Adventní radost

písně: 634, 402, 597, 222, (VP: 369, 645, 384) 260, 706
introit: Ž 92,1–3
čtení: Lk 1,57–66.80
kázání: Fp 4,4–5
poslání: 1Tes 5,14–18

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o radosti a radování se. Ze stovek biblických veršů o radosti jsem vybral výzvu k radosti, jak ji Pavel adresuje křesťanům ve svém snad nejoblíbenějším sboru, tedy do Filipis. Tato výzva k radosti je totiž motivována blízkostí Páně.

Podtrhuji – jde o blízkost. Ne o přítomnost. Jsme pořád ještě v Adventu, tedy v době příprav. Pořád ještě čekáme a jako že nevíme, že Pán doopravdy přijde. Jako že nevíme, že budou Vánoce. Jako že nevíme, že Bůh přijde na tento svět v Ježíši Kristu jako jeden z nás. Víme ale, že Pán je blízko a už to je důvod k radosti.

S každou další svíčkou na adventním věnci se nám stále víc rozsvěcí i v poznání Božích plánů s tímto světem. Teď už svítí všechny a záře plně zapáleného adventního věnce nás upozorňuje, že ta dobrá budoucnost je fakt úplně za dveřmi. Čtyři zářící svíce v nás chtějí podpořit už co nejdychtivější radostné očekávání toho, co bude. Ta budoucnost, kterou očekáváme, je tak říkajíc na spadnutí! Je před námi posledních šest dní adventu!

I tahle doba ale nabízí svoji radost a svoje úkoly. Abychom se v tom všem očekávání neošidili o výzvy dnešní doby, tak nás vyprovází příběh o narození Jana Křtitele. Příběh o radosti, která je sice jaksi „v zárodku“. Je v ní dost nejistoty, ale je to nejen očekávání velkých věcí, které přinesou radost. Už samo toto očekávání je s radostí spojené.

Tak to bude dnes o právě takovéto radosti. Radosti, která je možná teď malá, ale je tu a navíc má v sobě obsažen „potenciál růstu“. Pán tu ještě není, ale Pán je blízko. Provázet nás bude jeho předchůdce Jan Křtitel. Tedy – provázet. Sám toho ještě moc nenachodí. Je to právě narozené mimino, tak nám dobře ukazuje k tomu, že je z čeho se radovat, ale zároveň můžeme očekávat, že tak, jak Jeníček Zacharjášovic poroste, tak poroste i radost, kterou bude lidem kolem sebe přinášet. Na téhle situaci se budeme učit rozpoznávat hezké věci kolem sebe. Věci, ze kterých stojí zato se radovat, protože jsou hezké samy o sobě – i protože v nich je příslib, že bude ještě lépe.

Zatím to je tedy radost po judských horách. Na „radost, která bude pro všechen lid“, jak o ní budou mluvit andělé v Betlémě, si musíme ještě týden počkat. Tak už to ale v těch příbězích Jana Křtitele a Pána Ježíše je. U Jana je něco dobrého, takže je proč se radovat. Zároveň po něm přichází Pán Ježíš, kde to vyroste ještě o pořádný kus výš.

O Janu Křtiteli evangelista napíše, že je velký před Pánem (1,15), ale Pán Ježíš je Syn Nejvyššího (1,33). Jan připraví lid (1,17), Pán Ježíš bude lidu vládnout (1,33). Jan funguje dočasně (1,17), Pán Ježíš vládne bez konce (1,33).

