2Tm 2,13

Písně: 118, Měj ještě trpělivost s námi, 608, 601, (VP: 397, 667, 341), 510, 353, 489

Introit: Ž 118,6–9
Čtení: Ex 32,1–14
Text: 2Tm 2,13
Poslání: Mt 7,1–2

Milí bratři a sestry,

Pavlova slova nás dnes povedou k úvahám nad tím, v čem jsme nevěrní my. Izraelci pod horou Choréb nám ve své vlastní nevěře budou vodítkem, či orientačním bodem, podle kterého budeme moci hledat, kde je náš problém. Mojžíš nás pak zcela pavlovsky navede správným směrem, když bychom snad ujeli někam špatně v našem přemýšlení o hříchu těch druhých.

Jsme-li nevěrní… Nu, když si tak průběžně povídáme o Izraelcích a o tom, co prožívali po vyjití z Egypta, tak se s případy nevěrnosti setkáváme vlastně pořád. Znovu a znovu reptají, nadávají Mojžíšovi, Áronovi ba i samotnému Pánu Bohu. Zatím to ale Mojžíš s Áronem ustáli. Jenže teď je Mojžíš někde na kopci a povídá si s Pánem Bohem. Áron a lid je pod kopcem a čekají. Den, dva tři, týden, měsíc – a pořád nic. Tam nahoře to hřmí a blýská… Kdo ví, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země, říkají si Izraelci. Ne, že by ten Mojžíš byl něco extra, ale když bylo potřeba, tak tu byl a pomohl. Když jsme byli naštvaní, dalo se mu vynadat. Je to mile jednoduché, když máme hned po ruce někoho, ke komu je možno nábožně vzhlížet, když se daří a koho mohu obviňovat, když se nedaří. Jsme-li nevěrní, je vždycky jednodušší to na někoho hodit, než dumat nad tím, jak to sami napravit.

Nevěra Izraelců ale přichází velmi pomaloučku a polehoučku. Izraelci nepřeběhli ke kenaánské modloslužbě tak, že by zavrhli Hospodina a přiklonili se k Baalovi. „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země“ řekl Áron a lidé jsou spokojení. Rádi budou slavit slavnost Hospodinovu a přinesou dary na oltář před zlatým býčkem, na kterém trůní neviditelný Hospodin. Bůh vidět není, ale kde je má trůn, tam logicky někde bude. Izraelská teologie se spojuje s kenanánskou pohanskou praxí. Áron obětuje Hospodinu oběti zápalné i pokojné. Nezaujatý pozorovatel by nejspíš nerozpoznal rozdíl oproti obdobné oběti Baalovi. V okamžiku tohoto náboženského kompromisu Bůh Mojžíšovi jasně říká, že lidé se vrhají do zkázy, protože uhnuli z Bohem stanovené cesty.

Podle židovských vykladačů se Áron snažil lidu nejprve bránit. Vkládají mu do úst další slova, kterými brání lidu v tomto kroku. Chápou tak i tu podmínku přinesení zlata. Jistě, že to jsou šperky, ale jsme ve starověku, kdy šperk má i náboženskou funkci. Oni se mají vzdát ochranných amuletů. Udělají to? Musí se vzdát toho nejcennějšího – bude jim to stát zato? To by je mohlo odradit od pošetilého nápadu!

Jenže tady Áron Izraelce hrubě podcenil. Právě to, že Izraelci obětují to nejcennější, co mají, tak se nakonec obrátí proti Áronovi a jeho záměru. Psychologie je v tomto ohledu neúprosná. Právě proto, že na odlití býčka dali mnoho zlata, obětovali se pro něj víc, než se kdy obětovali pro co jiného, tak tím víc na něm budou lpět. Tím víc si ho budou vážit. Tím cennější pro ně bude ten předmět, jako takový, o to mocnější bude zlatý býček, když se v něm sejde všechna moc roztavených amuletů a oni ho vidí a mohou si na něj sáhnout – a o to méně budou poslouchat Árona, až jim bude říkat něco o Bohu neviditelném, nezobrazitelném.

Jsme stejní – čím víc se pro něco obětujeme, tím těžší pro nás bude se toho vzdát. I kdybychom si nakrásně uvědomili, že se pro nás něco stalo zlatým teletem a že nás to odvádí od věcí skutečně cenných a skutečně hodnotných, není to nic jednoduchého se od těchto marností odvrátit. O to větší průšvih, když se nám takhle začne na žebříčku hodnot propadat níž a níž příčka, kterou vyjadřujeme, nakolik je pro nás důležitý Bůh. Ten dnešní příběh ukazuje, že je možné mít plná ústa Pána Boha, je možné sloužit před jeho oltářem a činit tak pod vedením církevních autorit – a přitom být naprosto „mimo mísu“. Ve skutečnosti vyměnit službu Bohu za modloslužbu, která je nám milejší, pohodlnější… No a ono to pak už jede dál samo. Z malé nevěrnosti roste další a další, stále větší. Izraelci zatím jen uhnuli z cesty, ale když se člověk jednou vydá špatným směrem, tak pak už se nabaluje chyba na chybu a člověk sejde z cesty docela. Tak Izraelci sice stále ještě slouží Hospodinu, ale slouží mu pohanským způsobem. A ejhle – hned po obětním hodu následují „nevázané hry“. To už ukazuje na čiré pohanství.

