2Tm 2,8–13

Písně: 138, 322, 667, 500, 489

Introit: Oz 11,1–2.6–9
Čtení: L 22,14–34
Text: 2Tm 2,8–13
Poslání: Ko 3,1-4

Moji milí přátelé,

tato slova, která jsme teď slyšeli, napsal apoštol Pavel svému spolupracovníkovi Timoteovi z vězení, z něhož už vedla cesta jen na popraviště. Pavel si toho byl vědom: „Nebo já již budu obětován, přišel čas mého odchodu.“ (4,16)

A právě to je ta pravá chvíle, kdy může předat Timoteovi, „svému milovanému synu“, jak ho nazývá v adrese dopisu, předat svůj odkaz. To, na čem mu nejvíc záleží, co je nejdůležitější, co je podstatou všeho, čemu sám říká „moje evangelium.“ Jako by chtěl zdůraznit, že za touto zvěstí stál celým svým životem, který teď končí. Timoteus si má uvědomovat – teď i po dlouhých letech, že právě Pavlovo tlumočení evangelia je probojované a protrpěné, že se nedá vylepšovat a modernizovat podle přání posluchačů; ta byla ostatně většinou jiná, než Pavlovo zvěstování: jedni žádali moudrost, druzí zázraky. A snad největší hořkostí apoštola bylo zjištění, že ani ti křesťané v Korintu, tolik se ohánějící duchovními dary, neměli rozeznání pravdy a bludu, že nepoznali, jak „jiné evangelium“, v němž bylo trochu zákonictví, trochu pohanské mystiky či ždibec pohanské gnóse, skutečnou pravdu radostné zvěsti poškozuje a ničí. Jak asi muselo být apoštolovi, když psal Korinťanům: „Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!“ (2K 11,4) Je zřejmé, že to, co my dnes prožíváme v postmoderní době, kdy se nejrůznější spirituality a duchovní směry mísí v obecné zmatenosti tolerantně dohromady, to bylo ohrožením církve i v době jejího začátku. Proto slyší Timoteus slova, která nejsou projevem jakési soběstředné pýchy, ale pomocí k životní orientaci, slova apoštola, který se setkal u Damašku s Kristem: „To je moje evangelium.“ Na to se můžeš spolehnout, a z toho můžeš žít.

Evangeium, radostná Boží zvěst pro smutné lidi všech dob, je ovšem velmi košaté a významově bohaté slovo. Je však vždycky spojeno s nadějí, že Boží slitování je větší než lidský hřích. I když toto slovo patří v plném smyslu slova až do Nového Zákona jako jistota a naplnění, jako příslib naděje se nám mnohokrát objevuje i v první části Bible. Slyšeli jsme z proroka Ozeáše o Božím soudu nad modlářským Izraelem, zde nazývaném Efraimem. Meč Božího planoucího hněvu se vznáší nad nevěrným národem, který se paličatě zdráhá vrátit se k Hospodinu. Už už se blíží definitivní konec, o který si Izrael koleduje, ale tu najednou do všech ohlášených trestů zazní Boží výkřik nepochopitelné lásky: „Což bych se tě, Efraime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli jen tak vydat? Mé vlastní srdce se oproti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efraima, protože jsem Bůh a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí.“ Právě Nový Zákon nám dává zaslechnout tu dobrou zprávu, evangelium, kvůli němuž je Pavel ve vězení. Zprávu, že Bůh přišel ve svém Synu Ježíši, nikoli s hněvem, aby nás všechny odsoudil a poslal do pekla, ale aby nás z všech našich temných pekel vyvedl do svého světla. Přišel v lásce, které nikdy zcela neporozumíme, nejen k vyvolenému národu, ale k celému světu, „aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“. (J 3,16)

Apoštol celou bohatost evangelia vyjádřil Timoteovi opravdu stručně, tak prostě, že si to může opakovat už dítě ze školky: „Pamatuj na Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých; to je moje evangelium.“ To je základ všeho dobrého Božího jednání s námi: Ježíš Kristus není v hrobě, u něhož bychom v dojetí pietně zapálili svíčku, není jednou provždy zanesen v matrice zemřelých, nepatří minulému času. Je živ a je nám blízko, aby nám dával svůj pokoj v našem strachu, je přítomen, když se sejdou dva či tři v jeho jménu, aby z nich tvořil svou církev. Byl pro naše hříchy Bohem opuštěn jako nejhorší vyvrhel, ale svým zmrtvýchvstáním přemohl smrt, která si na každého z nás už brousí kosu, abychom měli naději života budoucího věku s ním. „Pamatuj na Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova.“ Už dívka Marie slyšela z úst anděla, že jejímu synu dá Pán Bůh trůn jeho otce Davida. Apoštol ví o této vazbě na Starý zákon, na sliby, které dal Hospodin Davidovi, z jehož rodu vzejde Mesiáš. V Kristu jsou tyto sliby naplněny: proto na Květnou neděli volají zástupy své Hosana synu Davidovu. Ten Vzkříšený je ten proroky předpověděný Davidův potomek, žádná bájná postava z gnostických pohádek. Na toho, o němž svědčí Starý Zákon jako o Mesiáši, pamatuj!

