hříchů, to by znamenalo děsivou budoucnost.

Před vstupem na věčnost je potřeba se vzdát toho špatného, právě proto, že máme před sebou věčnost. Být věčně s něčím špatným – kdo by to chtěl? Nejen kvůli druhým, ale i sám kvůli sobě. To je ještě jednou C. S. Lewis a kniha Velký rozvod (abych udělal reklamu na biblickou hodinu, kde ji tuto středu začneme číst!). Jakýsi muž se musí vzdát malé červené ještěrky symbolizující život v hříchu. A teprve tím, že se jí vzdá, že ji nechá zemřít, tak se před ním otevírá cesta dál. V téhle podobě ho totiž ničila a jemu došlo, že měla věky na to ho stále ničit.

Mysleme na to, když budeme mít na někoho vztek. Mysleme na to, když budeme chtít někomu říct něco ošklivého. Něco co nebuduje, ale boří. V takovou chvíli si uvědomme, že vzkříšený Kristus zjevil život, který nepomíjí. Díky Ježíšovi víme o věčném životě. Opravdu chceme nějakým takovýmto jednáním nasměrovat vývoj, který půjde dál a půjde pořád? Který se nezastaví? Jak asi bude taková věčnost vypadat…? Opravdu taková budoucnost stojí zato?

Žijme s vědomím, že jako křesťané věříme v život věčný. Ten první krok, jak vydávat svědectví o našem Pánu, je žít s vědomím toho, co nám dal on sám poznat. To nějakým způsobem mění všechno, co děláme. Jasně – není to záruka, že budeme dělat jen věci úžasné a dokonalé. To poznáme právě až na té věčnosti, co z onoho zorného úhlu věčnosti opravdu bylo dobré a co jsme si jen namlouvali.

Máme tedy první filtr v přemýšlení, jestli nám ta která činnost připadá jako dobrá, kdybychom s ní na tu věčnost přišli. Kdybychom v ní měli pokračovat dál a dál. Tak – zcela sobecky můžeme v tu chvíli myslet jen na sebe a říct si, jestli je nám v tom kterém jednání dobře. Když ano, přijde druhý filtr. Ale když už v té první chvíli je nám jasné, že ani my sami bychom nic takového nechtěli – proč v tom pokračovat? Proč se dál hněvat? Proč se dál hádat? Proč dál někomu něco závidět? Proč se dál za něčím hnát a štvát? Copak tohle chceme dělat věčně? Když už nám Pán Ježíš ten výhled na věčnost dal, tak ho používejme, ať náš život mění. A on ho přes všechny naše omyly určitě bude měnit k lepšímu.

Druhý filtr vede skrze rozpoznání, že ten věčný život nám dal rozpoznat právě Pán Ježíš. Ten Pán Ježíš, který byl vzkříšen a který je živý. Možná se nám to jednání líbí. Možná bychom ho chtěli i v tom nebi dělat věčně – ale mohl by u toho být on? Obstojí takové jednání před Ježíšem? Jasně, ani tady nemáme stoprocentní jistotu, že se nezmýlíme. Neměli ji ani Timoteus, Petr či Pavel. Ale je třeba si klást nejen otázku, jak obstojí naše jednání tváří v tvář věčnosti, ale především otázku jak obstojí na posledním soudu. Jak obstojí před živým Ježíšem.

Nezapomínejme tedy ani na fakt života věčného, ani na fakt, že půjde o život s Kristem. Jestliže tato rozpoznání dokáží změnit naše životy, pak již tyto naše životy budou vydávat svědectví o Ježíši a o jeho díle. Není to všechno, co bychom měli dělat, ale není to ani málo. Rozhodně je to dobrý začátek na cestě k tomu, abychom se naučili poznávat Boží vůli.

Amen.