Áron to zkoušel uhrát. Kněz, představitel církve, autorita – a je to on, kdo se v příběhu vytrvale pokouší o spojení pohanské praxe s pravověrným náboženstvím. Lidu by to totiž nejspíš bylo šumák, jaký bůh je povede dál. Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Jestli někdo mluví o Hospodinu tak je to Áron. To on se pokouší znovu a znovu vracet lid k Hospodinu, vysvětlovat, že to bude Hospodinova slavnost. Áron sice nejspíš vidí, že to není touha po Bohu, ale po velmi pokřivené představě Boha, ale chce to s lidmi zkusit. Chce zkusit ten kompromis nějak uhrát – a nakonec to lidé berou. Fajn, tak to je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země. Bereme, proč ne! Tím líp, když nás dál povede pořád ten samý. Jsme-li nevěrní, nespíš to nezačne tím, že bychom řekli, že z minuty na minutu s Pánem Bohem nechceme mít nic společného. Mnohem spíš se pokusíme o nějaké „organické propojení“ Pána Boha a našeho hříšného života.

Je vidět, že Áronovi jeho pokus nevyšel. Snažil se uhrát nějaký mezistupeň, smísit dobrou židovskou víru a kenaánskou pohanskou pověru do nějakého stále ještě snesitelné podoby, jenže nefunguje to. Je-li někdo nevěrný, není cesta pokusit se jeho nevěru nějak organicky propojit s vírou. Jsme-li nevěrní ve službě Hospodinu, nemá smysl si namlouvat, že to nějak uhrajeme. Víra ve skutečného Boha je náročná a mnohdy nepohodlná. Ve chvíli, kdy mají Izraelci další možnost „odskočit si“ k pohanské praxi, okamžitě toho využijí. Kompromis nic dobrého nepřináší, jen další a další ústupky.

Je zvláštní, že nikomu z Izraelců nevadí, že to není nic jednoduchého a laciného. Áron se dožaduje dost velké oběti. Musí přinést zlato. Mnoho zlata. Udělají to lidé? Vzdají se majetku? Ano. Jistě, že ano. Jsou to nábožní lidé a pro své náboženství je člověk ochoten neskutečně velkých obětí. „Tančit kolem zlatého telete“ – to není prostě a jednoduše obraz pro službu mamonu. Touze mít majetek. Právě naopak – zlaté tele je obrazem lidské obětavosti a ochoty dávat, když za to budu mít něco ještě cennějšího. V tomto případě boha, který do ničeho moc nemluví. Jde přece o to spojit lidskou nevěru s Bohem – a to se dá jedině tehdy, když se Pán Bůh nepustí ke slovu. Mít takovéhoto boha, to je toužebný sen Izraelců a tak jsou ochotni dát všechno, co si Áron vzpomene.

My to ale můžeme zobecnit. Vidíme, že zlaté tele se stává vyjádřením našeho žebříčku hodnot. Vyjádřením naší ochoty obětovat to co mám pro něco, co je ještě cennější. V případě Izraelců zlato, ale nemusí to být jen peníze. Pro moderní zlatá telata lidé obětují třeba víru, zdraví, vztahy, rodinu, přátele – čehokoliv z toho se vzdám, abych měl… A teď už si musím doplňovat každý sám. Každý sám se musí zamyslet, jak je sestavený jeho žebříček hodnot. Co je tam úplně nahoře? Čemu klidně budeme „nevěrní“ a čemu chceme zůstat děj se co děj věrní? Pro co jsme ochotni se obětovat? Tak se někomu může stát zlatým teletem majetek a on pak obětuje všechno proto, aby měl majetku co nejvíc. A máme tu uhoněné podnikatele s žaludečními vředy, s nervy nadranc a v rozpadlých vztazích… Ale může to být třeba rodina a máme tu rodiče, kteří v opičí lásce ničí život vlastním dětem, protože jim neumožní žít jejich vlastní život. Může to být fyzická krása a člověk by nevěřil, jak drahé, náročné a bolestivé procedury jsou lidé ochotni podstoupit jen proto, aby vypadali lépe. Může tu být moc nad druhými a výsledkem jsou rozpadlé vztahy, protože záhy všichni vědí, že tenhle člověk se chce jen po zádech druhých vydrápat nahoru a kohokoliv hodí přes palubu ve chvíli, kdy mu bude překážet na jeho cestě vzhůru na kapitánský můstek. Může to být „hlavně to zdravíčko“, může to být popularita a vážnost v očích druhých, sportovní úspěch, adrenalinový zážitek, počet holek, které dostanu do postele, metry knih, které budu mít v obýváku… Všechno to jsou příčky na žebříku našich hodnot. Některé jsou pro nás důležité, jiné bychom na tom našem žebříčku třeba vůbec nenašli. Prostě se nás to netýká. Zlámanou grešli bych nedal za barvu na vlasy, abych skryl první šediny. Jsem Sparťan, ale s velmi laxním přístupem k povinnostem fanouška. Na stranu druhou – jiné takové roztomilé zlaté telátko bych ale u sebe našel celkem snadno – nu, to už si ale pořešte každý sám, kde že se skrývá to vaše pokušení nevěry Pánu Bohu.