Barokní šlechtic Špork měl na svém stole lebku s nápisem: „Memento mori“, pamatuj na smrt. Není to zbytečná výzva, protože člověk by měl vědět, že tu nebude na věky, že jde vstříc svému konci. Snad to může přispět k určité moudrosti, ale také k úzkosti, která bere chuť do života. Apoštol, který ví o svém konci, však v evangeliu, v jeho samém středu, má ne smrt, ale život, vzkříšeného Ježíše Krista. A na toho má Timoteus pamatovat, trvale na něho myslet, mít ho před očima a připomínat si ho.

Snadno dokážeme na svého živého Pána pozapomenout, když nás pohltí starosti všedního dne, obavy za zítřku, strach z všech těch mocí a mocností, které vládnou v reklamách a mediích lidským myšlením. Je až překvapivé, že Timoteus přece kázal a jistě mnohokrát mluvil o vzkříšeném Kristu, a přece Pavel věděl, co mu píše: „Pamatuj na Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých.“ I teolog může navzdory všem znalostem ve chvílích zkoušky mít v paměti všechno jiné, než jistotu, že Pán Ježíš je živ, že působí a neopouští. Že jeho slovo není spoutáno, že neztratilo svou moc ani v době římských cézarů ani dnes v soumračném času naší pokročilé civilizace.

Když před několika týdny libyjskými radikály bylo zavražděno 21 koptských křesťanů, i náš tisk zaznamenal slova papeže Františka: „Zabili je jednoduše kvůli tomu, že byli křesťané. Jejich poslední slova byla „Ježíši, pomoz mi.“ (Právo, 17. 2.) Dovedli bychom v podobné situaci takto pamatovat na Ježíše, živého a vzkříšeného z mrtvých?

Když čteme další část našeho textu, v některých vydáních Písma je uveden v novém odstavci, který je velmi podobný básnickým veršům:

„Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře.“

Odlišnost sazby v textu je namístě, protože apoštol si zde „vypůjčil“ slova starokřesťanského hymnu, který si v prvních sborech zpívali. To proto, aby si křesťané uvědomili, na čem opravdu záleží. Někteří badatelé se domnívají, že ta slova byla součást křestní liturgie; křtěnec umírá starému člověku, aby žil s Kristem. „Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít.“

Ten druhý verš se může dokonce vztahovat k druhé svátosti církve, k Večeři Páně: „Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout.“ Pán Ježíš je královský hostitel, který svým učedníkům dává své tělo a svou krev. A zároveň v podání Lukášově, které jsme dnes četli, on těmto hostům svého stolu říká: „Vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně.“ (L 22,28) Tak to zřejmě chápali v první církvi, že stůl Páně zavazuje k vytrvalosti, i když přijde pronásledování a to si připomínali svým hymnem: „Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout.“

Ten následující, třetí verš Pavlem citované písně však už nemá v sobě nic potěšujícího. Je to jedno veliké a burcující varování: „Zapřeme-li ho, i on nás zapře“. Právě v dobách pronásledování bylo zapření často záchranou života. O tom i dnes vědí své ti, kteří jsou pronásledováni pro víru v Krista, a stále jich přibývá. Uvědomujeme si, jak v pokušeních jen obtížně dokážeme v paměti srdce zachovat to základní, že Ježíš Kristus, náš Pán byl vzkříšen, že s ním můžeme vždycky počítat jako s věrným Pánem. Že jsme schopni ho zapřít když ne slovy, tak stylem života. Ale máme strach, dojde-li na „lámání chleba“, že On to bude dělat přesně podle našeho modelu: „zapřeme-li ho, i On nás zapře.“ A je to „věrohodné slovo“, které není řečeno do větru.

Celý oddíl však naštěstí končí – a to už zřejmě není část citované písně, ale asi pastýřsky moudrá vlastní slova Pavlova – jásavým akordem naděje, ujišťující nevěrné Kristovou věrností. Nad zapírajícím Šimonem zní slova modlitby jeho Pána: „Šimone, Šimone, satan vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však prosil za tebe, aby tvá víra neselhala.“ Nejstarší Markovo evangelium má zvláštní zmínku o Petrovi, jemuž výslovně mají polekané ženy zvěstovat Ježíšovo vzkříšení. Nezapomněl jeho jméno ani v hrobě, ani v hlubinách pekel, do nichž sestoupil. Petr jej zapřel, ale Pán Ježíš se k němu přiznal a nejednal podle zásady: jak ty ke mně, tak já k tobě. On, který má všechnu vládu a všechnu moc, může všechno, docela všechno , jen jedno nikoli : zapřít sám sebe,svou lásku k Petrovi, k tobě a ke mně, zapíračům v malých i velkých pokušeních. „Jsme-li nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe“.

Amen.