Tak je to i s tou radostí. Zatím není pro všechen lid. Je všude „po judských horách“. Hele – „po judských horách“ – je to asi jako (řečeno s klasikem) unikátní ojedinělý výstup v dějinách inscenační tvorby, totiž (v rámci hry Dlouhý, široký a krátkozraký) proměna jedné osoby v osobu jinou, která se odehraje přímo před očima diváků. Tento výjev vzbudil ve své době světový rozruch, především na Litoměřicku. Judské hory jsou prostě Hebron a okolí – ale nechť! To je v pořádku! To se dneska chceme naučit, že když dokážeme šířit radost mezi svými nejbližšími, tak jsme udělali dobré dílo. O tom to napořád dneska bude, že malé radosti dneška jsou dobré samy o sobě a navíc ještě ukazují k větším radostem zítřka. Sousedé a příbuzní Zacharjáše s Alžbětou, kteří se spolu s nimi radují z narození syna a následně vyprávějí všechny ty podivné okolnosti spojené s jeho narozením – to je skvělé a navíc je to ještě závdavek vánoční radosti, se kterou pak apoštolové půjdou do celého světa.

Sledujme, jak radost v Janově příběhu stále roste. Když byl Zacharjáš v chrámu, je jen jako příslib. Anděl mu tenkrát řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození.“ (Lk 1,13-14)

O půl roku později se setkává Alžběta se svou příbuznou Marií, a když se tyhle dvě setkaly, tak toto setkání už je radostí naplněno. Jako první se radoval se Jan v těle Alžběty – když Marie promluvila, zaskotačil si Jan v těle Alžběty (Lk 1,44). Jan rozpoznal to, co nám dnes klade na srdce apoštol Pavel: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se … Pán je blízko!

Tak se pak radovala Alžběta, když to Marii vyprávěla a radovala se Marie, když to slyšela. Najednou nebylo místo pro žádnou starost. Ve svých modlitbách Alžběta i Marie děkovaly Bohu a pokoj převyšující každé pomyšlení plnil jejich srdce.

O tři měsíce později se k této radosti naplno připojil i Zacharjáš. Alžbětě se narodil syn a Zacharjáš potvrdil jméno, které před devíti měsíci slyšel od anděla. Tím dotvrdil svoji poslušnou víru, v tu chvíli se uvolnila jeho ústa. Ve chvíli, kdy se uvolnila jeho ústa, tak začal chválit Boha. Oslavoval Boží věrnost v dějinách a vyznával víru v Boží věrnost i v budoucnosti. V prorockém vytržení hovořil ke svému synu o jeho úkolu. Jan bude prorokem Nejvyššího. Půjde před Pánem a bude mu připravovat cestu.

To si tak představuji, že bych rok nemohl mluvit. Nedělám si moc velké ambice, že by to první, co by se linulo z mých úst, byla chvála Boha a asi bych nebyl výjimka. Tím spíš chápu, že lidé okolo Zacharjáše byli jak u vytržení, když tohle slyšeli. Že je naplnila bázeň, tedy posvátná úcta před Bohem. Najednou si i oni uvědomili, že Pán je blízko. V událostech okolo narození Jana Křtitele byl Bůh tak nějak na dosah. Byl neskutečně blízko. Výsledkem byla radost a chválení Boha.

Nám tady pro dnešek příběh končí, ale už tak je toho na poučení až kam. Tohle jsou adventní motivy, které bychom si měli zapamatovat – Pán je blízko a to je důvod k radosti. Už jen to, že vnímáme Boží blízkost, je důvod k oslavě Boha. Což teprve, až tu bude naplno s námi…

Takovéto adventní motivy se neomezují jen na jednorázovou událost před dvěma tisíci let a hodnou připomínky. Předvánoční příběh Zacharjáše, Alžběty, Jana, panny Marie i obyvatel judských hor – berme tu jejich životní zkušenost jako příklad pro nás.

Možná máme před sebou nějaký úkol jako Jan Křtitel. Rozpoznat, že Pán je blízko. Že někde v tomto světě je Bůh při svém díle. V tu chvíli je potřeba udělat takřka cokoliv, aby si toho lidé všimli, že Bůh je s námi! Víme, jak upozornil svoji maminku Jan, tak to můžeme obrazně vyjádřit tak, že někdy je potřeba lidi k poznání Boží blízkosti jaksi „dokopat“.