My se vrátíme k Izraelcům kteří chtějí boha, aby je vedl. V tuhle chvíli je Mojžíš stále ještě nahoře na kopci. Hovoří s Hospodinem a ten mu vysvětluje, co se děje. A zároveň Hospodin vyhlašuje přísný soud: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Ta Boží slova mne matou. Ta nabídka Mojžíšovi – z tebe však udělám veliký národ… Nemůžu se zbavit pocitu, že tohle je zkouška pro Mojžíše. Zkouška, jestli bude věrný on. Věrný Bohu, věrný jeho vůli, kterou už poznal, věrný lidu, který mu Bůh svěřil. Mojžíš by vlastně mohl dělat haura. On se nezpronevěřil, on netančil kolem telete, on je „ten čistý“!

Svým jednáním nám ale dává příklad, jak postupovat, když člověk vidí, jak tančí okolo zlatého telete někdo jiný. Když tančíme my, to už víme. Je potřeba si znovu a znovu promýšlet vlastní žebříček hodnot a dávat nahoru to, co tam patří. Ale co když to má pomotané někdo druhý?! A co když to ten druhý má pomotané ve fakt zásadních věcech? Co když dělá právě ty kompromisy ve víře, o kterých teď už moc dobře víme, že v konečném součtu vždycky vedou od Boha pryč? Co je správná reakce?

Vzpomínám, jak nám pražským farářům vyprávěl na pastorálce jeden křesťanský podnikatel, jak jeho žena začala dělat kompromisy ve své víře a postupně odpadala víc a víc od Boha. Nakonec se s ní rozvedl. Z celého jeho hodinového povídání o křesťanství a podnikání a o tom, jak Bůh v jeho životě působil, mi utkvěla v hlavě jen tento jediný okamžik, který byl navíc v rámci tématu jen okrajový, epizodní. Nějak v tom vidím víc slabost jeho víry, ve které on sám něco nezvládl, než sílu, ve které dokázal ze svého života odstranit pokušení. Jistě by se daly najít patřičné biblické verše, kterými se dá zdůvodnit, proč to udělat musel. Já mám v opozici jen jeden jediný, neprůkazný příběh – a to je právě ten dnešní Mojžíš a jeho tři argumenty, kterými brání Hospodinu potrestat Izraelce za kompromisy ve víře.

„Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Jistě, že by to šlo celé ukončit a začít zase od nuly – ale Hospodine, vždyť (1) ty sám jsi tomuto lidu věnoval svou přízeň. To jsou lidé, které jsi zachránil z egyptského otroctví a vyvedl. (2) Pro ten (byť zasloužený) trest bude toto tvé dosavadní dílo pro smích. (3) Rozvzpomeň se na své sliby které jsi dal našim praotcům. A Hospodin se nechal obměkčit, protože Boží milosrdenství je větší, než zlo, které v tomhle světě dokážeme napáchat.

Suma sumárum – ne pro to, jací jsme my, ale proto, jaký je Bůh sám. V tom je jediná naše naděje. V tom je náš jediný argument, když chceme bojovat proti zlu. Při vší naší nevěře, při vší nevěře kohokoliv kolem nás, tak, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.

Dvě poučení nám tedy nabízí Pavlova slova Timoteovi. Jedno pro vztah k sobě samým, jedno pro vztah k druhým:

Promýšlejme, co je pro nás v životě důležité a jestli je ten žebříček hodnot správně nastavený. Promýšlejme, nakolik jsme Pánu Bohu věrní a nakolik neděláme kompromisy. Je menší zlo hřešit a být si vědom hříchu, než hřešit a namlouvat si, že to je vlastně jedno. V tom prvním případě se třeba jednou pochlapíme a sekneme s tím hříchem. V tom druhém už budeme jen a jen slevovat z Božích nároků.
Když vidíme, že někdo jiný kompromisy dělá, modleme se za něj. Bůh přece i v jeho životě udělal tolik dobrého díla, tolik mu dal a dává, že by snad mohl uznat, že to stojí zato, aby mu pomáhal dál. Aby ho nezavrhl, ale naopak přivedl nazpátek k sobě.
Sám Mojžíš – až sestoupí z hory a uvidí, co Izraelci tropí, tak se rozzuří tak, že rozmlátí desky Zákona. Dá jim to vypít – a to velmi materiálně. A také to bude znamenat tisíce mrtvých. Někdy je čas pro rázná opatření. Ale víra, že Bůh neopouští ani hříšníka, důvěra v Boží věrnost – to nechť předchází všechny naše lidské soudy.

Amen.