Kázání 17. 3. 2023
Kniha: 1. čtení Lk 17,36-50 | 2. čtení Mt 23,23 | 3. čtení Řím 12,17-18
Datum: 18. 3. 2024
Autor: Jaroslav F. Pechar
Písně 33, 253, 260, 676 (VP: 369; 320, 340, 291), 384, 754, 283
introit: Mi 6,8
1. čtení Lk 17,36-50
2. čtení Mt 23,23
3. čtení Řím 12,17-18
Milí bratři a sestry,
bude to dnes o pokušení dobrého života. Pokušení těch slušných, co jsou každou neděli v kostele. Života, ve kterém žijeme podle dobře stanovených pravidel, ze kterých ale vyvanul jejich vnitřní obsah. Budeme hledat, jak nesklouznout do příslovečného „farizejství“, které dělá věci sice správné, ale chybí v nich vztahování se k lidem a k Bohu. Je to „jen“ plnění pravidel.
„Zákoníci, farizejové,“ říká Pán Ježíš, „váš problém není v tom, že byste nežili řádně a příkladně!“ Za Ježíšovým …toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat je pochvala oněch skutků! Ještě uvidíme, že starozákonní desátkový systém byl promyšlen tak, aby vedl rodinu k vděčnosti Bohu, přispěl solidaritě s potřebnými a zajistil provoz církve. To se Pánu Bohu líbí! Mít takto obětavé lidi v církvi je skutečně poklad!
Jenže každé takové pravidlo svádí k farizejskému přístupu „mám splněno“ a někdy dokonce „dohnat a předehnat“. Znám ten povzdech: „Kdyby tak všichni platili desátky…“ No – třeba by to nebyla taková výhra. Výpočty ke kampani „5% a hlavu vzhůru“ ukazují, že těch 5 % (tedy ne desetina, ale dvacetina z příjmů) by naší církvi stačilo. Desátky by znamenaly, že církev bude mít spoustu peněz. K tomu bude mít budovy, které budou generovat další zisky a platit provoz církve. Historie ale ukazuje, že církev finančně bohatá záhy chudne duchovně. Rozpadne se ona kompaktní trojice právo, milosrdenství a věrnost. Vyvanou z ní vztahy. Zůstane jen to právo, konkrétní skutky, ale narušeny budou vztahy mezilidské – o tom mluví slovo milosrdenství. Přestane se hledat aktuální každodenní Boží vůle – o tom mluví slovo věrnost.
A pořád a dokolečka – je potřeba pečovat o majetek péčí dobrého hospodáře. Desátkový systém v Bibli je a je dobrý. Ten problém je mnohem subtilnější. Pán Ježíš neruší Starý Zákon – ale mění priority. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Nezanedbávat to, co se osvědčilo (péče o majetek, desátky), ale jsou tu jisté důrazy, které jsou opomíjené a přitom jsou mnohem důležitější a nějak je vyjadřuje ta trojice právo, milosrdenství a věrnost.
Farizejové správně rozpoznali, že Mojžíšův Zákon je dobrý, a kdyby mu člověk dobře porozuměl a žil by podle něj, bylo by to přesně podle Boží vůle. Problém farizejů nebyl v tom, že by nechtěli podle Mojžíšova Zákona žít. Naopak! Ještě si ho zpřísnili. Desátek se měl dávat z toho, co vyrostlo na poli – ne z máty v květináči na okně či z kopru planě rostoucímu někde na mezi! Ale oni spočetli výnos a desátek odvedli. Chtěli mít jistotu, že Boží požadavky plní. To je jen správné snažit se o čisté svědomí!
Potud znovu a dokolečka: pravidla, řády – to jsou dobré věci a je potřeba se je snažit dodržovat. Napořád platí i ta druhá část Ježíšovy věty …toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat! Nezanedbávat desátky jako konkrétní věc – ale to podstatné je v kompletním balíku „právo, milosrdenství a věrnost“. Právo jako dobré jednání. Dejme tomu ty desátky. To podstatné se odehrává, až když je to propojené se vztahy. Pán Ježíš demaskuje selhání farizejů: položili tak velký důraz na plnění dobrých přikázání, že jim z toho utekly dobré vztahy, jichž má být plnění přikázání projevem. Zůstal jen ten vnější projev.
Nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit… Tak jsou nastaveny priority. Plnění přikázání z části pokryje oblast práva. Dělat, co se má. Ale mezilidské vztahy popsané slovem „milosrdenství“ a vztah s Bohem popsaný slovem „věrnost“ – to je něco, bez čeho jakékoliv plnění povinností ztrácí smysl. Je potřeba obstát v celém tom balíku práva, milosrdenství a věrnosti Bohu. Dobrých skutků konaných ve vztahu k lidem a k Bohu. Když je to komplet, pak nezanedbávej žádnou z těch dobrých povinností. Když budou desátky z máty, kmínu a kopru, tím lépe! To je taky úplně v pořádku a budiž pochválen každý, kdo má tyhle věci správně srovnané. Bez srovnaných vztahů s lidmi a s Bohem je to ale tak nějak prázdné.
Chápu, proč Pán Ježíš vybral jako příklad právě desátky – protože finanční obětavost je dobře vykazatelná a tak se v historii stala pokušením toho vyprázdněného farizejského přístupu. Množství vybraných peněz se dá dobře hlídat. Vztahy k lidem špatně a zbožnost ještě hůř. Tak se z přikázání, které mělo nějaký hlubší smysl, stalo mechanické matematické pravidlo. Jo, zůstane „právo“, tedy dodržení nějakých pravidel. Jenže když zmizí milosrdenství, tedy důraz na vztahy, zmizí věrnost Bohu. Zůstane věrnost těm pravidlům. Dobrým pravidlům! Aspoň něco! Ale někde v jádru se cosi ošklivě pokazilo.
Jak to mělo být? Dt 14,22-29 – text, který stojí za pečlivé studování, když přemýšlíme, jak to s tou desátkovou obětavostí pro svůj lid plánoval Pán Bůh, protože využití těch peněz je překvapivé. Tak nějak nás napadne, že desátek se má nějak vrátit Bohu, udělat jimi Pánu Bohu radost… No – v podstatě ano, ale Pán Bůh má zvláštní přístup v tom, co mu dělá radost. Sledujme ten text: Desátek – tedy deset procent. To skutečně dejte bokem. Ale proč?! Účel je nastřádat na hostinu, kterou pak na nějakém posvátném místě Izraelec uspořádal pro svou rodinu. Fakt to nerozdá chudým! Nenechá to v chrámu či co! Celá jeho rodina se má sejít a při té hostině se učit Boží bázni. Izraelci z Mojžíšova Zákona slyší: Vezmi ten „desátkový“ skot, brav, víno, opojný nápoj, cokoli budeš chtít, a budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, a radovat se i se svým domem. Vidíme ty vztahy. Vidíme soudržnost rodiny, která se společně modlí. Mají spoustu jídla, každý na co má chuť. Dělí se o to, co mají společně (milosrdenství) a chvílí Boha (věrnost) – kvůli tomu jsou v Bibli stanoveny desátky na prvním místě! Tohle to chce Bůh, z tohoto má radost. Právo – tedy dodržet pravidla – je spojeno s milosrdenstvím, kdy v rámci rodiny se všichni dělí, aby jim bylo spolu dobře a s věrností, protože to má být spojeno s vztahováním se k Bohu.
Toliko jednou za tři roky je pak účel desátku jiný. Část se dá lévijcům, tedy na provoz církve a část dostane bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách, tedy na sociální potřeby. Tady už je na úvaze každého, kolik dá kam, ale není to deset procent, ale tři procenta z čistého příjmu. Ty se pak ještě rozdělí z části na církev a z části na potřebné, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat. Ale nepřehlédněme, že na kostel, či na chudé to je částka výrazně menší než ta na rodinnou oslavu.
Ještě jednou podtrhnu to, co mi pořád připadá překvapivé. Pán Bůh nechce přednostně desátek, který bychom tak nejspíš nazvali „pro Pána Boha“ – tedy solidarita s chudými či podpora církve. Má sloužit podpoře vztahů v rodině. V tu chvíli je jasné, proč Pán Ježíš tak tvrdě kritizuje (Mt 15,5) tehdejší praxi prohlásit to, co mělo sloužit podpoře vztahů v rodině, za „korban“, obětní dar – prostě něco, co je pro Pána Boha. S tím, že to je lepší účel, než to dát rodině. Pro oči veřejnosti to asi vypadá náramně zbožně, jenže Pán Bůh o to nestojí!
Vidíme, jak by dobře pochopený starozákonní desátkový systém byl něčím, co na prvním místě vede rodiny k vděčnosti Bohu. V menší částce přispěje solidaritě s potřebnými a zajistí provoz církve. To je cíl desátků! Biblická pravidla a řády jsou tu k tomu, aby budovala milosrdné společenství mezi lidmi a věrný vztah s Bohem. Výsledkem bude, že na tomhle světě bude lidem spolu lépe a jejich vztah s Bohem se bude také zintenzivňovat – a takto se to Pánu Bohu líbí! Tohle byl cíl, ke kterému mělo vést pravidlo desátků.