Tam, kde nás nějaký současný Jan Křtitel upozorní na Boží blízkost, nastupují Alžběty a Marie tohoto světa. Jako Alžběty a Marie máme před sebou také úkol. Máme být jako ti, kteří chválí Boha za jeho dílo. V této chvále už zazní jasné svědectví o to, že toto dílo není jen tak cosi v dějinách, ale je to Boží dílo pro nás.

Bůh si nás zve nejen jako svědky o svém díle. Povolává si nás na svém díle i jako spolupracovníky. Pozval si Marii, pozval si Alžbětu – a ony přijaly svůj úkol. Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova. (Lk 1,38), Alžběta prosadila jméno „Jan“ (Lk 1,60), jak se ho celkem logicky dozvěděla od svého muže někdy po jeho návratu z Jeruzaléma.

Ke spolupráci na svém díle si Bůh pozval i Zacharjáše. Možná máme před sebou nějaký úkol jako on – totiž rozpoznat svoje vlastní selhání, přečkat nějaký čas, kdy naše svědectví je holt omezené, ale když přijmeme toto napomenutí za to, co jsme udělali špatně, tak i my se můžeme připojit k nějaké takové zacharjášovské chvále Boha za to, co dělal, dělá a dělat bude.

Všechny tyto úkoly mají jedno společné. Vychází z rozpoznání, že Pán je blízko. To nás jen zcela logicky vrací k tématu radosti. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se… Pán je blízko! Společným vnějším znakem všech těchto úkolů reagujících na poznání Boží blízkosti je radost. Kdysi dávno jsem se ptal svých kolegů, jaký vidí cíl své práce. K čemu jsou oni jako faráři a k čemu je tu jejich sbor. Jeden z mála, kdo mi tenkrát odpověděl, byl Hynek Tkadleček s tím, že on jako cíl své práce vidí „šířit radost“. To beru! Jestli na nás křesťanech něco leží jako dluh společnosti kolem nás, tak je to evangelium – radostná zvěst. Radost. Těžko říct ono klasické „právě v této době“, protože to nejspíš platilo v každé době. Potud tedy: tuto dobu nevyjímaje – přijměme na sebe následující „adventní“ úkoly.

Křtitelovsky rozpoznávat, kde v tomto světě jedná Bůh. Připomínám slova z Jakubovy epištoly (Jk 1,17): Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. Všechno dobré v tomto světě přichází tak či onak od Boha. Kdekoli se v tomto světě koná dobré dílo, tam je Pán blízko a tak je důvod k radostnému svědectví o Boží lásce. Mohu jen znovu připomenout, že to první, co dělá Alžběta, Marie i Zacharjáš je chválení Boha.

Ruku v ruce s tím jde zapojení se do dobrého Božího díla. Klasický citát říká, že je lepší zapálit svíčku než nadávat na tmu. (Ano – nelze přehlédnout, že /jak dodává indický jezuita Anthony de Mello/ zapálit svíčku je dobré – ale nadávat na tmu je větší zábava.) Chvála Bohu – Alžběta a Marie jsou nám dobrým příkladem lidí, kteří se rozhodli do tohoto světa vnášet světlo. Tam, kde poznávají Boží vůli, tam se aktivně zapojují do jejího plnění. Cesta je otevřena i pro chybujícího Zacharjáše, který si i v míře omezené svým oněměním zapojuje do plnění Boží vůle.

Je jen přirozené, že tolik radosti nezůstane utajeno okolí. Přichází příbuzní, sousedé a budou se radovat s námi a tam, kde se setkají s Božím dílem v našich životech, tak i oni udělají kus své svědecké práce tomuto světu. Jasně – je to zatím jen Hebron a okolí. Světová popularita zvláště na Litoměřicku. Ale už tohle je dobré a takhle z malých věcí vznikají velké. To všechno je přece pořád jen projev toho, že Pán je blízko. Ale už hoří čtvrtá svíčka na adventním věnci, příchod Páně a radosti pro všechen lid je na spadnutí.

Amen.