Pán Ježíš parafrázuje proroka Micheáše (6,8), kterého jsme slyšeli na začátku bohoslužeb: Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Farizejové rozhodně neflákali plnění svých povinností. Kolonku „právo“ by tedy mohli považovat za splněnou – jenže bez milosrdenství zůstane jen sudičství a o myšlenkách na Pána Boha si můžeme nechat leda tak zdát.
To je jádro problému farizeje z prvního čtení. Právo je na jeho straně. Jeho soud je objektivně pravdivý. Dotyčná žena nepochybně byla hříšnicí. Nemá se co dotýkat tohoto vzácného rabína, který je u něj hostem. Kdo ví, jak to má s kultickou čistotou a co když její dotek znesvěcuje?! To jsou co do práva naprosto legitimní myšlenky, ale je to právo tak říkajíc „mechanické“. Je v něm jen soud a žádný vztah.
Pán Ježíš v té situaci nabízí právo milosrdné, tedy hledající ne vinu a trest, ale snažící se budovat vztahy. Příběhů o pomazání máme v evangeliích několik, vypadá to, že tohle Pán Ježíš prožil vícekrát – společným motivem je okamžik, kdy Pán Ježíš oceňuje jednání těch žen. Jednání objektivně zbytečné, od osob pochybné pověsti, navíc mrhání peněz… Ale Pán Ježíš ocení motiv – ne provedení. Mnoho milovala. Šlo jí o vztahy a tohle je Boží cíl: aby byly mez námi dobré vztahy. Ona se o ně snaží, Farizej ne.
V Ježíšově kritice nejde o tu vodu, polibek a olej – jde o farizejovy myšlenkové pochody, které Ježíš prorocky rozpoznal. Nebo zcela civilně interpretováno: jde o ten hnusnej pohled, který farizej hodil na tu ženu a Pánu Ježíši nemohl uniknout. Přesně ten pohled, co my slušní hodíme na feťáka co má po pervitinu zásek a dělá bordel v parku. Na opilého bezdomovce spícího na lavičce. O stupeň hůř, když na ně ten pohled hodíme, když vstupují do kostela. Úplně šílené pak je, když ten pohled nebude jiný, i když tihle lidé přijdou s prosbou o pomoc. Předem hotový soud, který je nejspíš pravdivý, ale zoufale nemilosrdný. V tu chvíli mizí věrnost Bohu a zůstává věrnost pravidlům. Pravidlům dobrým. „Bezdomovec, sirotek a vdova“ mají nárok na to 1,5 % čistého příjmu. Ten člověk dost možná neodejde s prázdnou. Ale zapomněli jsme na to, co je důležitější – vztah k lidem a k Bohu.
Jde o lidi, kteří rozhodně nežijí příkladným způsobem života – na rozdíl od nás, kteří jsme takto neselhali. My si svoje povinnosti vůči Bohu a církvi plníme přiměřeně dobře – koukněte, jak každý rok valorizuji výši saláru! A teď – a to je důležité – tohle Pán Ježíš vůbec nezpochybní. Neodhalí nějaký tajný farizejův hřích, na kterém by ukázal, že je farizej ve skutečnosti mnohem větší křivák, než ta žena! Není. Pán Ježíš jen ukáže, že dotyčný farizej je leda tak hulvát, který zapomněl na základy slušného chování k hostu. Hygiena, přivítání… To mu Pán Ježíš snadno odpustil. Přišli jste na návštěvu a nedali vám pantofle, byla vám zima od podlahy. Z toho se nestřílí. Zásadní problém je, že ve farizejovi nebyla láska. Chybí mu milosrdenství a tam, kde chybí láska k člověku, tam to bude i se vztahem s Bohem vachrlaté
Pán Ježíš nám dnes říká: to, v čem jsi dobrý, to dělej dál! Pevně se drž těch dobrých pravidel pro život, podle kterých už tak dlouho žiješ. Dobrá pravidla jsou pořád dobrá. Nezanedbávej svůj život v ničem, v čem můžeš být dobrým vzorem druhým. Právo je důležité. Důležitější ale je to „za tím“, s čím dobré skutky musí být spojeny.
Znovu a znovu si i u těch zcela správných věcí klaď (dvoj)otázku po vztazích: „Proč to dělám? Nejsem jen plnič povinností? Vede mne to k lepším vztahům s druhými a zlepšuje takové jednání můj vztah s Bohem?“ Teprve když tam tohle je, když tohle činíme – tak má před Bohem skutečnou hodnotu to první nezanedbávat.
Amen